Baxt

Konečně hmotný důkaz o tom, že ČSFD je v moci sociopata, co nerozumí filmům. :)

Téma odkazu kolonialismu a pohanských rituálů v současnosti považuji za nejnosnější, co letos v kinematografii vzniklo. Povrchnějšímu čtení zrovna nepomáhá, jak jednoduše je film strukturován (dva po sobě následující nepřerušované lineární proudy), ale i jako drama vypovídající o ztracených a nikdy nenavrácených lidských kontaktech je Tabu nesmírně silná záležitost. Speciální pochvalu jsem schoval kameramanovi, spolu s Meek's Cutoff další důkaz, že i "omezený" formát se dá proměnit v malířské plátno.

Povedená vábnička na kachny. 100 minut jsem hledal, kam Argo směřuje, ale netrvalo dlouho a Affleck mě ujistil, že o nějakou přísnou politickou faktografičnost tady nejde. Hlavně se vysmívá všem, kdo nedokážou nahlédnout za žánrové konvence a patos, prvky tak zautomatizované, že je prakticky nelze využít k ušlechtilejším cílům. Argo se takto laděným scénám nevyhne, ale netřeba zoufat. Obzvlášť bizarní rodinný dodatek mě přesvědčil o hodnotě záměru tyto scény zahrnout. Nešvenkovat po sci-fi figurkách a nepřipomenout titulky, že celá akce je dítětem filmařů a CIA (kteří nás odnepaměti krmí lží), asi by byl tenhle implicitní význam příliš skrytý. Argo tedy pojednává o filmové iluzi, která obalamutila i nejzkušenější, zatímco vědomě tvoří to samé. A čeká, kdo se nachytá.

Slabota. Pravidla cestování časem nedávají smysl a byla už nesčetněkrát zručněji zpracována (není náhoda, že Looper pracuje nejlépe v první čtvrthodince, kdy ještě logicky nevysvětluje všemožné paradoxy). Co mě ale vyloženě zklamalo, je neustálé narážení do mantinelů omezeného rozpočtu. Něco, čemu se například District 9 zručně vyhýbal. Vizi hi-tech budoucnosti tak hlavně utváří několik městských panoramat, motorka a podivné hrátky s telekinezí.

Jestli bylo ideou stvořit pálivou výpověď o nezastavitelné globalizaci a sdílení, jsou Divoši daleko promyšlenější kritikou západního směřování, než druhé Wall Street. Těžko se nedají postřehnout identická vyzvánění nebo Del Torova výtka k vlastní dceři, že vypadá jako mladá šlapka (jeden z mnoha základních poznávacích znaků mexického pohraničí :-). Ale hlavně idylický (nekonfliktní) milostný trojúhelník a neustálé téma ochrany totožnosti a jména (které je zbraní hlavní dvojice proti komplexní organizaci), mě vedou k přesvědčení, že Divoši jsou nejlepším filmem Olivera Stonea minimálně od Vítězů a poražených.

Saurova obsáhlá znalost umění proti němu začíná pracovat. Maminka slaví 100. narozeniny je jinotaj přímo prolezlý nejrůznější symbolikou, odkazy a jejich obdobami, což je chválihodné pro své jednotlivosti, zhouba pro celek. Vybízí k detailní analýze, s větším odstupem ale dostává tvar poměrně jednoduché sociální alegorie. Uvidím, zda něco změní zhlédnutí spřízněné Anny a vlků.

Intertextuální dobrodružství (oxymóron? :-), které si zaslouží seriózní přístup a pečlivý výzkum mimo své vytyčení. Já nejsem dostatečně způsobilý bádat na rozhraní médií, ale pro zájemce: Je struktura Ralfova příběhu a jeho tempo bližší filmu nebo kapitolám videohry? A ať už je odpověď jakákoli, nejsou navzájem čím dál víc ovlivňováni? Spousta věcí tomu nasvědčuje. Ještě bych dodal, že český dabing je pro jednou opravdu povedený.

Odmyslet si ty šaškárny, až bije do očí, nakolik tradicionalistický životopisný film to je. Jediná tvůrčí invence spočívá v karikaturně vizuálním zobrazení druhého hudebníkova já, zbytek je mimořádně šablonovitý, ne nutně špatný, ale zkrátka obyčejný.

Těsněji provázat příběh s muzikálovými čísly je fajn nápad. Mnoho výstupů tak není jen projevem náhlých emocí, místo toho posouvají děj kamsi dál ("You Were Meant For Me" nahrazuje dvoření), případně plní funkci názorné ukázky ("Fit as a Fiddle" pro posluchače a diváky, "Broadway Rhythm Ballet" pro producenta). Jenže to je dvousečná zbraň. Problematické je násilné vmontování hudebních čísel do scénáře, právě protože to není pouhá šou, často působí nepatřičně a film brzdí (samotné "Singin' in the Rain"). Největší katastrofou je ale dokonale zbytečná a nesmírně otravná postava Donalda O'Connora, zosobnění pokleslé muzikálové atrakce, kterou by někdo měl zavřít do klece a zahodit klíč.

Velikášství a příležitost předvést umění hollywoodské megalomanie, kde limituje pouze konzervativní americko-křesťanská optika, nikdy ne prostředky nebo počet komparzistů ve scéně (kdo by to jinak s takovým rozpočtem odklepl) -> vzniká shluk na sebe křehce navazujících "mikrofilmů", vždy bez potřebného vyvrcholení, což je žádoucí pro napojení na další epizodu. ___ Byl jsem skeptický ohledně obsazení Charltona Hestona, ale obavy se téměř okamžitě ukázaly falešné. Potřeba charismatického hlavního hrdiny, který by nasazením při osobních scénách negoval všudypřítomný příval prvoplánových atrakcí, je splněna na 100%. Wyler, dle mého, balanc na hranici mezi velkofilmem a rodinným dramatem zvládá velmi slušně, ale přeci jen ho mám rád v osobitější poloze (Nejlepší léta našeho života, Prázdniny v Římě).