ZuzkaZ

Zcela neobjektivně čtyři hvězdy. Kdyby šlo o zahraniční film, bylo by to spíše za dvě, ale na české poměry je tento film, byť nedokonalý, stále ještě zjevením. SCIFI se u nás stále málokdo odváží dělat, navíc je tam moc pěkná designová stránka, pěkná hudba (a to nejen ta klavírní, ale včetně kvalitního rapu), charizmatický Karel Dobrý a neokoukaná a zajímavá herečka v hlavní roli. Takže za mě celkem spokojenost.

Jednoduše řečeno krásný film. Lukas Dhont je velkou nadějí evropského filmu a tímto filmem mě přesvědčil k seznámení se i s jeho druhým (resp. v pořadí prvním) celovečerním filmem Dívka. Oba filmy v sobě nesou nádherný obraz a silný příběh. Zatímco Dívka má jako ústřední téma transsexualitu a neúprosný dril světa baletu, Blízko se soustředí na křehké přátelství, intimitu a blízkost dvou chlapců, které však pro jednoho z chlapců znamenají možná i něco víc. Vizuální stránka je půvabná, plno sytých květinových barev, hezky se na film dívá a moc hezky se i poslouchá. Oba chlapci navíc předvedli bezchybný civilní výkon. Těším se na další film tohoto nadějného belgického režiséra.

Poprvé viděno v roce 2009, podruhé až v roce 2022. Velké plátno na filmovce udělalo své, proto bych v domácím prostředí správně měla o hvězdičku ubrat. Z úcty k režisérovi a s ohledem na pohlcující vizuální estetiku filmu (celé černobílé provedení - inspirace filmem noir, šerosvit, světelné kontrasty, snová a noční stylizace) tak ale neučiním. Film jako takový má totiž pořád kouzelné momenty - tanec Mireille na podlaze, která připomíná hvězdnou oblohu, punková vsuvka, procházka Alexe za poslechu Bowieho (pro něj až netypicky naivně romantické) písničky. Navíc ty velké smutné oči Mireille Perrier. A závěr byl silný...Caraxův osobitý styl se již rýsuje, ale naplno se jeho pojetí tzv. "cinema du look" projeví až ve Zlé krvi, která asi stále zůstává mým nejoblíbenějším dílem tohoto režiséra. Zde může ještě trochu připomínat některé filmy francouzské nové vlny - napadá mě U konce s dechem, Alphaville.

Na české poměry velmi dobré. Více divadelní než filmové. Klaustrofobní, mystické, kafkovsky absurdní. Herecké výkony výborné, především téměř neznámého Michala Kerna v roli Arvéda. Trefné narážky na českou povahu (Švejk, Kafkovy knihy)..Postavy se mění, ale zápletka zůstává.

"He says he's jealous of the moon, because you look at it. He's jealous of the sun, because it warms you. He says, "I feel you, even when I'm not feeling you. I talk to you when I'm not talking to you. I love you, even when I'm not loving you..." https://www.youtube.com/watch?v=yeyucyCP0JY

