Zuza_na

Chtěla bych, aby mě někdo tak hluboce a bezvýhradně miloval? Aby toleroval všechny moje chyby a bezmezně obdivoval mě jako jedinou a jedinečnou bytost, se kterou chce být už napořád? Ve svých protipólech děsivá, ale zároveň i dojemná představa. Ten film je ve svém přístupu tak pragmatický, arogantní, a přece se zde odehrává příběh nevšedních hlubokých emocí dvou zranitelných dětí a později mladých puberťáků, Pig (Darren) a Runt (Sineád), kteří si se svými city ještě neumějí zcela poradit. Bohužel na vztah musí být vždy aspoň dva a nikdo si nedokáže vynutit upřímnou lásku toho druhého násilím. Mám moc ráda tenhle příběh plný poetiky i hrubého zoufalství, posazený někdy až mimo realitu, doplněný parádní muzikou, třeba od Davida Graye (Flame Turns Blue), Glena Hansarda a jeho kapely The Frames (Your Face) nebo na závěr také Cilliana Murphyho (So New), zasazený do ulic vibrujícího irského města Cork, ale i krásných písečných pláží kolem Dublinu. Maximálně na mě zapůsobilo přesvědčivé herectví Cilliana Murphyho a Elaine Cassidy, stejně jako pragmatismus a bezelstnost dětských představitelů obou hlavních postav. Jen mě mrzí, že vidět původní stejnojmennou hru Endy Walshe, asi už nebude možné, což by mě jako fandu tohoto filmu moc zajímalo.

Znovu a znovu mě dostává okouzlující nesmělost Inmana (Jude Law) a naivita spolu se zdrženlivostí nezkušené a nepraktické Ady (Nicole Kidman), které jsou postaveny do kontrastu válečných zvěrstev včetně násilí na vlastních lidech samozvané domobrany, ale i vypočítavosti a pragmatismu vtipné, životem protřelé Ruby (Reneé Zellweger) a jejího podivného příbuzenstva. Zpočátku jiskřivá nádhera horského prostředí a života v pohodlí se s občanskou válkou změní v holý boj o přežití nesourodé dvojice dívek a také ve strastiplnou, nebezpečnou cestu Inmana a jeho nezlomnou snahu vrátit se zpět k milované bytosti, přestože jako dezertér prožívá po cestě spoustu nebezpečných situací. Hvězdné obsazení hlavních i mnoha bravurně ztvárněných větších i malých vedlejších rolí (Natalie Portman, Brendan Gleeson, Cillian Murphy) vytváří z tohoto díla zajímavý filmový kousek, u kterého si vždycky pobrečím.

Zcela upřímně mě překvapilo, jaký John Travolta může být fajn chlapík. Jako bývalý profesor literatury Bobby Long sice chlastá a pajdá a je i pěkně kousavej, ale umí taky popadnout kytaru a vysmažit docela dobrý kousky. Ve spojení se zoufalcem Lawsonem Pinesem (Gabriel Macht), co možná někdy „něco dobrého napíše“, tvoří bezva dvojku opilců a filozofů, kteří sypou citáty slavných z rukávu jak popcorn a perlí nadčasovými myšlenkami a příběhy. Když je v trochu ošuntělém, ale přesto okouzlujícím prostředí starého domu v New Orleans doplní mladičká Pursy (Scarlet Johanson), rozjíždí se parádní biják, který se blíží dokonalosti.

Mám pocit, že tohle mohl být docela pěknej kousek. Horory nejsou úplně můj oblíbený filmový žánr, i když duchařina občas pěkně pošimrala za krkem, ale krve bylo nakonec až moc a místo gradace příběh předvídatelně vyšuměl do ztacena. Bavila mě ale hlavně první polovina filmu s proměnou trochu staromódní ale půvabné dívky Eloise (Thomasin McKenzie) v sebevědomou studentku návrhářství, protože šedesátky jsou moje srdeční záležitost ať už jde o módu nebo o hudbu. I když Anya Tylor-Joy jako okouzlující sebejistá Sandie předvedla své maximum, příběh nakonec sklouznul trochu do laciného braku. Ale Jung-hoon Jung s kamerou přímo kouzlil, triky s odrazy v zrcadlech mě nadchly a barevná atmosféra nočních klubů a zhýralé čtvrti Londýna ve spojení s parádní muzikou si určitě zaslouží ocenit.

Tohle je praktická lekce irštiny se dvěma milými, trochu přitroublými hochy z Dublinu, jedním ostrým zlodějíčkem Seanem (Don Wycherley) a druhým tak sladkým, i když trošku jednodušším mladíkem Gerem (Cillian Murphy), a postarší dámou (Aine Ní Mhuiri) doplněná atmosférou poklidného života na irském venkově ve své absurdnosti. V bezmála jen půlhodině filmu mě nadchla nezastavitelná smršť gagů, ať už šlo o nákup v supermarketu (arán = chleba, cáis = sýr, im = máslo, toitíni = cigarety), bloudění krajinou (chlé = vlevo, ceart = vpravo, bó = kráva), předjíždění tajemné dodávky, speciální svačinu na odpočivadle (scian = nůž) a hledání klíčů od auta (eochair = klíč), nebo o překvapivý závěr s losováním, který všemu dění dodá nečekaný spád, protože „Zrada se vrací“ (An dtuigeann tú? = Rozumíš?). Atmosféra pohodového Irska za tónů singlu Clubber´s Dream od Buckleyho a Carolyn Lugo, parádní herecké výkony i dobře vystavěný příběh předznamenávají skvělý filmový zážitek z tohoto minimalistického díla.

