Přízrak svobody

PŘELUD SVOBODY (1974) patří už do zmíněného Buňuelova vrcholného období na sklonku jeho kariéry a je myslím relativně dost známé na to, abych se o něm rozepisoval. Stejně jako např. v případě NENÁPADNÉHO PŮVABU BURŽOAZIE nebo MLÉČNÉ DRÁHY si neodpustím malou výtku směrem k narativní metodě filmu, která způsobem, jímž spojuje jednotlivé epizody (skeče) přes „oslí můstky“ v podobě postav [epizodní postava z jedné epizody se stává hlavní postavou v následující, doslova do nové epizody „přejde“, a tak dál, a tak dál, byť zase ne úplně mechanicky], mi nejvíc připomíná MONTY PYTHONŮV LÉTAJÍCÍ CIRKUS. I to byl jeden z Buňuelových prostředků, jak divákovi zkazit vciťování se do jeho postav, objektů zkoumání: sice v rozporu s jeho mexickými melodramaty, ale v souladu s jeho senzitivitou vzdáleného, nezúčastněného a občas pobaveného pozorovatele, pro kterého člověk není víc než hmyz, a naopak. (15.03.2008)

Továrny nevědomí jedou na plné obrátky. Kouř z jejich komínů čadí do vědomí postav. A Luis bere do svých starých, ale pevných rukou surrealistické nitě a utká z nich svižnou, jízlivou tapisérii; aniž by zapomněl zdůraznit, že chování a jednání lidí není výsledkem jejich svobodné vůle, ale činitelů, které jsou vesměs mimo jejich kontrolu. Nad knihou Sama Harrise o iluzornosti svobodné vůle by Mistr, myslím, pokyvoval hlavou. (14.03.2020)

Přízrak svobody, Buńuelův předposlední film, je úžasný surrealistický špíček, ne-li přímo špek, skvělá hříčka, snové pásmo plné absurdit... Je to nadčasová satira o iluzi jménem svoboda, o tom, co všechno člověkem zmítá, co jej ovládá, co ho přetváří a formuje. Člověk má někdy tendenci prohlašovat o sobě, jak je svobodný, nezávislý, jak jej nic nepoutá a že svět mu leží u nohou - žel tuhle iluzi Buńuel rozdmýchává už pár minut po začátku filmu. Ukazuje naplno a s vtipem, jak je člověk v zajetí vlastních předsudků, iluzí, pověr, konvencí, úchylek... Přízrak svobody je jedinečné představení volně plynoucích asociací, skečů, které svou absurditou často ohromně pobaví, občas z nich člověka zamrazí, ale hlavně ho nutí přemýšlet. Epizody spolu zdánlivě nijak nesouvisejí, avšak ve skutečnosti svým logickým propojením naznačují, že jsou stejně tak neuchopitelné, jako tomu je u guláše zvaného život... Buńuel znovu šije do konvencemi prošpikované buržoazie, s humorem sobě vlastním shazuje klerikály, vzdává hold surralismu a i na stará kolena dokázal, že to je výjimečný režisér. "Omluvte mne na okamžik. Kde je tady jídelna, prosím? - Poslední dveře vpravo.... - Je obsazeno!" (18.03.2007)

Buñuela nechápu, jeho dílu nerozumím, nebudu ho doporučovat. Pokud jsou jednotlivé epizodky reakcí na nějaké tehdejší události, pak jen těžko v dnešní době znát souvislosti, jde-li o univerzální reakci anebo spíš směr (surrealismus), nelíbí se mi ani směr, ani film. Nový dabing s asi třetinou dabérů oproti postavám ničemu nepřidá. Hvězda za erotiku, hvězda za pár nápadů. (25.10.2015)

Zabavna surrealisticka bomba a asi Bunuelovo best ofko. Neskutecna smrst jedne vypointovane sceny za druhou, kontinualne se menici charaktery, ktere na sebe navazuji v ramci scenare a plynule vas tak vedou do dalsich a dalsich lokaci, kde se stavaji ucastniky naoko absurdnich situaci, ktere jsou ale pod povrchem velmi chytrym komentarem, nebo narazkou na vsechno mozne, od zakladu lidskeho chovani az po spolecenske zvyklosti a pravidla. Přízraku svobody se tak povedl obdivuhodny kus, kdy vas svou vtipnosti nehorazne bavi, zaroven vas nuti premyslet a cele je to davkovano kadenci pri ktere nemate sanci se zacit stihnout nudit, jen hltate to zradlo, takze skoro maximum (opet ta absence hudby, Luisi.) 9/10 (11.03.2012)