Viridiana
Viridiana
Viridiana
Viridiana
Režie:
Luis BuñuelKamera:
José F. AguayoHrají:
Silvia Pinal, Francisco Rabal, Fernando Rey, José Calvo, Margarita Lozano, Victoria Zinny, Claudio Brook, José Manuel Martín, María Isbert, Joaquín Roa (více)Obsahy(1)
Příběh novicky Viridiany, která před složením řeholního slibu navštíví svého strýce s nevinným přáním rozloučit se se svým poručníkem, netušíc, že všechno se vyvine úplně jinak, je v podání klasika španělské kinematografie Luise Buňuela krutou satirou na náboženské pokrytectví. V roce 1961 byla Viridiana oceněna Zlatou palmou v Cannes, v mnoha zemích se však promítaly pouze katolickou církví cenzurované verze a doma v ortodoxním Španělsku bylo jeho promítání zakázáno úplně. Buňuel nesl svou klatbu velmi těžce a svůj další film Anděl zkázy natočil v Mexiku. Satiricko-surrealistická obraznost Viridiany, jednoho ze stěžejních děl Luise Buňuela, však dodnes řadí toto filmové dílo ke špičkám světové kinematografie. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (116)
Typicky ironický, zesměšňující, avšak v prostředcích syrový Luis Buňuel během svého ranějšího španělského období. O náboženském pokrytectví, o nevděčnosti plebsu i o všudypřítomné mužské nadvládě v postelových otázkách. Poslední večeře chudáků top. ()
Popravdě více než protináboženská symbolika mne zaujalo ono pravdivé vylíčení lůzy. Ruku na srdce - chudina ve velké většině takováto totiž bývala, je a bude. Není to ona čistá bída lidí s čistým srdcem, jak je třeba líčena v našich salonních prvorepublikových filmech. Většina chudých lidí mívá svůj charakter formovaný či spíše deformovaný různými traumaty, jež je již od dětství provázejí celým životem právě v návaznosti na jejich socioekonomickou situaci. ()
Mé první setkání s Buňuelem a přiznávám, trochu jsem se bál. Naprosto však není čeho. Zdánlivě jednoduchý příběh se silnými momenty a skvělými herci, okořeněný umně skrytými symboly (tady souhlas s kolegou Slarque, nic šokujícího jsem také neshledal, ale tehdejší bigitně katolické frankistické Španělsko s tím mohlo mít problém) a doprovázený výbornou hudbou (Aleluja, Aleluja.....). ()
Luis Buñuel a jeho krutá a satirická ukázka nejen nesmyslnosti katolického milosrdenství, ale taktéž společnosti jako takové, která ve své době naprosto zasáhla obrovskou skupinu lidí a Viridiana se tak stala svým obsahem pro mnohé kontroverzním filmem, který byl v mnoha zemích cenzurován a ve své rodné zemi Buñuela dokonce zakázaný. Samozřejmě tyto pocity s odstupem času nejsou již tak silné a nemilosrdné, společnost si značně zvykla na kontroverzní filmy, ale i přesto dokáže Buñuel i po tolika letech ohromit snad každého diváka svým osobitým stylem, který se snadno vryje pod kůži. Nádherná kompozice obrazu a hudby, společně doprovázena nespočetnou řadou symbolů, které skvěle poukazují na určité věci a v mnoha případech jsou pokaždé prezentovány v jiném kontextu, viz např. švihadlo. Buñuel tak nevypráví přímočaře, naopak každý obraz je specifickým symbolem a nechává tak diváka objevovat skryté kontexty ve filmu. Viridiana přitom neútočí přímo, nesnaží se zpochybňovat církev a víru v ní jako takovou, pouze ukazuje absurditu milosrdenství a naivitu lidské povahy, která se tak střetává s reálným obrazem lidské společnosti, která je naprosto špinavá