jatamansi

„Kde máš Jamie?“ „Zabil jsem ji.“ Suché konstatování, a nikdo z přátel se ani nepodiví. Jen se jdou všichni na tělo podívat. Ujetá rodina, ještě ujetější syn. Který sestře třeba topí panenku. Denis Hopper jako Fech s nafukovací pannou. Jen tak pohřbít mrtvolu. Všichni se chovají, jakoby zabití bylo něco běžného. Klasika – kdo to nahlásí, je podezřelý. Keanu Reeves si to prostě zavařil. Hopper v roli samozvaného soudce. Podobenství o vině, kamarádství, spravedlnosti a povinnosti. „Já totiž nezabíjím s gustem. Ale občas je to nutný.“

Filmy podle skutečných událostí jsou obvykle děsivě syrové. Vlečné filmy mám ovšem ráda a ty o ponorkách obzvlášť. Navíc miluji tu dobu, dámy v kloboučcích a rukavičkách. Sam Neill je civilním prototypem hrdiny. Pohledným sluňákem. Vždycky si říkám, jak v těch filmech stráví tolik času mokří, v mokrém oblečení, po kolena či více ve vodě. Po 15 minutách je ponorka na dně a zbytek bude o záchraně. „Spočítejte posádku.“ „Jak to nahoře vypadá?“ „Trochu mokro.“ Záchranná akce se komplikuje a spolu s tím roste dusno v důstojnickém klubu mezi čekajícími manželkami, milenkami, dcerami a vůbec osobami pohlaví ženského. Jen Nelil je stále neochvějně neohrožený. Happy end je takový poloviční, ale tak to ve skutečném životě chodí. Právě proto, že to hollywoodsky neupravili na dokonalé štěstí přidávám k jedné * i tu druhou. Protože je to jeden z nejslabších filmů o ponorkách.

Další skvělý Polanski. Mladíček Polanski a Adjani, hlavně v těch velkých brýlích, skoro k nepoznání. Domovnice hospodaří s časem, když musí jít nahoru, tak hadrem otírá zábradlí. To jsou ty drobnosti v opravdu vypointovaných filmech. Stěhovat se do bytu po sebevražedkyni, která navíc ani ještě není mrtvá, to není dobrý nápad. A navštívit ji v nemocnici už vůbec ne. Bruce Lee slečnu v kině moc nezajímal, další drobnost, holky na něj přece neletí. Polasnki má smysl i pro mimodějové detaily. Pochmurné tóny Philippa Sarda už dávají tušit drama. Stejně jako kázání v kostele či tajemné zmizení banánové slupky ze schodů. Byt odhaluje svá tajemství. Zvláštní sousedy. Divné zvuky. Siluety v okně. Zloději. Když si člověk strachem přenese (jak to jen slušně říct) lejno i před vlastní dveře. Vidin je stále více, včetně vidiny sebe sama. Vidina mrtvé Simone. Přeludy. Přízraky. Nákupy. Vize nebo skutečnost? Čekající a tleskající sousedé v divadelních lóžích v róbách a s kukátky. Ten byt prostě nebyla dobrá volba.

Fakt je, že na začátku při smrti Davidovy (Hurtovy) dcery a ženy jsem netušila, co bude dál. Že se z toho stane běžný a vlastně za vlysy přitažený a nepravděpodobný příběh. Sice jsme se museli z LA dostat do Budapešti, která silně připomínala Prahu, a Balaton, naprosto nedefinovatelnou vodu, ale jak jinak do toho dostat terorismus, vlády, zájmy různých stran a institucí. Hurtův přerod od chemika v ekologa křečovitý, i když musím uznat, že ty dlouhé vlasy mu slušely. Michael Brandon alias Dempsey je ovšem padouch hodně pravděpodobný. Nakažený Muller je tak nepravděpodobná postava, dějově, že nemá cenu se jím dál zabývat. Pár kapek krve na jedné tváři a zázračné uzdravení už je mimo hodnocení. Hlavní hrdinky ale nemohou umřít. Ovšem může být někdo nedotknutelný? Někdy stačí jen se dotknout. Ta * je za Hurta a Brandona.

Vtipných a svižných devět minut na ne právě veselé téma. Pohotový autor, dobrý střih, skvěle použitá hudba. Umění zkratky na druhou.

Vztah téměř nostalgický velí čtyři *, ale realita je s bídou 3. Štorch byl hitem povinné školní četby v dobách mého mládí a Bartoška pak idolem mnoha dívek, slečen a žen. Leckteré to doteď neminulo, mne tedy ano, ale to je jiná kapitola. A o tom až jindy a u jiného filmu. Luťanského je škoda, ještě mohl něco ukázat, myslím herecky, ne odložit více oblečení J A vzpomenout si na mladinkou Osvaldovou je fakt úsměvné, copak si asi o svých začátcích před kamerou teď myslí? Jasně je dnešníma očima film starý, přešlý, ale když mi bylo –náct, tak to byla bomba. V socialistických blábolech rozhodně.

