sirrgulo

„Silnější než-li strach ze smrti, je vůle vítězit.“ Motory akcelerují, vozy jednotlivých monopostů se třesou a mé ušní bubínky přímo křičí nechutí. Nelíbí se jim, že je vystavuji takovému hluku. Ignoruji je, koukám do hlediště tisíců fanoušků, kteří stejně jako já přišli na závodní událost desetiletí. Píše se rok 1976 a na startu hned vedle sebe stojí James Hunt a Niki Lauda. Cítím ono chvění a napětí pln očekávání. Nervózní, který z jezdců dnes dojede první. Konečně se vyklízí startovací pole a na dráze zůstávají dvě desítky strojů předurčených k závodu se samotnými blesky. Náhle bouřící fanoušci utichají a já vím, že se start blíží… „Co za člověka dělá práci jako je tahle, každý rok dva z nás zemřou.“ Pak mi najednou dojde, že sedím v kině, když ucítím, jak mi je ruka mačkána mou slečnou, se kterou jsme se přišli podívat na nový, jistě nejen mnou, očekávaný snímek Rona Howarda. Trošku mě udivuje, v první chvíli, že je sál téměř vyprodán, ale během následující dvouhodinové stopáže mé prvotní překvapení vymizí. Popravdě na něj dokonce zapomenu, stejně jako chvilkami ztrácím dech při sledování nervy drásajících závodů. A na konci celého snímku mne napadá jedna věta. Ale o té až později. Od prvních ukázek, plných famózních tonů z pod taktovky Hanse Zimmera, jsem byl pln očekávání, jako kdyby se ve mně náhle probudil fanoušek seriálu Formule 1, kterým v zásadě nejsem. Důvod, přiznávám, se jeví prostý. Chris Hemsworth. Nejstarší z trojice bratrů, se do filmových análů zapsal jako mocný bůh hromu a blesku Thor, ve stejnojmenném snímku z roku 2011 a od té chvíle jeho herecká kariéra nabrala na obrátkách a podobně jako James Hunt, jehož ztvární v Rivalové, rychlostí blesku nabírá na popularitě. Byl jsem vskutku zvědav, jak si poradí s vážnější rolí v životopisném snímku a musím uznat, že tento sympaťák s hlubokým hlasem mě ani trošku nezklamal. Přesto pravdou zůstává, že po herecké stránce na sebe pozornost strhává barcelonský rodák Daniel Bruhl, jenž před natáčením snímku trávil přípravu na roli s Nikim Laudu, který se po premiéře nechal slyšet: „Když jsem viděl Daniela ve filmu zničilo mne to, myslel jsem, že sleduji sám sebe.“ Věřím, že vyššího ocenění se tak představiteli hlavní role mohlo jen stěží dostat. A tak zůstává jen otázkou, jak snímek obstojí při udělování výročních cen akademie Oscar. Osobně věřím, že si minimálně zaslouží nominaci v nejedné kategorii. Ale nyní už zpátky k samotnému režijnímu počinu. Už od prvního záběru na super rychlé stroje a monologu Nikiho Laudy je zřejmé, že se snímek ponese ve strhujícím tempu přeskakujícím z jednoho jezdce na druhého a skutečně se tak děje. Režisér i scénáristé chytře mění nejen mluvený jazyk z angličtiny na němčinu a zpátky na angličtinu, čímž mimo vděk přidávají na autenticitě, ale i skáčou vyrovnaně mezi Laudou a Huntem. Umě pak představují onu odvrácenou stranu úspěchu a egoistickou povahu obou Rivalů, kteří kdesi hluboko uvnitř jsou si podobní jako vejce vejci, i přesto že Hunt žije každý den naplno jako jednu velkou párty a Lauda spořádaným životem skutečného šampióna odevzdává vše sportu, který si vybral a miluje víc než cokoliv na světě. Výsledkem je špičková filmařina, jenž nenudí ani na moment a vše nám představuje v přesně potřebných dávkách, tak aby se neokoukali. „Sledovat tě, jak vítězíš v těch závodech, zatímco jsem bojoval o život, mi pomohlo vrátit se zpátky do závodu.“ Ano, pak je tu ona nechvalně známá nehoda na Nurburgringu, při které Niki Lauda, téměř uhořel a jen o chloupek utekl smrti, která je pochopitelně součástí snímku, a která z něho nedělá pouhý sportovní film, ale zároveň osudové drama dvou mužů, jenž se vzájemně dokázali natolik ovlivnit a motivovat, že změnili životy své ale i tvář celého sportu, jenž celosvětově zpopularizovali. Pravdou pak zůstává, že realističnost a syrovost, se kterou nám režisér Ron Howard servíruje téměř fatální autonehody, která Vás nutí odvracet zrak od velkého plátna, přímo křičí oním uvědoměním, jak nebezpečné závody Formule 1 bývaly. „Čím blíže jste ke smrti, tím více se cítíte na živu.“ Na závěr mi tak zbyla má prostá, kratičká věta, jenž jistě vystihuje naplno mé dojmy z návštěvy kina a kterou jsem jen tak prohodil cestou domů: „Šel bych do kina… Na co?... Na Rivalové…“ Ano, přesně takový pocit ve mně snímek vyvolal a ani na okamžik se mi nechtělo opustit sál. Ne bez druhé projekce. Určitě jsem mohl zmínit jisté nedostatky, které by šli najít a puntičkáři jistě neopomenou upozornit na nepatrné odchylky od skutečnosti, ale popravdě. Skutečně chodíme do kina hledat na snímcích chyby? Odpověď zdá se mi být nasnadě: Samozřejmě, že ne. Rivalové jsou famózní režisérský i herecký počin o neuvěřitelném skutečném příběhu, jenž zaslouží pozornost každého náročného i nenáročného diváka a nejen fanouška motoristického sportu.

