Petus

Edward Fox byl prvním a zároveň nejlepším. Kdokoli, kdo přišel po něm byl už jen velmi špatnou kopií geniálního zabijáka a mistra převleků, stejně neviditelného jako nedostižitelného. Stejně tak remake, o který se v Hollywoodu v roce 1997 pokusili byl jen nezdařenou parodií originálu. Skvělá drsná kriminálka s od začátku až do konce perfektně vystavěnou atmosférou, která ani po letech neztrácí dech. Takhle se mají točit thrillery.

Nezaměnitelná kultovní hudba, geniální hlášky a první skutečně drsný akční seriál s dvojící nesourodých agentů CI5 Boddiem a Doylem vedených pěkně drsným šéfem Gordonem Jacksonem. Žádné dlouhé okecávačky, žádné hraní si na spasitele světa, žádný dojemný nacionalistický patos, ale dva opravdu cool týpci v cool autě (legendární Capri), kteří dají těm špatným bez dlouhých cavyků do držky a pak skočí do náruče pěkné kočce podle hesla Carpe diem. Ovšem rozhodně ne v tom barevném rozjásaném stylu amerických „akčních“ seriálů, ale v pěkně drsně (a občas i temně) a cynicky vyznívající atmosféře, po které zůstává na jazyku pěkně hořká příchuť. I když mezi sebou vtipkují, víte, přímo cítíte, že je to doopravdy, že tyhle rádoby vtípky mají sakra reálný poklad. Tihle chlápci si totiž na drsňáky vážně nehrají. Oni jimi jsou. Nebyl žádný akční seriál před Profesionály a nebyl by žádný bez nich. Amen.

Co se stane s mladou dívkou, která se znenadání dozví, že jedinou zbraní v boji lidstva za jeho přežití? Zbraní, která se však může nepříjemně vymknout kontrole. To už ale lidé znovu nehodlají dopustit. Alespoň zpočátku. Neboť Saya žijící spokojený život středoškolského studenta (byť trpí ztrátou paměti) s nevlastní rodinou, nemá ani tušení, že by s ní nemuselo být něco v pořádku (tedy kromě abnormální chutě k jídlu a častých transfuzí krve). Ovšem až do momentu, kdy se nablízku objeví záhadný cizinec Haji a cizí nestvůra, která ji chce zabít. V jediném okamžiku se z ní sice stane bojovník, který je jako jediný schopen tyto tvory zabít, ovšem za jakou cenu. Děvče, trpící nadměrným pocitem odpovědnosti umocněným naprostým psychickým chaosem a přetrvávající ztrátou paměti (která dobře ví, proč Saye nechce dát možnost vzpomenout si na minulost) a ranami v podobě ztrát svých nejbližších, zpočátku rozhodně nevypadá jako zbraň proti Chiropteranům, resp. potenciální vraždící monstrum. Mladá a zmatená Saya se sice s katanou v ruce vydává se svým rytířem Hajim (jehož utajovaná, ale přesto zřejmá náklonnost jediná drží Sayu nad vodou v těch nejhorších chvílích) a členy organizace Rudý štít čelit potenciální zkáze lidstva, především však své vlastní minulosti. O souboje, brutalitu a krev sice není nouze, všimnete si jí však většinou jen mimoděk, protože vnitřní boje jsou zpravidla mnohem drsnější než pár zranění a „trocha“ krve. Krásné, do hloubky prokreslené postavy, z nichž málokterá je jen černá nebo bílá a příběh o cestě za svobodou, pomstou, poznáním, odpuštěním a láskou překonávající staletí jsou ozdobou tohohle dílka, které je možná trošku delší, což však v žádném případně neznamená nudné, na jehož konci budou trpěliví odměněni v dechberoucím finále, které je stejně krásné jako slzopudné (bez ironie).

Famózní vyvrcholení seriálové ságy, která ukazuje všechny pasažéry lodě Bebop v jejich vrcholné formě už od první scény loupeže v obchodě! Jet, Fay, Ed, Ein, Spike a dočasná nová „členka“ týmu Elektra se pouštějí do pátrání po tajemném teroristovi Vincentovi, který všem a zejména Spikovi připomene, že minulost nikdy neusíná a svět není černobílý. Kdo u finální scény neucítí aspoň trochu dojetí a smutku, tak už to může rovnou zabalit. Úchvatné, temné, drsné, cynické a plné krutého vtipu, ze kterého mrazí, doprovázené jako vždy skvělou Yoko Kanno, která mě skladbou Blue prostě srazila do kolen a následně zadupala do prachu červené planety. Bravo posádko!

Nejlepší a nejsmolnější lovci v této galaxii sice umí chytit každého zločince, zato ale trpí chronickým nedostatkem, jídla, peněz a soukromí a také svou minulostí, která každému z nich ukazuje zač je toho v galaxii miska hovězího bez hovězího. Bývalý polda Jet, ukázková potížistka bez paměti zato s kleptomanskými a gamblerskými sklony Fay, neidentifikovatelné počítačově geniální polodítě Ed, robo pes Ein a bývalý střelec Spike, jehož minulost se za ním vleče jako ropná skvrna za tankerem, tvoří nesourodou posádku lodi Bebop, která se sice navzájem na oko naprosto nesnáší a když jde o peníze nebo jídlo nevěří druhému ani nos mezi očima, ale v průšvihu dokážou držet obdivuhodně při sobě. Tahle partička lovců odměn putuje vesmírem, ve snaze vyhnout se problémům, do kterých zas a znovu nalétávají rychlostí světla za zvuků dnes již téměř kultovního soundtracku Yoko Kanno. Geniální noirově westernové sci-fi anime, které dokazuje, že kreslené seriály opravdu nejsou všechny pro děti a problémy si vás najdou právě tak snadno, jak vy před nimi utíkáte. Spike Spiegel už zřejmě navždy zůstane jednou z mých nejoblíbenějších postav a Bebop jedním z nejoblíbenějších anime dílek díky svému černočernému humoru, nostalgii, smutku a opravdovosti. See you space cowboy. A doufám, že brzy.