a nemilosrdná. Podáš mu prst a vezme si celou ruku. Vše je prezentováno skrz hlavní postavu ženy, jejíž naivita a zaslepenost v dobro se střetává s krutou realitou každodenního života. Emotivní a velmi náročný film, který může mít za následek pocity úzkosti a nejistoty, protože Buñuel nám ukazuje tu pravou tvář lidské povahy, přesně tak jak ji nemáme sami rádi a chtě nechtě se k ní otáčíme zády. Mistrovské dílo, které svým obsahem a stylem vyprávění jednoznačně patří mezi absolutní vrchol světové kinematografie a Buñuel se tímto filmem vysmívá nám všem a to na tomhle filmu naprosto obdivuji. Již několikrát zmiňovaná scéna hostiny žebráků patří mezi to nejlepší, co v kinematografii kdy vzniklo. Onu scénu zarámovat a někam pověsit, ať máme neustále před očima skutečný pohled na lidskou povahu. ()
Neviem, miestami to malo svoje scény, istotne. Má to tie svoje prednosti a podobne, vďaka čomu sa Viridiana zapísala do dejín, najmä tými svojimi skrytými referenciami, sexualizáciami a tak. Ironizácia kresťanskej viery a podobne (iný šmak to), rôzne detailjíky a podobne. Samozrejme nesmiem zabudúť na žebráckou párty u panstva. Nuž ale neviem, nejako ma to v hlbšom kontexte neoslovilo, aspoň zatiaľ nie... ()
Seňora Buñuela mám vcelku rád... a preto seňor tak slušne, že celkom sa mi tento snímok nie že nepozdával, ale hrozne som sa nudil. Osobne nemám problém so satirou či kritikou katolíckej cirkvi, ale vyrozprávané to nebolo vcelku "kóšer". ()
Absolútny súhlas ku komentáru pwh: Keď si predstavím, ako sa dnes za každú cenu snažia podaktorí režiséri šokovať a ako málo stačí Bunuelovi... tak málo, že si to podaktorí možno ani nevšimnú. Koľký kontrast napr. k takému Antikristovi, toho Trierovi len tak nezabudnem. Toto bolo bez prázdnych miest a gest. ()
#332 The Criterion Collection - http://www.criterion.com/films/373-viridiana ()
Trochu koukatelný Buňuel. Návštěva u strýčka mecenáše kláštera a všechno je jinak. Církev tady dostává na frak. Dobře ukázáno, že spodina, psanci společnosti neznají čest a za podanou ruku odpovídají jen násilím a mstou. Ze všech filmů tvůrce, co jsem viděl nejlepší opus. 3*** ()
No ako to v živote chodí, môžete sa aj rozkrájať a ani to nemusí dopadnúť najlepšie. Výborný príbeh o pomoci tým najbiednejším z najbiednejších. Na nezabudnutie je určite večera žobrákov v luxuse o akom sa nikomu ani nesnívalo. Niečo mi vo filme však chýbalo. A hoci mám karty rád, záver filmu by som si predstavoval asi inak. ()
Za dobrotu na žebrotu a svět se spasit nedá. To je asi tak vše. Velmi silný film, který ve mě zanechal pocit bezvýchodnosti a marnosti. Nicméně osobně to nechápu jako kritiku církve, ale jako vyobrazení určitých lidských povah. A to se v čase nemění, bohužel. Podáš prst a jsi bez ruky. Scéna poslední večeře s rysy destrukce? Mistrovský kousek. ()
Ty do nich chlebem a oni do tebe kameny, neboli motto tohohle filmu. Mírumilovná křesťanka, založí ve svém zděděném přepychovém domě, armádu spásu. Snaží se chudé lidi naučit lásku k bohu a všichni chudí kývají hlavou, ale jakmile Paní a pán zmizí domu, tak si hned vystrojí hostinu na veškeré náklady pána. No vyvrcholení filmu je úžasné, ale k tomu konci se musíte dlouho prokousávat. ()
