hlošík

"Říkáš, že jsi Žid, ale neumíš hebrejsky. Kdo tedy jsi?" Homicide patří do té zajímavé odnože krimi snímků, kde detektiv nehledá tolik řešení daného zločinu, ale spíše zločin sám mu slouží k tomu, aby našel sám sebe. Židovský policista Gold právě stojí mezi případem, který je z hlediska kariéry bezesporu lákavý. To by se mu ale nesmělo pod ruce připlést zavraždění židovské majitelky v obchodu, který sídlí uprostřed chudé a primárně černošské čtvrti, ačkoliv sama byla členkou velmi zámožné rodiny. Gold chce tento případ odbýt, ale sám se mu stále vrací a spolu s ním i další otázky o jeho vlastní identitě. Postupně jako by se ocital na pomezí dvou neslučitelných sounáležitostí - sounáležitosti vůči policejnímu sboru a té, kterou cítí k náboženské komunitě, do níž se postupně stále více noří. Už jen díky této cestě hlavní postavy a celkem nekonvenčnímu pojetí detektivního žánru stojí Homicide za pozornost. Trochu ji ale sráží jak některé scénáristické zkratky (ukvapená expozice, dvakrát detektiv natrefí na místo činu čirou náhodou), tak možná až přílišná polopatičnost v tom, jakým způsobem nastoluje v dialozích hlavní téma. O něm naštěstí dále pojednává komplexně a nejednoznačně, což dokládá i skvělý konec.

Aniž bych chtěl Válce policajtů upírat strhující akci, v jejím srdci stojí především skvělá práce s postavami a vůbec trochu atypický přístup k žánru. Jádrem příběhu totiž není ani tak souboj policie s kriminálním gangem, neboť ten sám slouží k rozvinutí hlavního příběhu - příběhu dvou policistů s obdobně pochybnými metodami. Avšak zatímco jeden se k nim uchyluje za účelem dosažení spravedlnosti, pro druhého jsou prostředkem spíše pro dosažení kariérních cílů. Ani zde film ale nezůstává průhledný a návodný tím, že by jednoznačně směřoval divákovy sympatie k jednomu z protagonistů – i tak problematické jednání Depardieudova detektiva je více pochopitelné díky zasazení do kontextu pošlapaných ambicí a pocitu méněcennosti oproti více oblíbenému kolegovi. I tak ovšem nelze říct, že by Válka policajtů byla bez nedostatků. V poslední třetině totiž jako by režiséru Marchalovi nestačilo, jak obratně rozehrál kriminální drama prostřednictvím ústředních postav, a ke konci se tak začíná upínat k až přílišné doslovnosti některých scén – ať už se jedná o zbytečně opakující se flashbacky či užívání sentimentální hudby u vypjatých momentů.

Memories of Murder svým důrazem na procedurálnost upomíná na mladšího Zodiaca a i když je u obou filmů důležitým tématem posedlost vyšetřovatelů případem a ona nemožnost pokračovat ve vyšetřování není jen manýrou zkoušející divákovu trpělivost, stejně je tento jihokorejský snímek zřetelně odlišný ve dvou rozdílných aspektech. Jednak se v jednání a praktikách (dohnat podezřelého k doznání vinu nezávisle na tom, zda se zločinu dopustil) dvou místních detektivů nepřímo zrcadlí povaha samotného jihokorejského režimu, který z toho vychází jako prolezlý neschopností a klientelismem, zdůrazňující více silová řešení nežli odpověď na skutečné problémy. I jakmile by se detektivům hodilo poskytnutí posil, místo toho je policie nasazena k potlačování místních demonstrací. Zajímavým detailem pak je i to, že jakmile je ženskou postavou dosažen první výrazný pokrok ve vyšetřování, jedinou bezprostřední reakcí je gesto vyzývající k tomu, aby kolegům uvařila kávu. Hlavní kostrou příběhu je ale i tak vztah dvou hlavních detektivů, jejichž metody i charaktery jsou na míle vzdálené. Síla Memories of murder ale nespočívá v tom, že by onen případ sloužil jen k zobrazení dvou protikladných přístupů. Nejzajímavější totiž je to, jak neřešitelný zločin svou tíhou přiměje obě z hlavních postav ve svých zásadách polevovat a ke konci se dokonce dočasně objevit na vyměněných hodnotových pozicích.

Jestli se něco nemůže Léku na život ani v nejmenším upřít, pak je to skvělá vizuální stránka, která s dost suverénní Verbinského režií buduje chladnou, sterilní a vybledlými barvami podpořenou atmosféru alpské léčebny. To ovšem nijak nepotlačí skutečnost, že film následně začne dojíždět na průhledném scénáři s předvídatelnými či nezajímavými zvraty. Stejně tak je základní premisa filmu v mnohém až příliš upomínající na Shutter Island a další snímky. Následkem toho se pak řada scén, které mají vyznít mrazivě a "hororově", jeví (i navzdory zručné režii) jako odvar něčeho, co jsme už viděli jinde. Ke konci se už Lék převrací do čistého béčka, což v některých ohledech není na škodu, protože namísto nepřesvědčivé serioznosti film působí alespoň zábavně. I tak to ale ke konci zamrzí, neboť po uhrančivé atmosféře první třetiny to působí jako dost promarněný potenciál (i kvůli nedotaženosti některých příběhových linií. Jako připomínka toho, že Gore Verbinski vážně není jen tvůrcem Pirátů z Karibiku a že skutečně umí točit, to však působí solidně.

