Petus

Brilantní, dechberoucí, mrazivé aneb nakolik realisticky lze převést komiks na filmové plátno. Netopýřího muže jsem měla ze všech superhrdinů vždycky nejraději a potají jsem celé roky doufala, že se objeví někdo jako Chris Nolan a natočí něco jako Temného rytíře. Ale to, co se Chrisi Nolanovi s Batmanovskou ságou povedlo předčilo veškeré moje naděje. Tak temný, mrazivý a působivý je jeho film, který se dá srovnat s nejdrsnějšími gangsterkami. Ačkoli hlavní padouch Joker v absolutně mistrovském podání Heatha Ledgera, který jakoby vystoupil z hlubin chaosu jen proto, aby jej v plné míře rozpoutal v Gothamu, je nakonec přemožen, přesto na vás z celého filmu dýchá až neskutečná beznaděj, ale zároveň také jistota, že Batman svou roli ještě nedohrál. Bože už se na to těším a pevně doufám, že laťka nastavená Temným rytířem bude pro Chrise Nolana minimálně dosažitelná.

Bette Davis jako Margo Channing je omračující, velkolepá, podmanivá, osudová, nevyzpytatelná, hrdá, žárlivá, stejně vášnivě milující jako nenávidící, je to herečka a je to žena. Člověk tuhle drobounkou, emocemi nabytou ženskou sleduje s očima navrch hlavy od začátku až do konce, za zdárného sekundování Anne Baxter, která svou až mrazivě dokonalou ukázkou dokazuje, že herectví se nemusí provozovat primárně na jevišti, ale častěji právě mimo něj. Malá rolička Marylin Monroe, která stála teprve na úpatí hereckého Olympu, je pomyslnou třešničkou na dortu. Vše o Evě je film o ženách a pro ženy (půjčím-li si slova Pedra Almodóvara, který svůj „ženský“ film Vše o mé matce věnoval všem ženám právě na pozadí Vše o Evě), kde chlapi jsou až úplně vzadu za ženami - herečkami, jejich touhami a taky divadlem.

Mé srdce plesalo a má morbidní duše jásala. Ano! Konec smutňoučkým a hodňoučkým hrdinům, kteří neví, co se sebou. Na scénu přichází dospělý Johnny Depp jako pan někdo. Někdo, kdo přesně ví, co chce a jak toho dosáhnout. Někdo, kdo se neštítí jakýchkoli prostředků a je ochoten zaplatit jakoukoli cenu. Pan Sweeney Todd dámy a pánové vtančil na scénu a spolu se svou partnerkou „pekařkou“ mě zanechali ve stavu otupělého úžasu a naprostého blaha. Johnny Depp nemá ve zvyku být ve svých filmech jen Johnny Deppem. Ať už je Edvardem, Jackem, Ichabodem Cranem, Edem Woodem, dokáže být pokaždé jiný a pokaždé stejně skvělý. Jeho temně hrozivý holič se svým hněvivým a zlým zpěvem to ve mně dokázal ale sakra rozparádit. Helena Bonham Carter se naprosto překonávala a dokazovala, že je minimálně stejně dobrá jako její partner. A Tim Burton mi vzal dech závěrečnou scénou, kterou mě dojal víc než James „král světa“ Cameron finálním dojákem ve vlnách Atlantiku. Princ Edvard je mrtev, ať žije král Sweeney Todd.

Ďábelský Jack Nicholson a andělská Michelle Pfeiffer jsou geniální kombinace, které ve spojení s mrazivou atmosférou opravdu funguje.

Další důkaz mistrovství našeho "národního pokladu" Karla Zemana. Tenhle příběh mě už jako dítě naprosto fascinoval, byť jsem z něj měla noční můry. Moučkovo tajemné a hrůzné volání "Krabate, Krabate" mi v paměti zůstalo vypálené až do dospělosti. S postupujícím věkem však stále víc a víc oceňuju jeho nádheru, jeho na jedné straně až snovou krásu a na straně druhé temnotu, která na vskrytu číhá všude kolem nás. Poetické, poučné, geniální.