Opravdu jen málokdy se dvojka vyvede. Bryner neměl dvakrát vstupovat do téže řeky, pokazil si jen reputaci. Mé obvyklé úsloví – asi potřeboval doma opravit koupelnu. Kdo nezná, ráda vysvětlím. Ale zase na odpad to není, za toho plešouna.

Při vší úctě ke všem tvůrcům, Steinbecka je vždy lépe číst než na něj koukat. Filmový jazyk je na ten jeho prostě krátký. Vtěsnat 615 stránek (v mém vydání) do dvou hodin je prostě nemožné. Cainovsko-abelovský příběh je notoricky znám a Steinbeck jej mistrně převedl do soupeření dvou bratrů o otce, jeho přízeň, o dívku, o úspěch, bohatství. Dobro a zlo není jednoznačné je mnohotvárné, vrstevnaté, loupe se jako slupky cibule, jako lístečky ze srdíčka artyčoku. Dean je skvělý mladý bouřlivák a rozervanec Caleb a Aron zůstává herecky v jeho stínu. Navíc Dlouhý mu vtiskl barvitý hlas, rozvětvený, sedící v několika rovinách, zádumčivý i rozčilený,zoufalý i plný naděje, zoufající i doufající. Otec Adam. Ale zcela chybí historie rodiny, příběh jeho bratra, tajemství manželky. Celý román se smrskl do salátu a fazolí. Jen to otcovo nepochopení a rivalita bratrů zůstala. I příběh matky Cathy či chcete-li Kate je jen epizodní, vytratila se její zrůdnost i sladkost, minulost. Chybí i Faye, stará přívětivá bordelmamá. Kazan z časových důvodů vynechal z románu příběh farmářské rodiny Hamiltonů a tudíž zmizel i humor, vtip a nadsázka Sama, jeho ženy a jejich pěti dětí, které odlehčovaly rodinnou tragedii Trasků. Stejně jako chybí postava má nejmilejší, čínský sluha Lee měnící se v nejlepšího přítele, kouzelná mluva a pochopení. Jeho studium hebrejštiny a „ty můžeš“ místo „ty musíš“. I když to na závěr zaznělo, byť z jiných úst. „Člověk si může vybrat.“ Film je strhující, skvěle natočený, ale v tomto případě platí, že jednoznačně lepší je číst.

Krásný film o krásných starých lidech. Málokdo uměl zestárnout s takovou grácií jako Fonda a Hepburnová. Ona obzvlášť, z takové ne právě ideální hollywoodské tváře se s přibývajícími léty stávala stále zajímavější žena. A Fonda je kapitola sama pro sebe, netřeba se rozepisovat. Titulková verze opět nejlepší variantou. A k dabingu? Viděla jsem dvě verze, Jednu na ČT a byla tak strašná, že jsem ji dávno smazala a už nevím, co to bylo za hlasy. (Nevím, jestli ne dokonce paní Galatíková, ale nesedlo jí to.) Druhou dělala Nova. Hepburnovou mluví Jaroslava Adamová a je tak skvělá, vášeň a spontánnost, fakt skvělá. Nejrozdílnější a pro mne nejmarkantnější byl rozdíl v jediné větě. Adamová říká: „Alky, Normane, vidím alky“, tedy ne možná přesně tak. A v té druhé verzi cpali tvůrci Ethel do pusy „Potáplice, Normane, vidím potáplice“ Ještě teď slyším ten strašný rozdíl. Vlastně ani nevím, co je v titulcích, to jsem jen viděla, ale doma to nemám. Pro zajímavost - Oscara za Jezero Fonda nepřebíral osobně, byl už příliš nemocný. Přebírala jej Jane a pak mu jej vezla. No a v létě ten rok Fonda zemřel. Bylo to nedávno v dokumentu o Fondovi. Za zmínku samozřejmě stojí skvělá hudba Dava Grusina. A Fonda stál za hřích od Hroznů hněvu přes všechny westerny až po On Golden Pond.

Už první záběry dávají tušit červenou knihovnu, velký slaďák, vekou lásku. Na váhy přihozena nemocná teta, pohledný umělec, vdovec s malým synkem. Nerozhodnost a smysl pro povinnost. Po deseti minutách je jasné, jak to musí dopadnout. Vývoj dá za pravdu. Nesedět v práci, škoda času.