Konec filmu je úžasný. Jako kdyby se středověk jednou scénou (pro kterou ovšem Buňuel pečlivě připravuje půdu celý film) posunul do novověku (symbolika zavádění elektřiny, změna hudební složky filmu) ()
Výsostná filmařina. Nejlepší je na tom ovšem tato dějinná ironie: v době, kdy Bunuel, brilantní kritik všemožných svěracích kazajek, jež společnost skrze instituce - a to v rodném Bunuelově Španělsku znamená především katolickou církev (mimochodem podobně jako třeba v Joycově Irsku) - nasazuje individuu, u nás kvete budovatelské ateistické komunistické třeštění. Nebýt těch surrealisticko-erótických motivů, řekl bych, že soudruhy u nás ten film musel ve své době potěšit. Sekvence s oslavou budovatelství na pozadí neproduktivního pánbíčkářství je jak vystřižená z nějakého komunistického propagandistického kusu. S klasikem řečeno: to jsou paradoxy! K filmu samotnému: jde o majstrštyk od jednoho ze svaté trojice mistrů nejlepšího období evropského - co evropského, světového - filmu (Bergman, Fellini, Bunuel). Kdykoli něco takového vidím, mám chuť rezignovat na veškerou současnou tvorbu a opakovaně a soustředěně si znovu dávat tyhle klasické opusy. Ten film je útokem nikoli na církev, ale na křesťanskou morálku, bereme-li v extrémní podobě (ideál svatosti), na jádro křesťanských hodnot, pokud tyto bereme jako absolutní. Bunuel nekritizuje církev, její nenažranost apod. – to by totiž bylo banální - jde mu o hlubší rovinu křesťanství. Viridianin bratranec, kladná to postava, je soucitný, což je demonstrováno záchranou psa, ovšem jen do určité míry, v rozumných mezích. Není to žádný světec, což je ukázáno na vztahu k ženám. Oddává se světskému životu, tam nachází smysl. V případě nutnosti – v situaci, kdy Viridianu její extrémní pojetí křesťanství nechává zcela na holičkách - dokonce neváhá iniciovat vraždu (tedy žádné „nezabiješ“). Ke společnosti patří luza – čímž se nerozumí chudí nebo bezdomovci, ale nízcí a zákeřní. V tomto filmu na sebe berou podobu chudiny, jindy se rekrutují z jiných vrstev. Ten film říká: jsou lidé, jimž nemá smysl snažit se pomoci (tedy žádné: "miluj bližního svého"), zároveň ale říká: pomáhej tam, kde můžeš a kde to má smysl, protože to je zdravé a přirozené. Zcela do sebe uzavřen je Viridianin strýc, který ve filmu symbolizuje patologično. Prostor na dešifrování bohaté surreálně-sexuální a jiné symboliky tu není, budiž jen konstatováno, že je občas celkem čitelná (strýcovy pohledy na nohy, Viridianino dojení, kočka a myš, geniální scéna „poslední večeře“), jindy se divák zapotí (co např. znamená ten „černý býk“, o němž mluví dcera služky? Proč strýc páchá sebevraždu, jaksi s úsměvem na rtech? Aby se Viridianě pomstil? Aby jí znemožnil návrat do kláštera?), což ale vítám. Velký umělec se nedává lacino. Doporučená četba: Jiří Cieslar – Luis Bunuel. ()
Černobílé zpracování spolu s příběhem o jeptišce, která se rozhodla pomáhat chudým už samy o sobě slibují dobrý filmový zážitek. Scéna, kdy chudina za zvuku Händelova Hallelujah hýří ve veškerém luxusu je tak fantasticky dekadentní, až z toho běhá mráz po zádech. Škoda, že ve filmu není takových skvostů víc, pak by to u mě dotáhl i na pátou hvězdu. ()
Takový film pro pamětníky s Oldřichem Novým, tady je ovšem místo něj autentická španělská blondýna. Na filmu je asi vůbec nejzajímavější pátrání po dobových důvodech jeho kontroverznosti, resp. vysokého kritického hodnocení... ()