Zatímco předešlé tři filmy z DC univerza maskovaly zkratkovité provedení a ledabylé nakládání s postavami za prvoplánově temný scénář, Wonder Woman na to jde opačným způsobem - naivní a na komiksové snímky až téměř archaické pojetí je zde ukotveno v promyšleném scénáři, v němž se konečně hlavním protagonistům dostává dostatek prostoru i pro vyvolání diváckých sympatií. Jejich zásadně rozdílný pohled na světový konflikt (Pine - pragmatické vnímání konfliktu, Gadot - mýtický souboj dobra se zlem) nedává vzniknout jen komickým situacím a vzájemné chemii, ale díky patřičnému rozvíjení s plynutím děje umožňuje (navzdory opět imbecilnímu CGI finále, které se stává u DC nepochopitelnou podmínkou) v závěru potřebnou katarzi. Na to nejlepší z Marvelu Wonder Woman pravděpodobně nemá, ale vlastně to ani není tolik potřeba - i přes rozdělení snímku do tří víceméně rozdílných částí drží film pohromadě a vykračuje si sou vlastní cestou, s vlastním pojetím akce i nápaditým vizuálem, a především s takovým jiskřením mezi hlavními protagonisty, které v rámci žánru hledá stěží konkurenci.

Klasické symptomy druhého dílu, před nimiž varovaly kritičtější ohlasy, plní druzí Strážci galaxie celkem s přehledem. Skutečně se ztrácí ten pocit originality a neotřelosti, na němž stavěl první díl, a místo toho je zde více akce, více humoru i patosu (poslední dva zmíněné prvky se daří rozvíjet hned ve více dějových liniích, o to víc zamrzí, když se ke konci začnou nadužívat a opakovat). Nicméně si ani tak nemyslím, že by druhý díl Strážců galaxie byl jen slabším odvarem prvního filmu. Daří se mu totiž rozpracovávat motiv prvního dílu, kdy se partička asociálů, v níž si každý člen prošel nějakým traumatickým zážitkem spojeným se ztrátou rodiny, spojí do skupiny Strážců galaxie, která je pro ně právě rodinou náhradní. Tohle téma ale není pro superhrdinskou akční komedii nijak nemístné, protože díky němu drží i všechny části příběhu (třeba i Stallone a skvělý Rooker) pohromadě a film tak může působit kompaktně i navzdory tomu, že skutečná zápletka přijde až po polovině filmu. Zásadní význam to, že Strážci sledují hned na víc místech něco podobného, má především pro řešení problému, který má Marvel často s až příliš generickými záporáky. Ti jsou sice obvykle dobře zahraní, ale nejsou pro hrdiny nějakou osobnější výzvou, takže po jejich odchodu z příběhu odejdou i z divákovy paměti. Tady je sice poslední akční část kvůli již několikrát viděné velkoleposti také slabší než ty předchozí, nicméně díky všudypřítomnému "rodinnému náboji" druhého dílu Strážců galaxie završuje závěr významnější část příběhu nežli jen tu, že se hrdinové potřebovali zbavit jedné z mnoha záporných postav.

Pro někoho možná bezobsažná a vyumělkovaná slátanina, pro mě ale celkem zajímavý portrét osoby, která se kvůli svému postavení musela oddat určité roli, a která se odhodlala tuto performanci dotáhnout do konce i za zcela odlišných okolností. Dobře promyšlenou vizuální stránku, která se pohybuje někde mezi výrazným výtvarným uchopením a dojmem historické rekonstrukce, sráží dolů paradoxně až moc silný výkon Natalie Portman. Ve většině okamžiků je výborná a zcela uvěřitelná, to ale kontrastuje se scénami, které jsou často zpracováním dohledatelných projevů Jackie Kennedy, v nichž lze až moc vidět, že si celou roli precizně připravila až do posledního gesta a hlasového projevu. To sice může souviset s tématem a celkovou výraznou stylizací snímku, ale některé její kreace zkrátka působí až přehnaně upjatě a strojeně. Naopak John Hurt se svou poslední rolí rozloučil parádně a montáž, kdy jsou scény pohřbu prokládány scénami z atentátu, je velmi působivá.