Ve srovnání s další Hanekeho tvorbou je Láska film, který působí relativně „zklidněně.“ Pro svůj zatím poslední film si vybral veskrze nevinnou a nejčistší možnou filmovou látku – téma lásky. Láska je proto také nejlaskavějším filmem z jeho dosavadní tvorby, nicméně i tak si zachovává typické rysy Hanekeho filmů, mezi které patří zejména obdivuhodné detailní psychologické vykreslení postav. Zaměřuje se na psychiku oddaně milujícího stárnoucího muže, který pečuje o svou umírající manželku a zároveň se postupně vyrovnává s jejím blížícím se koncem. //Psychologické ladění filmů jde ale také ruku v ruce s akademickou chladností, která je pro Hanekeho tak příznačná. Se svými postavami nesympatizuje, ale ani se nesnaží jednoduše moralizovat či společensky vychovávat. Za všech okolností si udržuje chladný, skoro až chirurgický přístup, kdy na „stříbrném pěkném podnose“ nám servíruje mnohdy šokující lidské příběhy plné utrpení. Celkové vyznění jeho filmů, jakkoliv vyznívá ve většině případů negativně, by se ale dalo intepretovat ve skutečnosti jako sociologická studie rozpadu hodnot lidské společnosti a celkové pokleslosti v myšlení a chování lidí. Absence „vyšších“ hodnot, rozpadlé rodinné vztahy, citová vyprahlost a samota a sklony k násilí a manipulativnosti už u malých dětí, to vše se svým způsobem „zrcadlí“ v jeho filmech.// Co mě na filmu baví je, že Láska bývá ve většině případů spojována s mládím a radostí, Haneke se však zde zaměřil na zcela jiné pojetí lásky. Ústředním motivem tohoto filmu je láska na samém sklonku života doprovázeného krutou nemocí. Je to v podstatě křehký příběh stárnoucích manželů zasazený do intelektuálního prostředí, kde jednoho dne u snídaně nad debatou o umění dojde k osudové ráně. Anna, uznávaná klavíristka a pedagožka, dostane mrtvici a od té doby začne její bolestivá cesta na druhý břeh. Její oddaný a milující manžel Georges se s tím však jen tak smířit nehodlá. Rozhodne se Anně naplno věnovat a být jí i nadále oporou, stejně jako pečujícím manželem. Hanekeho rukopis je zde zřejmý. Celý film se odehrává v komorní atmosféře mezi čtyřmi zdmi krásného starobylého pařížského bytu. A ačkoliv je to film, kde hudba hraje významnou roli, jednoznačně zde převažují hudebně nepodbarvené tiché scény (jen místy doprovázené kouzelnou klavírní linií), které v podstatě podtrhují celkovou hutnou atmosféru. Předností je zejména vynikající vizuální stránka filmu, která se obejde bez efektů a perliček. Pouze krystalicky čisté dlouhé statické záběry. Dalším kladem filmu, který si zaslouží být zdůrazněn, jsou jeho bezchybné herecké výkony. Jean-Louis Trintignant a Emmanuelle Riva jsou velice zkušení herci a byli jednoznačně sázkou na správnou kartu. Herecký minimalismus je zde velice příznačný. I přesto ale působí velice přesvědčivě a téměř každá replika dokáže vyvolat silné emoce. Herecký koncert doplňuje Isabelle Huppert v roli dcery ústředního páru, která se osvědčila už v Pianistce, kde dostala hlavní roli. //Ve srovnání s jinými filmy, je tedy Láska skutečně nejvlídnější Hanekeho film. Absentuje zde pro něj jindy typický cynismus a kritický pohled na společnost. Je to film nesmírně citlivý, jemný a intimní, který si po celou dobu uchovává silnou hloubku. Vše pomalu plyne a čas jakoby se zde zastavil. V zásadě je ale natočený velice jednoduše - jeden prostor, jeden byt, minimum prostředků a ústřední trojlístek herců. I přesto ale dokáže „silně dopadnout“ na diváka.//

Tenhle komentář vlastně nebude ani komentář. Spíše osobní  filmová poznámka, momentální potřeba zachovat tu jedinečnou metafyzickou chvilku, která následovala po shlédnutí tohohle filmu. To proto, abych nezapomněla. Na to, že existují filmy, které dokáží nemožné. Filmy, co dokážou zachytit veškerou krásu i krutost světa. Rozedrat kůži a obnažit lidskou duši. Koloběh života a umírání. Všechny ty pocity, touhy, myšlenky, co námi neustále proplouvají. Barvy, vůně, obrazy, nekonečný proud myšlenek. Pocitová symfonie.. Ale taky ty špinavé a dusivé ulice, neustálé pochyby, osamělé přežívání a rozbořená staveniště v jednom mikrokosmu Berlína... Mám ráda nenásilné poetické filmy, bez zbytečné monumentality. A Nebe nad Berlínem je filmová báseň vybroušená k dokonalosti, která ale zároveň oplývá neuvěřitelnou vřelostí a lidskostí. Protože, i když je to film o „andělech a s andělským Nickem Cavem,“ tak jej stále natočil člověk plný emocí, tužeb a vnitřního neklidu, jako jsme my.

