jerry12

Soráč, ale tohle je nespravedlivější katarze, kterou Hra o trůny mohla mít.

90%. Vis a vis je nádhernou ukázkou rozdílů, skrze které chce být televizní tvorba vnímaná oproti filmu: Jejím středobodem jsou postavy a jejich vývoj, kterým se uzpůsobuje vyprávění, a nikoli naopak. Přitom si ale zachovává neutuchající schopnost rozvíjet děj a často i zastínit postavy šokujícími zvraty. Pečlivá a přitom neorganizovaná práce s příběhy se přibližuje faktu, že ani realita na strukturu příliš nehraje, a to nutí diváka hltat každý díl, jako by byl poslední. Nevzpomínám si, kdy jsem naposledy dokázal udržet pozornost tak dlouhou dobu; tucet dílů během jediného dne je pravděpodobně můj rekord, a nebyl způsoben tím, že bych měl v plánu sedět od rána do večera u televize, ale tím, že mě každý další díl svojí kreativitou a emočními nárazy nutil prohlubovat zájem o další dění. Navíc je neuvěřitelné, jak se tvůrcům podařilo dynamicky měnit sympatie k různým postavám podle toho, jak se jim to zrovna hodilo. Vězeňské prostředí je poměrně vděčné na scénář, protože umožňuje vytvořit různé archetypy postav, často předvídatelné a tudíž snadno ovladatelné. Na druhé straně je ale limitován monotónním prostředím, což pro tvůrce nebylo překážkou. Vis a vis dokazuje, že i běžné vypravěčské struktury lze narušovat a ohýbat, aniž by seriál ztratil tvář a důstojnost. Funguje navíc i v úseku bez Macareny, což bylo prakticky jediné riziko. Jeden z nejkomplexnějších seriálů úrovně Breaking Bad, který vedle několika jiných ukazuje, že i "malá a chudá" Evropa dokáže plodit díla Americe vzdálená, těžko byste totiž v tomto žánru hledali konkurenci v zámoří. A jestli v něčem může Španělsko s jistotou říct, že nemá srovnání, jsou to herecké výkony. Ne že by Američani, Britové nebo Češi neuměli hrát, ale Vis a vis prakticky nemá jedinou hereckou minelu a co herec, to oskarový výkon. Neznám zemi, jejíž produkce by zaznamenávala takové množství vycházejících hvězd během jediné sezóny. Tento seriál navíc nemá žádná hluchá místa ani ve vyprávění, čímž se stává jedním z několika málo seriálů, jejichž kvalitu dokázali tvůrci udržet po několik řád a vyvolali ve mně tolik nelibosti, když se blížil ke svému konci. K tomu si přidejte nádhernou španělštinu, která je pastvou pro uši, a máte seriál s perfektně napsaným příběhem, uvěřitelnými charaktery a fascinujícími výkony, který v evropském kontextu nemá obdoby. Jeden z nejlepších a encyklopedicky ukázkových mimoamerických dramatických seriálů historie, který ukazuje televizní tvorbu přesně v tom světle, které obvykle zamýšlí - se skoro až nepříjemně autentickými vztahy diváka vůči postavám, které snadno splývají s realitou. Po La Casa de Papel, El Inocente a Vis a vis mám nového favorita na poli národní seriálové produkce, kterého budu bedlivě sledovat.

100%. Jeden z nejkomplexnějších dokumentů, který ukazuje hip-hop jako hudební žánr, ale zejména jako životní styl ve světle jeho historie. Díky původu této subkultury i jeho nejstarším dějinám vlastně nakonec docela dobře pochopíte, jak střípky, které jinak znáte zkresleně a povrchně jen z médií, zapadají do logiky tehdejší i současné (nejen) hudební scény. Vedle hudby, kterou třeba ani nemusíte mít rádi, je totiž Hip-Hop Evolution určitou sondou do druhé poloviny 20.století zejména velkých amerických měst, která umožňuje pochopit nejen hip-hopovou kulturu, ale i současný stav kontroverzní a v mnoha směrech nepochopitelné americké sociální kultury. Geniální záležitost pro fanoušky i nefanoušky hip-hopu jako takového.

