ZuzkaZ

//Dlouho jsem odkládala napsání tohoto komentáře. Pochopila jsem totiž, že se mi nikdy nepodaří napsat odpovídající komentář, jakýsi podle mého názoru zaslouží. Pak jsem si ale uvědomila, že bych to mohla odkládat navždy. A že hudba Pink Floyd, na které jsem vyrostla a která zásadním způsobem formovala moje dospívání a ovlivnila můj duševní vývoj, stejně jako film, dodnes jeden z nejniternějších zážitků, by vlastní komentář mít měly....// The Wall je totiž dokonalou ukázkou toho, proč mě filmy pořád tolik fascinují. Ukazuje, že film nemusí být vždy jen druhem zábavy, ale může představovat i jistý druh umění. Expresivní umění, které je tvořeno dlouhou škálou uchvacujících záběrů a podmanivé hudby. Je to jako mnohovrstevnaté malířské plátno, nanášené paletou rozličných pocitů. Je to film s vynikající formální stránkou, kde se prolínají groteskní animované pasáže s neutěšenými vzpomínkami z dětství; děsivé halucinace, plné červů, prožírajících si cestu i do nejtemnějších zákoutí mysli, spolu se snovými sekvencemi. Obrazová výpověď, zachycující vnitřní rozpoložení deprimovaného a frustrovaného člověka. Audio-vizuální poezie, která funguje stejně tak dobře jako sžíravá kritika konzervativní morálky a zkostnatělého školského systému, deformujícího jedinečnost lidských bytostí do poslušné uniformní masy. Je to film, který reflektuje v první řadě rovinu politickou - kritizuje násilí a války, stejně tak může působit i jako anarchistická hříčka, kritizující systém jako takový, různé politické ideologie a -ismy a upozorňující na snadnou manipulovatelnost člověka i zfanatizování davu. Velmi zajímavá je ale i rovina osobní - dětství bez otcovského vzoru, strávené v blízkosti despotické matky, které mělo za následek citovou nevyrovnanost i neschopnost porozumět druhému pohlaví. V neposlední řadě je třeba zmínit i rovinu metaforickou. Vynikající jsou alegorie vnějších bojů s okolím, ale i vnitřních soubojů, které svádíme se sebou samým.... //Hlavní hrdina - někdejší rocková star Pink - se čím dál tím více vzdaluje realitě a ve svém zoufalství se propadá do svého odosobněného světa, odděleného zdí. Je obklopen jen svými pocity osamocení, izolace, zhnusení, frustrace a strachu. Sám si svým jednáním staví svou zeď, ačkoli se jí současně urputně brání. Jenže, co když se za zdí, kterou tak dlouho a usilovně stavěl a posléze bořil, skrývá další a ještě mnohem hrozivější zeď než ta původní? V tu chvíli si uvědomuje zbytečnost takového počínání, jeho deprese se prohlubuje a nastává rezignace. Uvědomí si, že on sám je jen malým hadrovým panáčkem uvězněným ve své mysli...and the worms ate into his brain... The Wall je zkrátka výjimečný a nesmírně působivý film, je to film který rezonuje temnou strunu duše, ukrytou hluboce v nitru člověka...//

Tenhle komentář vlastně nebude ani komentář. Spíše osobní  filmová poznámka, momentální potřeba zachovat tu jedinečnou metafyzickou chvilku, která následovala po shlédnutí tohohle filmu. To proto, abych nezapomněla. Na to, že existují filmy, které dokáží nemožné. Filmy, co dokážou zachytit veškerou krásu i krutost světa. Rozedrat kůži a obnažit lidskou duši. Koloběh života a umírání. Všechny ty pocity, touhy, myšlenky, co námi neustále proplouvají. Barvy, vůně, obrazy, nekonečný proud myšlenek. Pocitová symfonie.. Ale taky ty špinavé a dusivé ulice, neustálé pochyby, osamělé přežívání a rozbořená staveniště v jednom mikrokosmu Berlína... Mám ráda nenásilné poetické filmy, bez zbytečné monumentality. A Nebe nad Berlínem je filmová báseň vybroušená k dokonalosti, která ale zároveň oplývá neuvěřitelnou vřelostí a lidskostí. Protože, i když je to film o „andělech a s andělským Nickem Cavem,“ tak jej stále natočil člověk plný emocí, tužeb a vnitřního neklidu, jako jsme my.