This must be the place je nejen hudební hit z 80. let vynikající americké avantgardní skupiny Talking Heads, ale také nový filmový počin z dílny italského režiséra Paola Sorrentina. Ústředním tématem jeho nového filmu je vzájemné propojení dvou, na prvních pohled neslučitelných prvků, existenciálně laděná životní bilance bývalé rockové hvězdy a touha po pomstě za nacistické zločiny. ___Již samotný název filmu je poměrně příznačný, evokuje totiž určitou metaforu o lidském hledání, nutno ovšem podotknout, že v tom lze spatřovat hledání na mnoha úrovních. Nejen hledání úkrytu nacistického zločince, ale možná i hlubší význam - hledání vlastní identity. Svým způsobem by mohlo jít i o hledání odpovědi, jak vlastně dál žít a jak se svým životem naložit. Do Cheyennova života totiž osudově zasáhla tragédie, kdy se 2 mladí chlapci - fanoušci jeho kapely, zabili pod vlivem jeho hudby. Od té doby již dále nekoncertuje, neboť se nemůže zbavit pocitu viny za jejich smrt. Vzhledem k tomu, že se nikdy zcela nevyrovnal s touto tragédií, tak svým způsobem ustrne na mrtvém bodě. Upadne do hluboké deprese a s kamenným výrazem se většinu času „poflakuje“ někde okolo se svou kamarádkou - mladou dívkou, taktéž vyznavačkou gothic stylu. Žije ze své někdejší slávy a ve svých vzpomínkách se neustále vrací do minulosti. („Cokoliv se stane, vzpomínky budou vždy součástí života“) Jeho jediným štěstím je jeho milující aktivní manželka, která se o vše stará a vše udržuje v chodu. Existenciální rámec vlastně potvrzuje věta, která svým způsobem vystihuje podstatu celého filmu a která mi utkvěla v paměti: „Je mnoho cest jak umřít - nejhorší, je ale pokračovat v přežívání.“ Cheyenne se sice místy snaží, pokouší se zhodnocovat své úspory a obchodovat na burze, v zásadě se ale po výše zmíněné tragédii hodně uzavírá do sebe a vede zoufale neproduktivní život, který se vlastně „scvrkl jen na pouhé přežívání.“ A je to paradoxně smrt - smrt jeho otce, s kterým se 30 let nestýkal, jež vnese do jeho života nový impulz. Cheyenne tedy začne pátrat nejen po identitě otcova trýznitele, ale i po identitě otce, svých židovských kořenech a tím pádem i identitě vlastní. Snaží se svému ztracenému životu dát znovu nějaký smysl, blíže se seznamuje s hrůzami, které se odehrávaly za zdmi koncentračních táborů. ___Dalším významným prvkem filmu je napětí mezi dětstvím a dospělostí. Hlavní hrdina, ač již věkově postarší muž, se vlastně stále chová velmi dětinsky. Velmi často se jen tak přihlouple chichotá a mnohdy podléhá nepřiměřeným emocionálním výbuchům. Mimo to je navíc v mnoha ohledech nevyzrálý a až dětsky naivní a upřímný. Rozumí si hlavně s mladými lidmi, jeho nejlepší kamarádkou je na stejné vlně naladěná mladá dívka Mary. Zvláštní pouto jej pochopitelně pojí i ke 2 teenagerům, z jejichž smrti se sebeobviňuje a jejichž hrob stále navštěvuje. Zajímavá je zde pasáž, kdy je matkou Mary právě na tuto svou nedospělost upozorněn: „Nikdy jsi nezačal kouřit, protože jsi zůstal dítětem. Děti jsou jediní, kteří nemají potřebu kouřit. Tony taky nikdy nekouřil.“ Matka Mary je další poměrně zajímavá depresivní postava příběhu, již 3 měsíce postrádá svého syna Tonyho, který beze slova zmizel. Film lze tedy vnímat i jako metaforu o dospívání hlavního hrdiny a jeho poznávání života. ___Na závěr lze tedy říci jediné, pokud jste fanoušky nekonvenčních pomalu plynoucích filmů s občasnými komickými a surrealistickými momenty, pak je to film, který by Vás mohl zaujmout. Není technicky dokonalý, některé pasáže filmu jsou možná až příliš vleklé a v konečném důsledku můžou působit trochu nudně, na druhou stranu, jsou to právě tyhle momenty, které významně doplňují celkové spíše melancholické ladění celého filmu.