Miluju muzikály. Prostě na ně trpím. A tenhle s famózní Barbrou, kterou nejde zastavit (ta by o výhodnosti sňatku dokázala přesvědčit snad i samotného papeže s kouzlem sobě vlastními) a kterou nejde nemilovat, patří mezi ty nejlepší, jaké může Hollywood nabídnout. Nejlepší Dolly všech dob, ať už ji v budoucnu následně hrál kdokoli, ta pravá byla a bude jen jedna. A nejpřekvapivější kreace Waltra Matthaua, kterou bych si jinak nedovedla představit ani v té nejšílenější tripové halucinaci.

Nejslavnější milostná story všech dob na pozadí americké občanské války s hlavními hrdiny, ke kterým nelze zůstat chladným. Vivian Leigh prostě musíte obdivovat a Clarka Gabla prostě musíte zbožňovat. A oba dva dohromady na plátně jsou právě tím extotickým výbušným koktejlem, který i když to mezi nimi ve skutečnosti jiskřilo z úplně odlišných důvodů, nezbývá než vychutnávat do poslední kapky. Americká klasika se vším všudy, poplatná době svého vzniku, ale taky právě proto pořád stejně působivá. Krom toho těm dvěma na plátně odpustíte prostě všechno, i kdyby hráli v kýčovité slaďárně. Díky bohu, že tohle není ten případ.

Poušť - nekonečná, horká, mrazivá, vášnivá, majetnická, jiskřící, nemilosrdná a věčná – plná krásy i nepojmenovatelného děsu a prázdna. Plná protikladů. Stejně jako bezejmenný smrtelně zraněný anglický pacient v německém letadle, jehož poušť vyvrhla ze svého chřtánu. Tenhle pacient je pro sestru Hanu stejná záhada, jako pro její kolegy její pevné rozhodnutí postarat se o něj až do jeho úplného a jistě blízkého konce. A možná, že na oplátku pomůže zas on jí. Ve chvílích, kdy začne odhalovat střípky své minulosti, začne zároveň před Hanou ožívat příběh plný lásky, vášně, zrady, zoufalství i síly lidské vůle. Příběh, kterým se vypravěč očišťuje od svých hříchů, příběh, kterým vypravěč mění své posluchače. Příběh, na jehož konci snad najde odpuštění a vykoupení. Příběh s čarokrásnou hudbou, dechberoucí výpravou a herci, z jejichž výkonů mrazí. Jedním slovem okouzlení. Možná trošku melodramatické, ale neobyčejně působivé.

Díky úžasně uvěřitelné Maryl Streep, která svou roli Francesky zvládla s bravurou jí vlastní a které její roli věřím každou sekundu filmu a díky úžasně charismatickému Clintu Eastwoodovi, kterému stačí prostě jen být dávám 4*. A oni nám na oplátku dávají možnost aspoň na chvilku uvěřit, že něco velkého čeká (byť jen jednou za život) na každého z nás.

Život na planetě Amoi se řídí přísnými pravidly. Elita Blondies se nerodí, jsou tvořeni a smí vše, ovšem jen zdánlivě v rámci všešněrujícíh regulí. Odpad Mongrelové se množí jako krysy a jejich život nemá cenu ani té krysy, přesto se však zdají být mnohem svobodnější než blonďatá elita. Co se však stane, když se pyšný a hrdý Mongrel stane nedobrovolným mazlíčkem nejvyššího ze všech Blondie, který nejen, že si proti všem možným myslitelným pravidlům pořídí odpad jako Pet, kterého se rozhodne za každou cenu zkrotit, ale dovolí si se do něj dokonce zamilovat? Možná jen právě tehdy a právě mezi těmi dvěma mohlo vzniknout něco jedinečného, něco co stejně zákonitě a ze stejných důvodů je od svého počátku nevyhnutelně odsouzeno k zániku. Vznikl tak příběh o lásce o smyslu života (což může být pro někoho jedno a totéž), o jejich hledání a o ceně, kterou je za toto poznání člověk ochoten zaplatit. Jestli existuje příběh, který dává maximální prostor pro přemýšlení a pro vlastní názor, pak je to Ai no kusabi. Jestli existuje film, který vzbuzuje víc otázek, než poskytuje odpovědí, pak je to Ai no kusabi. Útočí na lidskou představivost a člověk má neodbytný pocit, že za tím vším toho musí být víc, že toho, co se neřekne nahlas je mnohem víc, než toho, co si hlavní hrdinové říct stihnou. Ai no kusabi je sice yaoi, ale přesto vám v něm právě tahle jeho stránka přijde možná nejméně zvláštní a podivně opravdová. Právě pro tu opravdovost, pro nezaměnitelný hlas Iasona Minka prostě jen Blondieho, který dokáže hladit i mrazit a zároveň způsobovat nádherné mravenčení, pro tváře, které v rámci animace dokáží vyjádřit maximální emoce, pro Katzeho slzy, pro ten poslední hluboký polibek skrze poslední cigaretu zkrátka musím dát 5* a 95% je minimum, pod které jít zkrátka nejde.