Ťapka

Až půjdu smrčinou na houby a uvidím trsy vlaštovičníku, raději se podívám kolem i k nebi, protože už navždy pro mě budou spojeny s nebezpečím, že potkám arménské (nebo kurdské) bandity nebo US vojáky nebo pterodaktyly nebo partu vygumovaných spratků (ten nejsympatičtější citující Blade Runnera umře první, chuděra) a jejich přepíčené učitele. Tenhle film si nezaslouží odpad, protože tak dalece přesahuje definici sračky, že mě fakt bavil. Těžký den, pošmourný leden, bolí záda, sebevědomí pod bodem mrazu? Pterodaktyl vás povzbudí. Úplně vidím scénáristy, jak se při tom nachechtali.

Škoda, škoda, taková škoda... Franco moc dobrý, černobílé sekvence, a hlavně recitace v klubu také, zato animace prachbídná, doslovná, banální, Ginsberga nehodná a pro někoho, kdo tu báseň zná a má rád, myslím otravná. Aspoň teda pro mě. Scény od soudu bez energie, a navíc (přestože Ferlinghetti byl souzen opravdu pro vydání obscénní poezie) zúžily význam textu právě jen na ty obscénnosti, přičemž ta báseň má silný dobový politický rozměr. Ach jo a přitom je to tak zajímavá parta!

Šmarjápanno, mí oblíbení herci, parádní dům, moře, srdcerváč, to ano, ale božínku, nešlo vynechat aspoň jedno z těch tun klišé? A dialogy psal někdo paznehtem.