Prolomit vlny je subjektivně jeden z nejsilnějších filmových a emocionálních zážitků poslední doby. O málokterém režisérovi dneška se dá říct, že točí tak silné filmy, které dokážou člověka emočně rozervat na kusy. Trier to ale umí. Ano, souhlasím, svým způsobem je možná citový vyděrač, mistr cynik a zvrhlík v jedné osobě. Ano, svým způsobem je film až příliš citově exaltovaný, na druhou stranu Trierova režisérská genialita se nezapře. Je známo, že je jako režisér nesmírně precizní, po svých hercích vyžaduje extrémní a zcela bezchybné výkony. A na výsledku je to opravdu znát. Po tomhle filmu si mě Emily Watson naprosto získala. Její postava mladinké, naivní a sebeobětující se Bess je tragická postava div ne antických rozměrů. Již od začátku se dá vytušit, kam asi snímek dospěje, nicméně rozjezd je relativně nenápadný a bezstarostný. Zpočátku je film plný až kýčovitě krásných obrazů skotské scenérie. Ovšem postupem času graduje, zejména v psychologické rovině postav (což je nejlépe patrno u Jana, který svým způsobem jakoby onemocní i na duchu a zatouží po perverzním psychologickém trýznění své ženy), charaktery se proměňují a atmosféra houstne. Těžko říct, čím si mě film vyloženě získal. Nadchl mě jednak Trierův nesmírný cit pro detail, a již zmíněná preciznost, a jednak odkaz na oblíbené hudební interprety, zejména 60. a 70. let, který je vkusně proložen do filmu v podobě hudebních pauz, oddělujících jednotlivé filmové kapitoly. Vynikající je ovšem také práce s psychikou postav, labilní a zlomená, ale zároveň nesmírně vnitřně silná Bess, životem zkroušený a zničený Jan, v zásadě tvoří velmi nesourodou dvojici, jedná se o velmi komplikované a odlišné charaktery. Nelze pominout také významný duchovní rámec, mystický a metaforický ráz filmu, morálně nejčistší dívka se obětuje, a přesto je okolím považována za špinavou. Prolomit vlny je zkrátka mnohovrstevnaté dílo, dalo by se říct, s až nadčasovou platností, někoho uchvátí a významně poznamená, někoho možná znechutí, ale málokoho nechá jen tak citově chladným.

Velmi „svěží“ závan do filmových vod nám svou režijní prvotinou Marc Webb přinesl. Pro mě osobně největší filmový zážitek za poslední dobu, velmi příjemný, originální a ve všech ohledech nápaditý (ne?)romantický film o vztazích. Oproti ostatním vztahovým filmům působí skutečně jako zjevení už tou celkovou filmovou nejednoznačností. 500 dní se Summer je film, který lze jen stěží zařadit do nějaké žánrové škatulky. Je to totiž tak trochu drama, tak trochu komedie, tak trochu romantika a tak trochu ani jedno. Marc Webb totiž dokázal jedno, a tím je především vnést do světa, kde je naprostá většina romantických filmů strojených a lacině sladkobolných - realitu a přirozenost. Je v tom cítit režisérův nekonvenční přístup i jeho osobité vyrovnání se světem a možná i podobně zkrachovalým vztahem (VIZ již zde několikrát zmíněná úvodní sekvence). Webb nám v podstatě ukazuje rozmanitost a spletitost vztahů, se kterými jsme mnohdy konfrontováni. Předkládá nám, že vztahy jsou záležitostí nesmírně těžce definovatelnou a uchopitelnou (pokud se je pokusíme striktně definovat, získáme tím možná určité jistoty, je ale možné, že veškeré kouzlo a šťastné nahodilé okamžiky tím zcela vyprchají). Předhazuje nám vztahy v celé své iracionalitě a nepředvídatelnosti, které se často vyvinou zcela jiným a neočekávaným směrem - jako je např. razantní proměna osobní vztahové filozofie u Summer. Zajímavý je taktéž konflikt mezi samotným chápáním lásky, přátelství a vztahů mezi lidmi - tradiční romantický a idealistický přístup Toma Hansena vs. moderní avantgardní přístup Summer, který může z určitého úhlu pohledu působit cynicky. 500 dní se Summer je zkrátka film jako život sám. Je to film, kde se prolínají dramatické prvky s komediálními, okamžiky štěstí, kdy je najednou celý svět o trochu vlídnější a barevnější a zároveň momenty smutné, plné těžké deprese, kdy jen samotné vyhrabání se z postele je úkol nadmíru těžký. Nicméně kromě těchto okamžiků je život složen z celé řady běžných událostí a je jen na nás, jakou důležitost jim přiřadíme a jak k nim budeme přistupovat. Je to film, kde se sice párkrát objeví určitá prázdná místa nebo situace, lehce zavánějící klišé (o to více zase působí přirozeněji), ale zároveň má plno originálních nápadů, myšlenek, svérázný humor a v neposlední řadě výborné herce (jak Zooey, tak Joseph jsou velmi dobří). Navíc mě velmi potěšila vybraná hudba a nebudu zastírat, že úplně nejvíce moji oblíbení The Smiths.