Petus

Dostane mě. Prostě mě vždycky znova a znova dostane. Christoforum Rozruch. Pro mě společně s Ducháčkem a Katakombami svatá trojice Burianových komedií. Konec konců uslintaný bernardýn, jabloň, léčebná kůra prostřednictvím slivovicové síly představivosti a další momenty jsou zárukou podívané, u které se nudit zkrátka nejde. Všechny scény jsou perfektní do posledního detailu a dohromady dávají ani po letech nestárnoucí celek. Duo Marvan – Burian se neokouká a společná scéna líčení démona alkoholu odstraší i pravověrného pivaře dát si jedno k vepřové se zelím. A závěrečná scéna ošetřování prstu s Čeňkem Šléglem už stačila vstoupil do zlatého fondu české komiky.

Už nikdy pro mě nebude pohled na křesťany stejný. Už nikdy si bez ironického úsměvu nevybavím příchod tří králů k ježíškovi do chléva. Už nikdy se nebudu na barbarské kamenování odsouzených dívat bez toho, aniž bych zkoumala kvalitu mužských vousů. Už nikdy si nepřečtu latinský nápis, aniž bych se nad jeho správností nepokrytě neušklíbla. Už nikdy nebudu mít stejný vztah k šišlání. Už navždycky budu milovat monty pythony. Sbor ukřižovaných zpívajících o tom, jak je život krásný a je třeba brát to z té lepší stránky je životním zážitkem a jedním z vrcholů monty pythonovské absurdity. Tleskám, klaním se tykvi a sandálu a děkuju bohu za to, že jsem ateista.

Vizuální orgasmus. Při kráse jednotlivých scén zapomínám dýchat. Když se na zem snáší déšť žlutých dubových listů, mezi nimiž tančí se svými meči dvě krásky v rudém nebo jediná kapka vody na tváři milované ženy odrážející se v zrcadlové čistotě horského jezera, na jehož neporušené hladině svádí dva bojovníci bitvu na její počest. Hra na kótó jako doprovod souboje v kapkách deště. Černé mračno šípů, letících na klidně čekajícího Jeta Li. Nevím, která scéna je úchvatnější, ale každou si budu pamatovat až do smrti. Tohle už nelze nazývat řemeslem, Yimou Zhang jej povýšil na umění. Když k tomu připočtu legendy čínské herecké školy (Maggie Cheung mě prostě dostávala každým gestem), vznikl skvost, který je pro mě no 1 před Tygrem a drakem i Klanem létajících dýk. U výše jmenovaných se mi takhle srdce dojetím a krásou rozhodně nezastaví.

Při sledování Spalovače si vždy připomenu Coppolovu Apokalypsu. Byť tyhle dva snímky nemají na první pohled nic společného, to, co je v mé mysli spojuje je bestie ukrytá v obou hlavních hrdinech, lhostejno zda zjevná či skrytá. Bestie oděná do čistého až utopického altruismu, který se míhá na pozadí myšlenek a následných brutálních činů obou hlavních hrdinů (nevím, kdo mě děsí víc, jestli přímočarý, tichý, zdánlivě dobrosrdečný až něžný pan Kopfrkingl nebo skrytý, tajemný, jen v pozadí tušený a němě hrozivý Kurtz). Iluzorní pocit naprosté hrůzy, která následuje po děsivém pochopení souvislostí jakoby prostupoval celým filmem spolu s až neskutečnou osudovostí, s jakou se děj odehrává. Přímo cítíte neschopnost kohokoli cokoli jakkoli ovlivnit či dokonce změnit. Můžete prostě jen sledovat, jak to dopadne, i když konec je vlastně předem zřejmý. Mám takový pocit, jakoby se oba režiséři snažili svým filmem vyjádřit totéž, i když různými prostředky, jakoby chtěli lidem sdělit a zároveň je varovat, že největším nepřítelem člověka je zase jen člověk. A nejvíce ten, který to s vámi myslí dobře. Nezapomenutelně děsivý zážitek. V obou případech.

