Mr.Dogman

~Videno na SCAD Film Festival~ Na tomhle filmu je něco strašně českého–je to buď angažováním neherců, surrealistickými momenty, nebo atmosférou denního života v zemi poutanou konfliktem. Alfonso Cuarón nám představuje humanistickou perlu, v dechberoucím technickém provedení, které vynikne jedině na velkém plátně. Roma je ten film, pro který chodíme do promítacích sálu.

Musím brát v potaz to, že první Úžasňákovi mě nemohli zaujmout ničím jiným, než jen svou zábavností a hravostí, protože mi bylo devět. Ale i tak, Úžasňákovi 2 excelují nejvíce po technické stránce--a ne, nemluvím o animaci, ale hlavně o střihu, kameře, a hudbě. Příběh trošinku pokulhává, ale i tak je zábavný. A scéna Jack-Jack vs mýval je pravděpodobně nejvtipnější scénou, kterou jsem dosud v animáku viděl.

Film překapávající odhalováním, mysteriozními barvami a sugestivní hudbou. A Fantastic Woman je skvěle načasované dílo v hlavní roli s láskou, bojem za sebestatnost, smutkem a Danilou Vega.

To, jak Coppola dokáže vytvořit téměř hmatatelnou atmosféru, není žádnou novinkou a v The Beguiled se jí to podaří nepřekvapivě opět. Ale to, jak dokáže rychle diváky přizpůsobit na napnuté nátury všech žen a dívek žijící v jižanském internátu, a pak ve vás vyvolat naprostou eforii s pouhými malými náznaky sexuality a zhoubnosti, to byla ta nejlepší hra s emocemi, co jsem od ní zatím viděl.

Takove hong kongske Lost in Translation.

Taková narážka na Foucaulta s perfektními napjatými dialogy a excelentním Lermanem, který své monology přednáší jako 60 letý právník.

Já si velice vážím filmů, které za svou stopáž dokáží několikrát změnit žánr. Od smíchu k depresi, vlk ty tři hodiny utáhl velmi solidně. Takový čas umožnil příběh pojat komplexně a odcházím s pocitem uzavřeného příběhu. Jo, a ještě musím říct, že Jonah Hill mě teda překvapil mnohem více, než Leo.

Kdo by to byl řekl, že mě seriál z ženského vězení pohladí na duši a nechá na ni humanistický povlak. Se všemi vězenkyněmi je jednoduché sympatizovat, za což může jak výborný scénář (a předpokládám i předloha), tak emoce, které tahle oranžáda se zvláštní lehkostí úspěšně vyvolává. Druhá řada se bohužel odklonila od kouzelných lidských příběhů k tuctové zápletce, která do středu staví všemohoucího záporáka Vee. Orange Is the New Black žádnou takovou postavu nepotřebuje - naopak byla na obtíž. Celou tuto sérii jsme se tak o postavách dozvěděli jen minimum, protože jsme většinu času museli řešit spory o prim mezi vězenkyněmi. Ono je totiž mnohem jednodušší vymyslet jednu zápletku a natáhnout ji na třináct dílů, než pro každý díl vymýšlet novou, originální. Naštěstí se ale tvůrci k tomuto principu, který mě běhěm první řady tak okouzlil, vrátili v řadě třetí a seriálová vypravěčcká próza tak může opět pokračovat.

Silný zážitek z klidného, deštivého Tokia. Roztomilá, chichotající se Scarlett Johansson a neodolatelný sympaťák Bill Murray mají mezi sebou vskutku něco kouzelného. Po celou stopáž jsem si přál, aby jejich vztah zůstal v kruhu přátelském a byl jsem šikovně napínán až do skvěle nepompézního finále, přesně podle mých představ. Nenucené vtipy, soundtrack a záběry zachycující podivnou atmosféru japonské metropole jsou pak už jen třemi třešničkami na příběhu o vztazích a ztracenosti v úplně odlišné kultuře zabalené v roce 2015 již v nostalgickém hávu.

Myslím, že jsem si našel svou další osobní klasiku. Obě verze hledají Eleanor - zatímco pro něj opravdu zmizela a svět se mu rozpadá pod nohama, pro ni nikdy neodešla. Eleanor hedá sice sebe, ale najde se tam, kde začala. Utíká tak daleko, až se vrátí na začátek - silnější a připravena se postavit životu, který jí byl tak krutě odebrán. I když jsem až do poslední chvíle věřil tomu, že se mi jeho verze líbila více, musím teď přiznat, že její verze je mnohem více k přemýšlení. Jemné romantiky z New Yorku pro mě budou vždy na prvním místě. A ještě v takhle zajímavě zabaleném konceptu.