Richard E. Grant jako sir Percy, navenek šlechtický floutek, potají ovšem odvážný a ušlechtilý zachránce se srdcem a hlavou na správném místě, v jednom hezkém komplexním balení na pozadí velké francouzské revoluce. Proklatě vtipné, sarkastické, lehké, šarmantní, dobrodružné, romantické a skvělé. Grant perlí, McGovern mu zdatně sekunduje a zdobí zároveň a Martin Shaw je patřičně opovrženíhodný zmetek. K tomu všemu Robespiere s úžasným bílým afrem. Co víc si na pozadí českých exteriérů a českého hudebního doprovodu přát.

Sny, které se prolínají se skutečností a probuzení, které může být jen dalším snem nebo snad pokračováním toho předešlého? Zajímavý snový psychologický thriller, v němž je rozlišení reality a snění stejně těžké, jako je hlavní hrdinka nepostižitelná, je oděný do tak neobvyklého kabátu, jaký si je jen možné představit. Nebo spíš nemožné. Strhující vizuální šílenství, kde na děj zvysoka kašlete už jen proto, že vás odvádí od vší té předváděné nádhery. Obsah se možné ne zcela vyrovná formě, ale jak říkám, stejně vás jednom odvádí od prvotřídní podívané.

Transexuál z Transylvánie je postava, na kterou se nedá zapomenout. Životní role Tima Curryho, kterou si vysloužil nesmrtelnost. A vidět mlaďounkou Susan Sarandon jen ve spodním prádle se taky jen tak nepoštěstí. Fantastický barvami hýřící spektákl parodující staré horory, balancující mezi muzikálem, a erotickou peep show, ale každou vteřinou neuvěřitelně zábavný. Tahle šílená kultovní všehochuť se zkrátka musí vidět. Jo a vstup bez kostýmu se nepovoluje, korzet nutností!

Miluju nebo nenávidím? A není to nakonec jedno a totéž? Dokážu být bez svého partnera nebo ho potřebuju k životu stejně jako tu každodenní iritující rutinu. Co dokáže vztek bublající těsně pod povrchem, čekající na ten poslední impuls, aby se jako nezadržitelná láva vylil na povrch a strhnul sebou veškerou přetvářku a odhalil pravdu. A když ten impuls přijde a dojde k výbuchu, jsem vůbec schopen tu pravdu unést? Tohle drama není pro slabé povahy. Málokdy dokáže člověk unést tak surový nápor emocí, které z tohohle letitého dílka tryskají přímo divákovy do hlavy a kladou mu jednu otázkou za druhou, zatímco hlavní hrdinové pokračují ve své strhující hře na pravdu o tom, co se může stát ze dvou milujících bytostí ubytých šedivou rutinou každodenního života, životními prohrami i zklamáními, nenaplněnými touhami a ambicemi, které si vybíjejí své frustrace jeden na druhém. A na konci nezbývá než zavřít pusu, potlačit vzmáhající se pocit deprese a jít žít. Stejně jako Liz Taylor a Richard Burton, kteří své postavy nehráli, oni jimi byli!

Ed Norton a jeho schizofrenní já Brad Pitt dokazují v režii Davida Finchera, že tenhle chlap zkrátka ví kam pro skvělý nápad sáhnout. Skvělá režie, které nelze nic vytknout, ponurá a syrová atmosféra dotvářející příběh, který svou zdánlivou absurdností nahání husí kůži. Ovšem jen do svého geniálního finále, pak totiž začne jízda srovnatelná s pozřením pilulky se supermanem. Připomíná noční můru, ze které se nejde probudit a když se to konečně podaří, ještě byste se rádi vrátili zpátky do Morfeovy náruče. Smrt konformní společnosti, ať žijou cvoci a šílenci, ať žije anarchie. Nepřestanu obdivovat odvahu Brada Pitta jít do velmi specifických projektů, ze kterých vznikají takhle nádherné kreace. A nikdy nezapomenu úchvatnou Marlu v podání Heleny Bonham Carter, která mi znovu dokázala, že je to paní herečka.