Na rozdíl od o tři roky mladší Skryté hrozby už Klony útočí nepůsobí jako "prequel k prequelu", ale je zde již plně rozehráno to, co se od těchto dílů čekalo - postupné přibližování se Anakina temné straně Síly. Jenže tím naráží prequelová trilogie na svoji největší slabinu. Ačkoliv ji také nepovažuji zrovna za povedenou, nemyslím si, že k ní byl zvolen od počátku špatný přístup. Jako je rozsáhlá vláda Republiky vhodným předchůdcem světu původní trilogie, který se propadl do řady nesourodých oblastí pod nadvládou Impéria, stejně tak je přesvědčivé vyprofilovat Anakinovu zranitelnost vůči vábení temné síly na pozadí strachu ze ztráty blízkých a obavy, že svůj osud nemá plně ve vlastních rukou. Nicméně tento celkem přesvědčivý přístup je právě zde (byť i v následující epizodě narazíme na podobné momenty) degradován na úroveň trapně afektované telenovely kvůli až jedinečně nablblým dialogům ("I don't like sand. It's coarse and rough and irritating and it gets everywhere." ...) a prkenným hereckým výkonům, které z romantické části epizody dělají patrně nejprotivnější příběhovou linii celé ságy. Ovšem ve srovnání se Skrytou hrozbou se na Klony alespoň dá bez větší otrávenosti docela dobře dívat - navzdory opět přehnanému spoléhání na vytváření rozmanitého prostředí jen díky CGI a bezduché akci (jejíž neatraktivnost ještě více bije do očí s více realistickým a zemitějším přístupem v nejnovějších příspěvcích série) se jedná o celkem zábavnou podívanou. Nacházejí se zde působivé lokace (deštivá planeta s líhní klonů), příběh má celkem zajímavý vývoj a příchod Christophera Lee je také příznivou zprávou. Ovšem pořád má Epizoda II v nejlepším případě náboj pouhé zábavní atrakce neschopné vyvolat větší emocionální zájem diváka a ona osudová síla původní trilogie stále zcela chybí.

Neporozumění jiné kultuře zde především uvádí na scénu postavy, které od počátku sdílejí především stejnou osamocenost a jejich vzdálenost od chladně odcizeného Tokia tak jen zdůrazňuje jejich současné emocionální rozpoložení - skutečné "ztrácení se v překladu" totiž probíhá spíše v rámci jednotlivých manželských párů. Inteligentní scénář se navíc vyvaroval prostých klišé a ani jeden z partnerů Boba či Charlotte není vylíčen jako jednoznačně nesympatický či sobecký. To pak ještě více činí uvěřitelnou situaci každé z postav, z níž pak není úniku jen nevěrou, ukončením vztahu, ale spíše tím, že se protagonisté spolu setkají a konečně mohou sdílet své problémy. Tato empatie a skvěle napsané dialogy, které ruku v ruce se zcela přirozenými výkony jen přidávají na uvěřitelnosti celého příběhu, tak tvoří nejsilnější stránku filmu, který u jiných žánrových souputníků stěží snese srovnání. Ani zde však nekončí důvody, pro to, proč Ztraceno v překladu vyčnívá - už použití hudby a režijního stylu, tak skvěle odrážejícího pocity postav, stojí za pozornost.

Hanekeho tvorbou od počátku prostupuje řada variujících témat, která jsou pouze často představena v jiném kontextu. Je to ale až Caché, kde jsou například motivy viny či nemožnosti skutečné mezilidské komunikace nastolovány s největší razancí a s velmi promyšlenou mnohovrstevnatostí. Pokud například v Bennyho videu znázorňuje Haneke vinu jak na osobní úrovni (přímá odpovědnost za čin), tak na úrovni třídní (zakrývání zločinu ze strany Bennyho rodičů z důvodu ztráty sociální prestiže), v Caché přidává Haneke i třetí, zcela nad-osobní metaúroveň. Motiv viny je zde bytostně spojen s jejím (názvem snímku zdůrazněným) utajováním, které zde prostupuje jak odvrácení se od možných důsledků špatného jednání v dětství, stejně jako pokrytectvím a tajnůstkářstvím zaplněný manželský vztah. Společensko-třídní situovanost postav je zdůrazněna jejich zaměstnáním i izolací od okolního dění, z níž jsou vytrženy až právě zasíláním videozáznamů jejich domu. Tím nastupuje pro tento film další důležitý motiv, tedy "vidění" jako jakýsi kontrapunkt onomu utajení, vidění, jehož prostřednictvím si uvědomujeme přítomnost druhých. Toho jsme dle Hanekeho stále méně schopni, jak je v krátkosti naznačeno i v epizodce srážky mezi cyklistou a Georgem. Obecně pak lze říct, že hlavní postavy z jejich úspěšných životů vytrhne nejvíce právě upozornění na skutečnost, že i ony mohou být někým sledovány. To se pak přenáší i na diváka, který je při někdy až nepříjemné délce řady statických záběrů stavěn do role blízkého pozorovatele veškerého dění. Právě tyto prvky pro mě činí z Caché výjimečný film, který si díky přesvědčivé psychologii postav i pronikavou analýzou mezilidských vztahů může nárokovat i silný podtext ve formě roviny třetí a nejobecnější, tedy skrývanou vinu jako cosi vlastního moderní historii západo-evropských států.