90%. Elite je v některých jednotlivostech nejistý, skoro až slabý, ale jako komplex, narativně i charakterově, může konkurovat těm nejlepším (a nejdražším) seriálům současnosti. Španělsko zkrátka boří mýty o nedostižnosti americké hybridní tvorby, a třebaže Elite má řadu hluchých momentů, vyvíjí se pomalu (na vkus mnohých až příliš pomalu) a může mu čas od času chybět dynamika, vyvažuje tyto nedostatky pestrými charaktery, dobovým a velmi inteligentním scénářem a uměním pracovat s emocemi. Díky tomu mu dokážu odpustit i nedostatek odvahy šokovat ve finálních rozuzlení. Zatím dobrá práce.

90%. Jeden z nejzajímavějších (a nutno říct, že celosvětově unikátních) konceptů televizní tvorby, který v sobě kombinuje vysokou úroveň zábavy, často fascinující nápady a ještě více fascinující realizace, ale zároveň i jakousi filantropickou hodnotu, která sice není primárním produktem, ale cesta, která k ní vede, je téměř vždy velmi obdivuhodná a odvážná. Druh reality show, který můžu. Kamil Bartošek navíc jako osobnost, která (i navzdory tomu, že už dávno nejde o one man show v jeho původním smyslu) celou show táhne (i ideově), je i přes jeho pózu bohéma Kazmy extrémně zajímavým archetypem.

100%. Něco neuvěřitelného celkem ve třech směrech - a) Fascinující fakta o přírodě a divočině doplněná o nenucené prvky jejího současného stavu a snahy o nápravu; b) Naprosto unikátní 4K záběry, na které bych mohl koukat pořád a pořád dokola a nepřestaly by mě uchvacovat svou donebevolající blízkostí, barevností, autentičností a sofistikovaností; c) David Attenborough jako jediná absolutní jistota audiovizuální tvorby a informační hodnoty. Hokej má Gretzkyho, fyzika Einsteina a příroda Attenborougha. Jeden z nejzajímavějších životů lidských dějin, a to rovnou ve třech úrovních - jako přírodovědec, jako videomaker, ale také - a to především - jako filozof. Neskutečná práce, kterou začneme naplno doceňovat na dvě fáze - v první vlně, až Sir skoná a uvědomíme si, co jsme v něm měli, a ve druhé vlně, až dopady lidského počínání, tak, jak tento vizionář předpověděl, začneme pociťovat sami na sobě.

100%. Jeden z těch seriálů, u kterých od prvního záběru víte, že budou výjimečné, a hltáte je do poslední klapky a bez kompromisů. Dlouhodobá show může divákovi nabídnout něco, co se sebelepšímu filmu nikdy nemůže podařit - nepovrchní emocionální vztah k postavám. Neuvěřitelně pestrá směsice sofistikovaných sociálních archetypů v La Casa De Papel je ale něco zcela mimořádného i na seriálové poměry, scénář fantasticky interaguje s divákovou pozorností a nutí zapojit se do příběhu, což vede k ještě hutnějším emocím vedoucím až k nekontrolovanému vzteku, radosti či pláči. Málokterému seriálu se daří tak bezchybně pracovat s divákem nejen směrem ven, ale i opačně. Věřím, že stejně jako si z loupeží vzalo příklad mnoho skutečných zlodějů, vezme si mnoho scenáristů příklad z La Casa De Papel a na formátu evropského seriálu (!) začnou měnit globální seriálový trh znovu blíž a blíž k ideálu revoluční přímé interakce. A tento seriál je v tom zatím největším mistrem. Často se to nestává, ale Španělé porážejí tradiční hollywoodskou tvorbu a budují novou linii seriálových očekávání, které budu moc rád součástí. Kromě toho, když se k perfekcionisticky vystavěnému i vykreslenému ději přidá třetí rozměr v podobě filozofického rozporu mezi našimi dvěma Já, může se i z "obyčejného" (ba geniálního) seriálu stát médium, které má daleký přesah za hranice audiovizuální stopy (jako třeba V for Vendetta). Zaslouženě jeden z největších fenoménů moderní tvorby a dle mého jeden z nejsilnějších a nejsebevědomějších projektů v historii.