Pro mě jediný díl Harryho, který si zaslouží pět hvězdiček. Ač je druhá část je přímo nabitá akcí, je to první díl, který jsem si užil. Ač se v celé poslední části něco děje. Brzy je to jen samá akce a začátek putováního hlavního tria je rozhodně zajímavější. Pro mě, který rozhodně není fanoušek Pottera, je změna prostředí a konečně opuštění Bradavic paráda. A nakonec, začátek poslední části mi nabídl pro mě nejlepší scénu, když Hermiona vymaže paměť rodičům. Ač krátká, cítil jsem husí kůži, která mi přeběhla po zádech.

Rozhodl jsem se, jelikož jsem už mnohokrát netušil, na co se podívat, že není špatný nápad zkusit shlédnout alespoň většinu snímků, které figurují v top300. Samozřejmě mnoho z nich neuniklo mé pozornosti, ale možná i polovina dosud ano. Vzal jsem to hezky ode dna. Moje levá noha a vynikající výkon v hlavní roli mě však zprvu zaskočil. Nečekal jsem, že se bude jednat o umělce postiženého mozkovou obrnou. Přiznám, že prvních deset minut jsem přemýšlel, zda film vůbec dokoukám. Ale jakmile se skočí do dětství, už je vše v pohodě a snímek uteče jako voda. Nakonec jsem velice rád, za své rozhodnutí a nezbývá mi, než oscarový výkon Daniela Day-Lewise doporučit.

Před lety jsme měli psa Bena, jednoho dne při procházce na pole se nechal zlákat nedaleko se procházejícími srnkami a jako správný pes se je vydal uštvat. V tu chvíli se v něm probudily jeho lovecké pudy a nedokázal poslechnout a vrátit se. Šel jsem zpět domů a čekal. Dopoledne se změnilo v odpoledne. Den pomalu mizel v čase a člověk začal být nervózní kde se sakra zapomněl. Večer už nás čekat nebavilo a tak jsme s mamkou sedli do auta a vydali se psa hledat. Jeli jsme kolem silnice oddělené pouhou škarpou od pole. Právě zde na podestýlce z vlastní krve ležel. Bezvládný, plyšáka připomínající, bez života. Ještě toho večera v šeru jsme jeho životem opuštěné torzo uložili k poslednímu odpočinku. Proč jsem se rozhodl právě tohle vyprávět? Nejsem rodič, neznám pocit, kdy se bojíte o děcko, které se nevrátilo domů ve chvíli kdy mělo. Znám jen ztrátu huňatého kamaráda, která nebyla vůbec příjemná v několika následujících dnech. Zejména rodiče musí být z Clintova dalšího režijního počinu opravdu napnutí a na mrtvici. Vše je opravdu neuvěřitelné a já si nemohu odpustit kritiku lidí, kteří rozhodují o zlatých soškách. Jen tři nominace? Kolik z nich má doma ratolesti, že snímek tolik opomenuli, tohle přeci musí zasáhnout a šokovat každého.