Milá a pohotová Lisa Reisert v podání Rachel McAdams a bezchybný Cillian Murphy jako přesvědčivý vyděrač Jackson Rippner předvedli v tomto filmovém kousku parádní podívanou. I mě okouzlil (a koho taky ne, že?) zpočátku milý a empatický elegantní mladík s ledově modrýma očima, jejichž světlo se vám vryje do mozku a už nezmizí. Ale zdání na první pohled se v tomto případě rychle změní v panickou hrůzu a strach o své blízké. Uvolněná atmosféra nočního letu se pomalu mění v drama zasazeného do stísněného prostoru letadla i do prostředí luxusního hotelu a okázalého života jednoho politika. Tenhle film zaujme svým minimalistickým přístupem, neotřelou a bezvýchodně vypadající zápletkou i nevšední kamerou a dynamickým zvukem.

Vidím to jako dnes. Je léto, druhá polovina 80.let, a my sedíme v letním kině a sledujeme vesmírnou loď Nostromo, která poklidně pluje prostorem. Spící astronauty čeká ještě dlouhá cesta domů. Jsem spokojená, protože v každém sci-fi přece musí být „náš hvězdolet letěl…“, a když se k tomu přidá volání o pomoc z vesmíru a následné ohrožení celé posádky lodi neznámým tvorem, chytlavá zápletka je na světě. Vše doplňuje krása a neohroženost tehdy mladičké Sigourney Weaver jako Ellen Ripley a její „hlídací“ kocour Jones, přesvědčivý android Ash s vlastními ambicemi v podání Iana Holma, ale hlavně slintající, jen v náznacích viděný, nebezpečný a děsivý tvor v průběhu filmu ukázaný v několika vývojových stádiích svého života. V tajuplné atmosféře letního kina jsem si scénu v síni s vejci, vylíhnutí malého vetřelce z břicha astronauta Kanea (John Hurt), drastickou scénu s Parkerem (Yaphet Kotto), ale i spoustu dalších užila hlavně zvukově po počátečním zděšení, kdy jsem zavřela oči a odmítala je otevřít a dívat se dál. Noční odchod z kina byl pak taky dobré psycho: „je to jen film“ říkala jsem si pořád dokola. I po letech je Vetřelec mistrovské dílo opravdové filmařiny bez teď tak běžných efektů AI s působivou výpravou, s dokonalými zvuky a atmosféru podtrhující hudbou (Jerry Goldsmith) a místy zas nekonečným tichem vesmíru.

David Gray je pro mě irská srdeční záležitost, takže dokument o muzikantovi a skladateli mě ani v nejmenším nemohl zklamat. Citlivě vedený rozhovor MayKay s tvůrcem takových hudebních lahůdek jako je Flame Turns Blue nebo This Year´s Love a Please Forgive Me mě moc potěšil i z toho důvodu, že přiblížil jeho pohled na práci i život muzikanta s tím spojený. Kvůli covidu bohužel s dvouletým zpožděním byl uveden v půvabném irském městečku Ballina v kostele St. Michael´s Church živý koncert ke 20. výročí vydání Grayova v Irsku nejprodávanějšího alba White Ladder a spoluvytváří pohled na všestranně nadaného muzikanta. Jako vzpomínka na začátky Grayovy muzikantské doby zazní i skvělá skladba We´re Not Right doprovázená pouze Davidovou akustickou kytarou doplněná vokály a hvízdáním dlouholetého Grayova kamaráda, bubeníka a příležitostného baskytaristy Craiga „Clune“ McCluneho. Pořad je hudební lahůdkou a zbývá si už jen přát, aby David konečně zamířil se svojí kapelou i k nám do Česka a pořádně to tu rozbalil.

V pořadu irského hudebního dokumentu se potkávám s alternativní post-punk rockovou kapelou Fontaines D.C. Moderátorka MayKay si tentokrát postupně poklábosila se členy kapely, které spojila už na studiích v Dublinu láska k poezii Jacka Kerouaca a Allena Ginsberga a k muzice, o jejich začátcích v roce 2014 a přípravě nového alba A Hero´s Death hned po vydání nominovaného na cenu Grammy. Setkání a následný živý koncert kapely proběhl během lockdownu v zajímavých historických prostorách vězeňského muzea Kilmainham Goal v Dublinu. Několikapatrová budova vězení s kovovými konstrukcemi pavlačí, ponurou atmosférou kamenných chodeb a jednotlivých cel s odkazem na historické události Velikonočního povstání rebelů v roce 1916 má neuvěřitelnou akustiku hlavní haly a dokonale sedí k hudebnímu stylu Fontaines D.C. a k jejich intenzivně energické jiskřivé hudbě. Po zaznění parádní skladby z roku 2019 Dublin City Sky v závěru jsem si jistá, že tenhle pořad mi bude ještě dlouho doznívat v hlavě i srdci.

Pro milovníky stejnojmenné hry možná zajímavá podívaná, ale od filmového díla bych očekávala víc: nepředvídatelný příběh, aspoň zčásti uvěřitelné scény. Nevím, proč zní název Uncharted, když za mě bylo poměrně brzy jasno. Dejte do mixéru trochu akčního Jamese Bonda, přisypte tajemnou Šifru mistra Leonarda a pak dolijte Indiana Jonese a trochu nasekaných Pirátů z Karibiku s Černou Perlou. Výsledný dojem dolaďte Avatarem, promíchejte s podivnou hudbou a máte Uncharted i s létajícím Čestmírem Tomem Hollandem, který už to úplně nezachrání. Oceňuji aspoň výpravu a exteriéry a taky tu pěknou kočku na závěr – teda kocoura.