pethan

Fráze "Když se mají dva rádi, na pohlaví nezáleží" se bere jako vtip. Aly Muritiba tento "vtip" pomalým tempem rozvinul do podoby, která je uvěřitelná; na konci příběhu se divák zamyslí nad zjevnou možností, že se jedná o téma nadčasové, bez geografických i genderových hranic. Velkou zásluhu na tom mají (kromě režie a scénáře) oba hlavní herci - Antonio Sabola a Pedro Fasanaro (ten zde kupodivu není ani uveden), role zvládli s bravurou, která přispěla právě k té důležité uvěřitelnosti.

Pan Nolan je mistr svého řemesla, jeho snaha točit co nejvíc reálných záběrů je chvályhodná a vzácná. Navíc teď se pustil do vyprávění skutečného příběhu, který pojal bez zbytečných klišé, s mistrnou kamerou, citlivým střihem i hudbou. Je to krásný film, postavený na příběhu, ne na hvězdných hereckých výkonech.

Když se filmový pás pustí pozpátku, tak vznikne efektní podívaná; čím kvalitnější obraz, tím budou jednotlivé záběry efektnější. Tak proč toho nevyužít? Vymyslet k tomu nějakou zápletku, která ve své složitosti bude vypadat natolik důležitě, že zanikne fakt, že se jedná o blbost, která by se dala obtížně logicky vysvětlit – splněno. Sehnat dost peněz, aby si štáb užil natáčení v reálu po celém světě – splněno. Mít k dispozici drahou kvalitní techniku a zvučná jména filmového byznysu – splněno. Sehnat dost diváků, kteří vyrůstají na komiksových explozích při permanentním zachraňování světa (světů) asi taky není problém – takže Tenet je dohotoven. Když pan Nolan točil Dunkirk, tak to byl pravdivý příběh, natočený reálnými prostředky, příběh, který měl co vyprávět. Proč nyní plýtvá svůj nepochybný řemeslný kumšt na něco, co místo příběhu předvádí jen složitou fantasmagorii, nechápu.

Nedivím se, že film dostává špatné hodnocení. Ano, dřívější díla Emira Kusturici jsou čitelnější, poetika krajiny, zvířátek a lidí (v tomto pořadí) není vzápětí válcována tolik drastickými záběry, fantazie se tolik neodráží od ráje i pekla současně. Určitě to není film pro ty, kteří se chtějí pobavit u balkánské atmosféry a dobré muziky. Jenže je to dílo, které se mi dostalo hluboko pod kůži, film, na který určitě dlouho nezapomenu. Toto fantaskní memento mori není samoúčelné; ono je zjevně stále nutné si připomínat nesmyslnost hrůz etnických čistek – Balkán není jediné místo na světě, kde se střety zájmů řeší vyprovokovaným násilím. Ano, kdyby si režisér vybral nějaké veselejší téma, tak by – díky mistrovské realizaci – sklidil určitě víc chvály a cen. Já děkuji plným počtem bodů, že tak neučinil a ztvárnil i nelehkou hlavní roli.

Perfektní kamera, výtečné herecké výkony. Nebýt toho, že po prašných cestách jezdí moderní auta a po polích kombajny, byl by divák přesvědčen, že děj se odehrává v minulých stoletích. Pohled do světa, ve kterém vydělat na živobytí a střechou nad hlavou je celoživotní dřina, pohled do světa náboženského fanatismu a nutnosti být “správný”, pohled do světa, který je tak na hony vzdálen naším problémům – určitě je toto dílo hodno shlédnutí.

Knižní předloha Jerzy Kosińskeho o strastiplném útěku malého židovského chlapce je napsána poutavě a realisticky. Václav Marhoul se tématu chopil, ale v jeho podání je utrpení hocha jen záminkou k vytvoření obrazu temného světa Mordoru kdesi v nespecifikované (a jazykově dětinsky zjednodušené) části východu Evropy. Černobílé obrazy nevlídné krajiny, “domorodci” coby špinavé kreatury znající jen chlast, násilí a perverzní sex. Takový antisemitismus naruby. Někde jsem zahlédl přirovnávání Marhoula k Tarkovskému a k Pasolinimu. Pomalé záběry černobílou kamerou, sex s kozlem a dítětem – ano, podoba by se našla, ale je to jako přirovnávat dětmi uplácaný hrad z písku na břehu Berounky s jeho vzorem, Karlštejnem, který se hrdě tyčí na horizontu. Dvě hvězdičky dávám za kameru, pan Smutný točil černobíle s radostí, a za výpravu – na té se nešetřilo. Bohužel to nebylo nic platné; scénář a režie svou podivnou samolibostí celé dílo potopily.

Tak trošku z toho děje čiší podpora multikulti a migrace, což není výtka, jen konstatování. Také logika dostává na frak (dynamo z bicyklu by určitě nevytáhlo čerpadlem víc vody, než by zvládli ručně džberem, nehledě na zjevně bezednou studnu... ), ale i tak je to zajímavý příběh; kamera i režie velmi dobré a hlavně herecké výkony celý film posouvají na vyšší úroveň, než by si příběh zasloužil.

První díl této sluníčkové taškařice byl ještě jakžtakž vtipný a proto i snesitelný. Toto pokračování je už tak vlezle multikulti agitační, že i pokusy o humor končí mizerně. Řekl bych, že i budovatelské veselohry typu Anděl na horách byly snesitelnější a rozhodně vtipnější.

Byl jsem velmi příjemně překvapen; Jirka Mádl napsal a natočil skutečně působivý film. Film, který je navíc z hlediska scénáře, režie a hereckých výkonů vysoko nad průměrností, nebo spíš podprůměrností, české filmové tvorby poslední doby. Práce kamery, používání přesně odměřených dějových zkratek, vedení dialogů herců, střih, který přispívá ke svižné dynamice děje – člověk by řekl, že je to dílo zkušeného matadora, který zúročil své životní zkušenosti. Nemalou měrou přispěli oba hlavní herci – pan Švehlík skutečně exceluje a velmi pozoruhodný je také výkon Duy Anh Tran “Lukáše”. Už titul Pojedeme k moři se Mádlovi velmi povedl a nyní jsme získali potvrzení, že úspěch nebyl náhodný, že máme v Česku opět Pana režiséra. Pátou hvězdu dávám především z radosti, že českou kinematografii nebudou muset úspěšně prezentovat jen balkánští režiséři, kteří studovali FAMU.

Na malém prostoru dokázal režisér pomocí pár postav vytvořit dramatickou obžalobu současného stylu našeho života. Klíčovým okamžikem je scéna, ve které na balkón v protějším domě vyjdou hodně stáří, bělovlasí manželé, on svou partnerku jemně pohladí po šedinách a ukazuje na potemnělý měsíc. Ne, ani během jejich života nechyběly vášně, zálety, úniky, drama a usmíření. Jenže současná doba se vznikem sociálních sítí, s téměř neomezenými možnostmi se vzájemně sledovat, způsobuje, že se dokonce sami špehujeme víc, než pomyslný Velký bratr. Že nás to snad dokonce baví. Paolo Genovese za nás za všechny položil na stůl ty malé krabičky, které obsahují naše životy.