100%. Je úplně jedno, jestli jste žena, muž, mladý, starý, heterosexuál, homosexuál, běloch, černoch... u tohoto seriálu bude všem tuhnout krev v žilách. A to je ta nejúctyhodnější žurnalistika - když tak silné a autentické emoce dokáže dokument vyvolat i v cynikovi jako jsem já. Protože jedině pak se může něco skutečně změnit. Ne povaha vrahů, ale systém a hierarchie, která to všechno umožnila. A představa, jak vysoko to sahá, je snad děsivější, než čin samotný. Nemám k dětem nijak silný ani osobní vztah, ale u Gabriela Fernandeze jsem vysloveně trpěl. Jeden z nejemočnějších a pro mě osobně nejdůležitějších dokumentů vůbec, který mě trvale ovlivnil a výrazně přispěl k mojí chuti věnovat drahocenný čas, energii a finance prospěšné práci pro společnost. Obsah tohoto seriálu je tak strašidelný, že si u mě Netflix (vedle dalších skvělých dokumentárních seriálů) vysloužil nálepku dokumentárního génia. Gabrielovu tvář budu mít před očima ještě hodně bezesných nocí.

90%. Martin Scorsese se po téměř čtvrt století vrátil k žánru, který mu kdysi zajistil nenahraditelné místo v dějinách kinematografie, a vrátil se s chutí a entuziasmem, v něž jsem u něj v jeho věku a vzhledem k jeho tvorbě posledních let už ani nedoufal. Irčan naprosto fantasticky připomíná jeho kultovní éru mafiánských filmů z 90. let, vrací do hry skoro všechny žánrové legendy, ale především exceluje v tom, v čem film podobného ražení musí alespoň obstát – zcela bez povšimnutí vtahuje do příběhu. Více v recenzi.

90%. Le Mans '66 je postaven na emocích spojených s vyprávěním, a v interpretaci těchto emocí exceluje ještě o třídu lépe, než Rivalové, a to zejména proto, že je mnohem méně konfrontační. Příběh střetu dvou velikánů na počátku technologické revoluce lze vyprávět různými způsoby, přičemž tvůrci Le Mans '66 citlivě zvolili ten nejvděčnější; sportovní feel-good nálada zde funguje na jedničku, čemuž napomáhá jednak scénář okleštěný o útrapy sociálně-politického pozadí této story a jednak fascinující výkon Christiana Balea, jehož projev by se snad dal pozorovat hodiny, i kdyby hrál tu nejnezajímavější postavu dějin. Přirozeně, že je to film po hollywoodsku americký až běda; do role antagonisty je tu dle očekávání stavěna celá Itálie v čele s Enzem Ferrarim, zatímco Američané jsou prvotřídní hrdinové jako z encyklopedie. Zda taková byla i realita, o tom by si měl udělat obrázek každý sám; mně ty nacionalistické žabomyší války v kinematografii většinou neruší, a Le Mans '66 je vpravdě natolik silná a dojemná epizoda sportovní historie, že jsem si jej nehodlal pokazit hodnocením paralely mezi filmem a skutečnou událostí. Pokud se to podaří i vám, budete mít slušně nakročeno k tomu sledovat jeden z nejpříjemnějších filmu posledních let, třebaže s hořkým finišem. A nutno říct, že se mi dlouho žádná postava nedostala pod kůži tak, jako Ken Miles. To není zásluha tvůrců, ale především právě Christiana Balea, jehož schopnost ztotožnit se s jakoukoliv postavou se stoprocentní autenticitou je dech beroucí. A dech beroucí je i to, že dokáže odehrát tak výrazné role, jako je Bruce Wayne, Trevor Reznik nebo Patrick Bateman, a přesto si ho vždycky spojíte až s tím, kým je právě teď. To z něj dělá zcela mimořádného herce jeho (nutno říct že kvantitativně i kvalitativně velmi plodné) generace. Přesto, automobilový průmysl a zvuky řvoucích motorů je něco, co mě vždycky spíš míjelo, nicméně Le Mans '66 - ačkoli je auty prolezlý - není o autech ani trochu; je o vůli překonávat hranice možností. Takové příběhy jsou divácky vždycky velmi vděčné... a když jsou tak nádherně natočené, je to příjemný bonus, který si rád zopakuji.