Baxt

Playtime je smrtelníkem neuskutečnitelné veledílo, překonávající s lehkostí veškerenstvo kinematografie. Ale jak už to u Tatiho bývá, Hulotova dobrodružství nemají příbuzného, spolehlivě vybočují ze všech trendů, jaké byly v letech jejich vzniku nastoleny, tudíž v pohodlných divácích vyvolává údiv, často i odpor. ___ Dovádí se k dokonalosti Tatiho cyklus, díky němuž jsou jeho díla nesmrtelná. Film je to obsahově lidský, milý, vstřícný, ale nikdy plytký nebo kýčovitý, díky svému pokrokovému vybočování. Zároveň je formálně moderně pokrokový, a to beze stop chladu či odtažitosti. A tím se dostáváme zpět na začátek k lidskosti. ___ To už bylo v nemenší míře k vidění v Mém strýčkovi. Playtime navazuje i na roztomile divadelní choreografii v přesných interiérech. Vrcholem je zdravě megalomanská scéna v restauraci, kde Tati zkoncentruje všechny své režijní síly, jakožto i minulá, zdánlivě nepotřebná vypravěčská vodítka a odbočky, aby následně objal věčnost.

Své zředěné Saló si může natočit každý schopnější režisér. I kdyby mu doba nepřála, i kdyby to měl být celovečerní debut. A i kdyby by měly být všechny konotace prosté a nekultivované. Buñuel je však modla, k níž se nejeden intelektuál rád vrací a Zlatý věk je, přes všechny nedostatky, pokusem odvážným. Šokující, s dostatkem důvtipu, jen povrchní. Jako služba nesmrtelnému markýzovi úspěch, jako start dlouholeté kariéry taktéž, jako její součást zapomenutelné.

Šílenství v rukou autorského režiséra a fenomenálního herce. Reálné sváry a vypětí promítnuté přímo na filmový pás. Obrovský, ale úsporný film, jehož velikost dnes, v období pohodlných studiových blockbusterů s dostatkem financí i prostředků, nemáme šanci trumfnout. Hněv boží je nutný...

- "There's a Bergman film in the neighborhood." - "I don't feel like getting depressed tonight." Cassavetes jde sám proti sobě. Dokumentární styl v této syrové podobě ztrácí původní význam, tedy maximalizování divákova vtažení do děje, tím pádem i nárůst emocionální odezvy. Ztráta jakéhokoliv řádu v oblasti montáže i kamery, kdy o záběru nerozhoduje ani tak nálada jako spíš náhoda, pak funguje ukázkově kontraproduktivně, neboť technické aspekty mimo vypravování zdůrazňuje, místo aby nám je skryl. Že je to ale jinak film vysoké kvality, s úchvatnými hereckými výkony, o tom nemůžu pochybovat. Přeci jenom mám pocit, že Cassavetesovi je tenhle námět bližší, než jak tomu bylo u rasově-sociálního kvílení Stíny.

Ukázkově ploché nevzrušivé melodrama, co zběhlo z divadelních prken jen aby padlo do náručí Hollywoodu. Jasně daný a předvídatelný dějový oblouk drží zájem pod bodem mrazu. Herci jsou slušní, ale absolutně v moci uzívané režie. Jako studium politiky Americké filmové akademie film ale poslouží, mladý talent v hlavní roli, třeba zde navýsost průměrný, se oceňuje, kdežto starší okoukané tváře zůstávají u útěšné nominace.

Cassavetes svou levnou nekonvenční filmařinu nikdy nedává na odiv, to ho hlavně zachraňuje od jisté nezajímavé jednotvárnosti natočeného materiálu. ___ Á propos improvizační stránka - pěkně se ta formulka vyjímá na zadní straně DVD i v recenzích, ale když film před uvedením z více než půlky přetáčel, těžko se ta autenticita nějak důrazně zachovala.

Stejně jako Fellini, i Bergman se časem zacyklil ve vlastních motivech a tvořil pořád ty stejné studie ženské sexuality, které smrdí nejen freudiánstvím (což vede k absurdně nihilistickým hysterickým scénám), ale také legračním pokusem předstihnout první erotické povídky. Jak jinak charakterizovat monolog o prvních zkušenostech, z kterého přímo čiší režisérova zastydlá puberta? Laciné, možná. Drží to hlavně nesporný půvab hereček a občasné experimentální momentky, ale to je tak vše. Kdo chce ukázkový evropský art 60. let, ať se raději Bergmanovi vyhne, nedělá mu dobrou reklamu a asi ani nechtěl.