Cesta táhnoucí si to hezky mezi dvěmi stráněmi a členové deváté legie, které halý mlha, ale prozrazuje jejich těžká hlučná zbroj. Cupitají si to dál za svým velitelem. V čele armády. Hrdý a statečný cvála na svém koni a následuje stopařku. Pod sedlem se mu pohybuje půl tunový oř. Němá potvora mizí v bílém neprůhledném závěji halícím několik metrů před nosem. Křupnutí a zapraskání. Rána. Strom je na zemi. Nalíčená léčka úspěšně dovršena. Po svahu se valý hořící koule a velitel uprostřed formace přikazuje svým vojákům stát. Vytřesení čekají na náraz. Na smrt. Řev a po chvilce začíná řež. Krev cáká všude kolem. Barví zbraně i půdu. Brzy je zahalena těly. Devátá legie je v mžiku rozprášena. Jo jo, to nám jasně prozradí už trailer. Ale ani trailer jsem nepotřeboval, abych se na Centuriona těšil. Stačila první fotka Olgy Kurylenko. Syrová a brutální akce, by možná jednoho hned v úvodu mohla odradit. Ale ona brutalita prostě k zabíjení patří. Tlupa vlků následuje raněné zvíře a chystá se na krvavou hostinu. V čele s nelítostnou stopařkou. Jo Olga vypadá moc dobře. Odhodila tvář sexy bond girl a její drsná role je uvěřitelná a povedená. Keira v Artušovi jí může závidět. Úprk skupinky je dost zábavný. Místy dokonce překvapý a já se upřímně nenudil ani na okamžik. Sympatické neznámé tváře a jejich jména mi vyhovovala více než Král Artuš. Prostě se nemůžu ubránit srovnání. Na otázku jak obstojí Marshall na přelomu středověku a starověku musím říct, že opravdu moc dobře. A protože mám rád i film od Fuqui musím přidat jednu hvězdičku, kterou bych pravděpodobně jinak nedal, ale u druhého snímku bych musel jednu ubrat a to se mi nechce.

Závěrečný pohled na město. Zatmívačka a začátek titulků. Ještě několik desítek sekund sedím a koukám na zčernalou obrazovku, na které se objevuje jedno jméno za druhým. Režisér, herci a pak všichni ostatní, které ani člověk nevidí, ale bez nich by nic nevzniklo. Dvě hodiny před tím začíná snímek. Lester vypráví o vrcholu svého všedního, nudného dne, který na něho čeká ve sprše. Postupně se objevuje na scéně několik dalších postav. Zbytek rodinky. Šílená manželka ženoucí se za kariérou a lehce podivná dcerka. Sexu chtivá kamarádka a zvláštní noví sousedé s despotickým taťkou vojákem a dalším podivínem, který nejen že točí vše co vidí ale ještě prodává trávu. V následujících téměř sto dvaceti minutách mají všichni důležitou roli a snímek se ubírá k finále, které jsem si představoval úplně jinak. Závěrečné scény (nemyslím za sebou sestříhané záběry, ale hádky) vyvrcholý do velmi zajímavého konce. Konce, ve kterém se ukáže tragická stránka všech výše zmíněných a předcházející celkem zábavné výstupy Kevina Spaceyho najednou zanikají pod tíhou finále.