Prolomit vlny je subjektivně jeden z nejsilnějších filmových a emocionálních zážitků poslední doby. O málokterém režisérovi dneška se dá říct, že točí tak silné filmy, které dokážou člověka emočně rozervat na kusy. Trier to ale umí. Ano, souhlasím, svým způsobem je možná citový vyděrač, mistr cynik a zvrhlík v jedné osobě. Ano, svým způsobem je film až příliš citově exaltovaný, na druhou stranu Trierova režisérská genialita se nezapře. Je známo, že je jako režisér nesmírně precizní, po svých hercích vyžaduje extrémní a zcela bezchybné výkony. A na výsledku je to opravdu znát. Po tomhle filmu si mě Emily Watson naprosto získala. Její postava mladinké, naivní a sebeobětující se Bess je tragická postava div ne antických rozměrů. Již od začátku se dá vytušit, kam asi snímek dospěje, nicméně rozjezd je relativně nenápadný a bezstarostný. Zpočátku je film plný až kýčovitě krásných obrazů skotské scenérie. Ovšem postupem času graduje, zejména v psychologické rovině postav (což je nejlépe patrno u Jana, který svým způsobem jakoby onemocní i na duchu a zatouží po perverzním psychologickém trýznění své ženy), charaktery se proměňují a atmosféra houstne. Těžko říct, čím si mě film vyloženě získal. Nadchl mě jednak Trierův nesmírný cit pro detail, a již zmíněná preciznost, a jednak odkaz na oblíbené hudební interprety, zejména 60. a 70. let, který je vkusně proložen do filmu v podobě hudebních pauz, oddělujících jednotlivé filmové kapitoly. Vynikající je ovšem také práce s psychikou postav, labilní a zlomená, ale zároveň nesmírně vnitřně silná Bess, životem zkroušený a zničený Jan, v zásadě tvoří velmi nesourodou dvojici, jedná se o velmi komplikované a odlišné charaktery. Nelze pominout také významný duchovní rámec, mystický a metaforický ráz filmu, morálně nejčistší dívka se obětuje, a přesto je okolím považována za špinavou. Prolomit vlny je zkrátka mnohovrstevnaté dílo, dalo by se říct, s až nadčasovou platností, někoho uchvátí a významně poznamená, někoho možná znechutí, ale málokoho nechá jen tak citově chladným.

Harold a Maude je nekonvenční a na svou dobu velmi revoluční film plný černého humoru, absurdních situací a především sympatických bizarních figurek. //Harold je lehce výstřední mladík s trochu pokřiveným smyslem pro humor a absurdno, pro jehož fascinaci (sebe)destrukčními projevy - jako jsou demolice baráků, pohřby a kult smrti obecně - nemají ostatní moc pochopení. Oproti tomu Maude je aktivní a čilá babička, někdejší bojovnice „za velké věci,“ příležitostná modelka pózující na odvážné akty, milující hudbu, slunečnice a vodní dýmky, která si každý okamžik života snaží zpestřit nevšedními a intenzivními zážitky. A byť se tak může na první pohled zdát, Harold a Maude nejsou v podstatě jediné vyšinuté postavy. Ať už se jedná o praktickou, společensky vytíženou a strojenou Haroldovu matinku, která je dokonale obrněná vůči Haroldovým sebevražedným inscenacím (I suppose you think that's very funny, Harold... Oh, dinner at eight, Harold. And do try and be a little more „vivacious”) nebo Haroldova jednorukého strýčka, vojáka a hrdinného patriota, fascinovaného válečnou vřavou a násilím.// Tenhle film v sobě ukrývá zvláštní osobité kouzlo, stejně jako vynikající hudební doprovod v podání Cata Stevense. A nutno podotknout, že pro mě coby mladého, nejistého melancholika Haroldova typu, je to jeden z nejdůležitějších filmů vůbec. Ze začátku se sice zdá lehce ponurý, v zásadě se ale jedná o film plný optimismu a naděje. Místy melancholický a hořký, místy zase laskavý a vlídný jako život sám. Konfrontace mládí, které si paradoxně, ve svém vnitřním neklidu a zmatenosti, života příliš neužívá a svou jedinou útěchu hledá ve smrti vs stáří, které se i tak dá prožít s grácií a úsměvem na rtech.