Dlouhé loučení

S filmy Roberta Altmana obvykle nemívám problémy, i když nikam nespěchají a vyžadují trpělivost i cit pro detail. Svérázný Altmanův přístup k chandlerovské látce se ale z této zkušenosti vymyká. Nemám nic proti umístění příběhu do jiné časové roviny, dokonce by mi nevadilo, kdyby se děj odehrával v současnosti. Nic bych si nedělal ani z jistých úprav charakterů a děje - kdybych neměl pocit, že Altman román důkladně vykostil a Marlowovu postavu obrátil naruby. Z tvrdého cynického detektiva trousícího suché hlášky se stalo stvoření podobné postavám z dílny Woody Allena - ovšem narozdíl od nich vybavené výrazně menší mírou nadhledu. Okouzlení z atmosféry sedmdesátek nesdílím, Altman ke své aktualizaci používá povrchní odkazy a tomu, čím disponuje řekněme Skrytá vada od Paula Thomase Andersona, kde na vás 70. léta neřvou jen ženskými účesy a outfitem, ale všemi rozpory té doby, se ani nepřibližuje. Dlouhé loučení není žánrová parodie, ale není to ani film, kterému byste mohli věřit. Altmanovy filmy mě obvykle nenudí, u Dlouhého loučení jsem délku opravdu nepříjemně vnímal. Nemám problémy s motivacemi postav, ale způsob jejich naplňování je nefunkční a nedůvěryhodný. Celkový dojem: 45 %. (10.07.2019)

Flegmatická Chandlerovka jejíž záměrnou nedramatičnost může někdo vnímat jako mínus, ale pro mě byl požitek sledovat přesného Elliota Goulda, který se spíše nechává vláčet okolnostmi, než aby docházel k velkým odhalením. Zajímavé postavy, výborné dialogy, mírný nadhled, Altmanova oblíbená a dobře použitá transfokace, perfektní závěr. Tenhle "líný" film ve mně zanechal moc dobrý pocit. Musíte mít ovšem slabost pro noir. Altman si s tímhle žánrem pěkně hraje a deformuje některé jeho atributy ( podobně jako westernové atributy v McCabe a paní Millerová ) -- P.S.: V USA je tenhle film evidentně velká klasika - na Rottentomatoes od kritiků 94%, od uživatelů 100%, IMDB 7.5. Já se k němu dostal přes seznam Quentinových oblíbených filmů, tam také figuruje... (25.08.2006)

Nečíst předlohu, tak jdu možná i výš, ale takhle to prostě nejde. Gould je super, samotný závěr (sice naprosto jiný než v knize) je taky fajn, celková lennost je taktéž příjemná, ALE posunout celý děj do 70's je haluz a celý ho totálně překopat druhá. Kniha je ve všech ohledech o několik koňských délek lepší, než to, co sledujeme ve filmu a osobně ke všem těm změnám nevidím nejmenší důvodů. 55% od uraženého čtenáře špičkové předlohy. (09.12.2012)

Drsná marlowka podle stylové Chandlerovy předlohy. Obyčejná detektivka to však není. Robert Altman je totiž stejně náruživým režisérem jako Phil Marlowe kuřákem. Poctivým a do detailu propracovaným způsobem nám tu tak vznikla především kvalitní galerie výstředních postaviček, skvěle zahraných kvalitními herci - především Elliott Gould, dost zaujme i "obří troska" v podání Sterlinga Haydena. Další plus je mírně ironický styl vyprávění a snímku pomáhá i příjemný hudební doprovod. (05.01.2006)

Jsou filmy, u kterých můžete řešit, co dekonstruují, na co reagují a jak se vztahují k historii (filmu), aniž by to jakkoli ovlivnilo vaše závěrečné hodnocení. Protože jednoduše nemáte o co se takzvaně pocitově opřít - přes všechnu tu sofistikovanost, narážky apod. to ve vás nezanechává žádnou stopu. A pak jsou filmy jako Dlouhé loučení, u kterých můžete uhranutě sledovat všechno výše uvedené a zároveň se bezbřeze bavit tím, jak jsou dokonale natočené a zábavné - a hlavně, že toho docilují naprosto mimochodem, jako by film plynul, aniž byste byli schopní hned v tu chvíli popsat, proč a jak. Může za to ta boží skupina Marlowových sousedek (melounová party) nebo snad Gouldovo rozevláté a dokonale mimózní herectví? Pravděpodobně obojí, je to prostě šťastné setkání několika tvůrčích rozhodnutí najednou. Být to tak o půltón vedle tak třeba nadávám na zbytečně přepjaté herectví Sterlinga Haydena, které kolikrát nemá žádnou přímou návaznost na vyprávění, ale tady to prostě sedne a nemá to chybu. Jinými slovy, film, ve kterém hlavní hrdina v první čtvrthodině napodobuje (ještě navíc s ukázkovým "blackfacem" na tváři) Ala Jolsona a hlídač na vrátnici karikuje Barbaru Stanwyck, Caryho Granta a další, prostě nemůže být špatný. Velká pohodovka, která je takový ten lehký masterpiece, kdy prostě nechápete. P.S.: A navíc, abych nezapomněl, zřejmě jedna z (u nás) nejvíc opomíjených klasik a dost možná nejlepší neo-noir, co jsem kdy viděl. (16.09.2014)