A liberal muslim homosexual ACLU lawyer professor and abortion doctor was teaching a class on Karl Marx, known atheist: ”Before the class begins, you must get on your knees and worship Marx and accept that he was the most highly-evolved being the world has ever known, even greater than Jesus Christ!” _ At this moment, a brave, patriotic, pro-life Navy SEAL champion who had served 1500 tours of duty and understood the necessity of war and fully supported all military decision made by the United States stood up and held up a rock: ”How old is this rock, pinhead?” _ The arrogant professor smirked quite Jewishly and smugly replied: "4.6 billion years, you stupid Christian” _ ”Wrong. It’s been 5,000 years since God created it. If it was 4.6 billion years old and evolution, as you say, is real… then it should be an animal now” _ The professor was visibly shaken, and dropped his chalk and copy of Origin of the Species. He stormed out of the room crying those liberal crocodile tears. The same tears liberals cry for the “poor” (who today live in such luxury that most own refrigerators) when they jealously try to claw justly earned wealth from the deserving job creators. There is no doubt that at this point our professor, DeShawn Washington, wished he had pulled himself up by his bootstraps and become more than a sophist liberal professor. He wished so much that he had a gun to shoot himself from embarrassment, but he himself had petitioned against them! _ The students applauded and all registered Republican that day and accepted Jesus as their lord and savior. An eagle named “Small Government” flew into the room and perched atop the American Flag and shed a tear on the chalk. The pledge of allegiance was read several times, and God himself showed up and enacted a flat tax rate across the country. _ The professor lost his tenure and was fired the next day. He died of the gay plague AIDS and was tossed into the lake of fire for all eternity.

Miloučký, sladký, růžový, roztomilý, krásňoučký a jemňounký film, jehož finanční úspěch na mezinárodním poli je od prvních minut hotovou záležitostí. Cílí na nejširší publikum prostřednictvím dávek humanistického klišé a bez výjimek vynikajících herců. A bude se pravděpodobně líbit i vám, splňujete-li některé z těchto podmínek: 1/ Vaše nejoblíbenější filmy jsou upřímné dojáky jako Forrest Gump nebo Rain Man, ale taktéž nepohrdnete ironií ve stylu Tarantinovek. 2/ Je vám mezi 15 a 100 lety. 3/ V přítomnosti černocha se cítíte nesvůj, ale nepovažujete se za rasistu. 4/ Jste uvnitř idealista, navenek hrozně tvrdý pragmatik. 5/ Ateista, protože mi to tak řekli ve škole. 6/ Kovaný pravičák, protože mi to tak řekli ve škole. 7/ Dokážete jmenovat Wellese, Godarda i Kurosawu, ale vaše znalosti končí někde u Kubricka či Scorseseho. 8/ Moje levá noha? Hlas moře? Já pop neposlouchám... 9/ Nedotknutelní jsou váš první francouzský film, co vidíte od Fantomase a Funésovek.

Jediná větší výtka směřuje k Felliniho mechaničnosti, s kterou dobýval svět. Amarcord naštěstí není tak smutně prázdný, jako Sladký život, protože téma evidentně k režisérovi hovořilo. Stále je to film epizodický, plný karikatur a zkratek, ale je v tom tentokrát jakási italská vitalita, vzdálená Mastroianniho strnulému pisálkovi. Jenže pohon je pořád stejný: rodina, dospívání, církev, automatizované motivy podávané ve stejné formě, až se sám Fellini jako režisér ztrácí. Z jeho kariéry se stal hlavně ten velký font, co na plakátu oznamuje další břitkou fresku, soubor předvídatelných vlastností, které slouží jen k tomu, aby obohatily filmografii v hezčím a malebnějším kabátě. Proto se chodilo do kina "na Felliniho", chodilo se na skandál. Jak nuceně a trapně zde působí scéna s obézní trafikantkou, která možná odhaluje Felliniho zvrácený vkus, ale hlavně generuje další šeptandu o obscénním filmu bez zmínky, jak je zbytek poetický a skvělý.