Přízrak svobody

Mohu jen litovat, že mi filmy Luise Buñuela zatím unikaly. Oslava surrealismu a absurdity, při níž přijdou na mysl vzpomínky na Monty Python nebo Spikea Milligana, je tolik zábavná možná i proto, že co do formy je natočená naprosto tradičně  v kulisách Paříže 70. let a účastní se jí ve své době hvězdná sestava francouzských herců. Na můj vkus mohlo zauznít i něco více z hudebního doprovodu a některé epizody působily trochu navíc, ale jako bych nic neřekl. Jmenovat jednotlivé scénky a porovnávat, zda se mi více líbily Brialyho sny nebo návštěva motelu s Milenou Vukotic, je zbytečné, takže se jen těším na další setkání s panem Luisem (a nejlépe opět i v doprovodu Jeana-Claudea Carrièrea). [LFŠ UH 2022] (21.08.2022)

čistá a surová forma plná surrealismu, kterou jsem však nebyl schopen pojmout a užít si to. Většina komentářú vyvyšuje jeho bizardnost, kterou se snaží šokovat. Ta tam rozhodně je, ale mě to přišlo bez pointy a podobný situační humor je do dokonalosti vybroušený u Monty Pythonů. Forma je stejná, ale toto jako celek mi přišlo bez smyslu, ale asi o tom to absurdno je. Věřím, že je to klasika, ale já asi moc přemýšlím o něčem, co nejde pochopit. Takže pro mě jen 3 hvězdy a třeba časem k tomu dozraju. [ PŘÍBĚH: 2 /// NÁLADA: 2 /// ART: 2 /// STYL: 2 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (13.01.2013)

O Buñuelovi mi poprve v detstvi vypravela ma babicka-svetobeznice. A zahy pote jsem si precetl jeho zivotopis "Do posledního dechu". Pak jsem o nem dale cetl dlouhe state a jako pravy pseudointelektual prohovoril dlouhe vecery (nad lahvi vina z jeho rodne Aragonie). Zvlastni shodou okolnosti jsem se az dnes dostal konecne k tomu se podivat na jeho film. A myslim, ze cekani se vyplatilo. Stejne jako archivni vino s jehoz otevrenim dlouho otalite. V pripade Banuelovych filmu se asi nemusite bat, ze by se snad k dlohodobemu skladu nehodily-protoze obsah zbytkoveho cukru je vice nez dostatecny. Zacatek dobrodruzstvi jmenem Buñuel se proste vydaril. (19.03.2009)

Přelud svobody je po Mléčné dráze a Nenápadném půvabu buržoazie dalším snímkem, kde si Buñuel s Carriérem vyhráli se scénářem a namočili ho v surrealistické vodě. Absurdní příběhy s komedickými prvky jsou mezi sebou propleteny spojnicí, kterou nejčaastějí bývá původně vedlejší postava ve scéně, se kterou však nečekaně Buñuel rozehraje další 'příběh'. Během filmu se proto vystřídá velké množství postav a ani u jediné jsem si nebyl jistý, co si v dalším průběhu může dovolit. Působily na mě tak stejně, jako třeba hrdinové Kitanových filmů. Samotné absurdity jako vyhlášení pátrání po ztracené dceři, která přitom sedí na stanici přímo před komisařem a svými rodiči nebo výborná scénka při záměně jídelny a toalety dokázaly mnohdy i rozesmát. Vrcholem je pak masový vrah, který po odsouzení k trestu smrti naprosto v klidu odejde ze soudní síně, rozdává autogramy a třese si se soudci rukou. Buñuel sice stárl a postupně ohluchoval, ale na jeho filmech to nejde vůbec poznat. Naopak jakoby přidával stále něco nového. (26.04.2007)

PŘELUD SVOBODY (1974) patří už do zmíněného Buňuelova vrcholného období na sklonku jeho kariéry a je myslím relativně dost známé na to, abych se o něm rozepisoval. Stejně jako např. v případě NENÁPADNÉHO PŮVABU BURŽOAZIE nebo MLÉČNÉ DRÁHY si neodpustím malou výtku směrem k narativní metodě filmu, která způsobem, jímž spojuje jednotlivé epizody (skeče) přes „oslí můstky“ v podobě postav [epizodní postava z jedné epizody se stává hlavní postavou v následující, doslova do nové epizody „přejde“, a tak dál, a tak dál, byť zase ne úplně mechanicky], mi nejvíc připomíná MONTY PYTHONŮV LÉTAJÍCÍ CIRKUS. I to byl jeden z Buňuelových prostředků, jak divákovi zkazit vciťování se do jeho postav, objektů zkoumání: sice v rozporu s jeho mexickými melodramaty, ale v souladu s jeho senzitivitou vzdáleného, nezúčastněného a občas pobaveného pozorovatele, pro kterého člověk není víc než hmyz, a naopak. (15.03.2008)