Unikátní snímek z brazilských slumů je ojedinělý nejen úžasným a pohříchu reálným (dalo by se říct naturalistickým) příběhem, ale také svým obsazením, které tvořili skuteční obyvatelé tohoto právoplatného kandidáta v soutěži o nejděsnější místo, kde se nikdy nechci ocitnout (nota bene žít). Surová realita tohohle místa vás „flákne do ksichtu“ od prvního momentu a zároveň vás nutí přemýšlet, jestli to není přece jen trochu moc in natura. Sakra brzo vám ale dojde, že není. A pak už tomu klukovi jenom celou dobu držíte všechny prsty, co máte, aby se z téhle noční můry dostal v jednom kuse a aspoň nějakou nadějí na relativně normální život. Protože vymanit se tohohle prostředí a předem daného zločineckého osudu, chce rozhodně víc než jenom tu příslovečnou špetku štěstí. Chce to spíš pořádnou horu štěstí. Přesně takovou jakou autoři filmu měli. Na tohle se totiž jen tak zapomenout nedá. I když by člověk občas chtěl.

„Jsem Lester Burnham … a tohle je poslední den zbytku mého života.“ Pro mě první setkání se Samem Mendesem, které vyústilo v upřímný obdiv k jeho režisérskému debutovém majstrštyku. Miluju loosera Lestera a jeho způsob vyrovnání se s krizí středního věku a pokryteckou maloměšťáckou morálkou, nesnáším jeho maloměšťáckou „oddanou“ manželku Carolyn (Annette Bening svým výkonem prostě bere dech) a už nikdy nebudu mít stejný vztah k plátkům rudých růží, poklidně idylicky působícím americkým předměstím a samozřejmě igelitovým pytlíkům unášeným větrem.

„Víš Borisi…“ začátek toho nejúžasnějšího telefonního rozhovoru v dějinách filmu, hajlující doktor Divnoláska a balíček poslední záchrany pro piloty atomových stíhaček útočících na SSSR je pro mě zárukou, že si tuhle božskou černočernou satiru (a božsky kouzelného P. Sellerse) pustím znova a znova a znova a znova… i když SSSR už dávno neexistuje a studená válka zůstala jen vzpomínkou ve věčně se opakujících bondovkách a špionážních thrillerech. A nebo že by ne doktore Divnolásko?

Co všechno člověk snese? Kde je jeho míra? Kde končí příčetnost a kde začíná šílenství. Řada surrealistických obrazů vypadajících jako vypůjčené z Dantova očistce a pekla jakoby ukazovala, že tahle hranice je až neuvěřitelně tenká a to, kde člověk stojí neví a tím spíše o tom nerozhoduje často ani on sám. Horor, hrůza, děs a šílenství v tom nejpůsobivějším protiválečném filmu všech dob. Z Marlona Branda šeptajícího ze stínů „horor…, horor“ mrazí a polévá hrůza. Poprvé ve svém životě se skláním před filmovou verzí a připouštím, že knižní předloha Srdce temnoty od Josepha Conrada mě nedostala ani z poloviny tak, jako se to podařilo Coppolově apokalyptické vizi.

Už pěkných pár let vedu se sebou malou soukromovou válku o to, který film má nejlepší filmový soundtrack. Tenkrát na západě nebo Poslední Mohykán? Faktem je, že Mohykán nepatrně ztrácí, ale fakt taky je, že je to jen o hrudník Claudie Cardinale. Co dodat k filmu, který mě už úvodní scénou běhu lesem vtáhne a nepustí až do posledních minut, které se dají přirovnat snad jen ke stíhací jízdě ve formuli 1. Dokonalá kamera, dokonalá režie, dokonalé obsazení (moje nejoblíbenější role D-D Lewise) a jak jinak dokonalá hudba tak nabytá emocemi až je to k neunesení. Malý klenot mého žebříčku nej, který si ostražitě hýčkám.

Kočka Maggie se umí bránit. Umí vystrčit drápky a umí zkrotnout a vrnět blahem, když ji pohladí její pán. Vždycky dopadne na všechny čtyři a vždycky se bude snažit dostat zpět to, co jí patří. A je jí jedno jakých prostředků použije. Liz Taylor v jedné ze svých nejlepších rolí a Paul Newman, který mě tu opakovaně přesvědčuje o tom, že nedisponuje pouze božským tělem a obličejem. Jeho vnitřně rozervaný Brick zmítající se mezi alkoholovými výpary a láskou a nenávistí nejen ke své ženě a svému otci, ale celému světu, který s ním prostě hnusně vyje… (alespoň dle jeho názoru), mi prostě vždycky vezme dech. Drama Tennesseeho Williamse stojí a padá na úchvatných hereckých výkonech a právě díky nim je dodnes tak strhující a živé.