Jak okomentovat film, který by zasloužil superlativy, které jsem vyplincal na mnohem horších snímcích? Jaké dokonalé slovo je výstižné? Dlouho jsem si říkal, že se sice pořád něco děje, ale opravdové napětí (ono tam bylo ale husí kůže přišla až o chvíli později) a šokující scény jako v Temném rytířy mi tu chyběly. Jenže přišel konec a mě blesklo hlavou to už? Opravdu se dostavil až nepříjemně brzy a to má snímek téměř dvě a půl hodiny. Odcházel jsem z kina nad míru spokojen těšící se až ho shlédnu znovu. Co tedy napsat? Už od prvního traileru, bombové hudby od Zimmera a přečtení hereckého obsazení jsem se těšil víc, než na cokoliv jiného blížícího se v nadcházejícím roce (tedy když opomenu Prokletý ostrov). Několik dalších trailerů mělo napovědět oč půjde, ale zároveň neodhalily vůbec nic. Až teprve obsazení herci pod taktovkou geniálního Nolana mě provedly dějem. Závěrečná scéna a jeden z posledních záběrů pak vše završují a dávají na vědomí, že všechny ty úchvatné triky, mnohé scénérie (hory jsou prostě super místo) a několik úrovní snů nejsou jen pastvou pro oči. Velké očekávání se tak nakonec naplnilo a opravdu hodně jsem spokojen s prostorem, který dostanou všechny hlavní postavy (měl jsem strach, že se film bude točit až příliš kolem Cobba a ostatní prostě budou jen v pozadí. Naštěstí jsem se spletl).

Agora mě jen utvrdila, že je možná lepší nebýt nijak nábožensky založený. Několikrát v životě se mi do mysli vloudila myšlenka, že by bylo fajn nenarodit se do rodiny a společnosti plné atejistů. Vždy jsem si řkal, že přeci něčemu musím věřit. Nemyslím, že ve své podstatě je víra špatná věc, to si netroufám tvrdit. Lhal bych. Ale jak snímek (i celé dějiny) moc dobře ukazuje, dá se opravdu jednoduše zvrhnout k fanatismu a výklad písma svatého může jeden obratný řečník snadno překroutit, jak se mu nejlépe hodí. Chytrý člověk, který by zasloužil uznání, je tak vytlačen na kraj společnosti nebo dokonce sprostě zavražděň ve jménu božím. Pochybuji, že tak to během své oběti a přikování na kříž Ježíš vážně chtěl. Takže nakonec klobouk dolů, že si pan režisér troufl a podal nám opravdu povedený obraz fanatického zneužívání víry. Navíc jeho křesťané už jen svým vzhledem opravdu hodně připomínají muslimy. Už jen za to zaslouží plné hodnocení, ke kterému navíc mílovými kroky dopomáhá opět skvělá Rachel Weisz.

Nedávno jsem viděl dokument Cassius Clay z roku 1970, který se mi opravdu moc líbil. Ali v něm vtípkuje a nadává soupeřům což je vážně sranda. Mé dobré mínění o něm se však po shlédnutí Thrilleru hodně změnilo. Ali je označován jako nejlepší boxer všech dob, říkal o Frazierovi opravdu neuvěřitelné, kruté a hnusné věci. Nedal si říct až do konce třetího zápasu, kde se mu konečně otevřeli oči zalepené a zaslepené slávou a vlastním egem. Nevděčnej, namyšlenej frajírek, takový podle mě byl. K tomu ale zároveň tak trošku loutka v rukou muslimů. I to nám dokument ve stručnosti odhaluje. Vždy se mi líbil Aliho styl i prořízlá pusa, ale po dnešku a shlédnutí jeho rivality a soubojů s Frazierem? Jsou rázem fuč. Tohohle boxera jsem vážně přestal uznávat. Kvůli tomu jaký byl, ne proto co uměl.

Jo jo, před dvěma lety ještě netušili, že LeBron opustí Cleveland, a tak vznikl tento parádní dokument. Dnes je LeBron v domovském Ohiu za zrádce, samozvaného krále a zbabělce, který prchl v domnění, že ho jiní dostanou k vytouženému titulu zatím co sám slibovaný úspěch nedokázal nakonec do Ohia přinést. Jeho dresy jsou páleny, ale to každý fanoušek nba dobře ví. Přesto si nemůžu odpustit a musím to zmínit. Dokument je super a hlavně v druhé části ukazuje, že to nebylo jen sedm let, kterými LeBron připoutal pozornost ke Clevelandu a zmohl tak celé město a proslavil ho ve světě. Ale ve státech Ohio a Akron proslavil mnohem, mnohem dříve. Hlavní hvězda celého snímku je jasná, ale i přesto se nezapomíná na ostatní kluky a trenéra. Tam ale byla chemie, kdyby taková vznikla i v Clevelandu, nemusel se stěhovat do Miami. Snad se mu teď konečně začnou prsty zahalovat prsteny šampiona a s Wadem a Boshem to dotáhnou daleko.