Dlouhé loučení

Altman ve své podvratné adaptaci klasického noiru Raymonda Chandlera přesazuje dějiště ze (zdánlivě) vizuálně i hodnotově černobílých 40. let do raných sedmdesátek s jejich křiklavostí, mnohoznačností, paranoiou a sebestředností. Z ikonického soukromého očka Philipa Marlowa se tak stává anachronismus proplouvající prostředím, do kterého vědomě nezapadá. Na Atmanově "Dlouhém loučení" bývá vyzdvihováno, že vyobrazuje dobové Los Angeles. Jenže se navzdory mnohým postavám z různorodých kruhů nejedná o ekvivalent režisérových vrcholných fresek typu "Nashville" ani o okatě absurdní sebereflexivní frašku jako "Brewster McCloud". Tady je vše podřízeno nabourávání konvencí a odhalování nepatřičnosti filmové "reality" hollywoodských produkcí. Marlowe tedy není pouze zástupcem přežitých hodnot, ale navíc i relativně pasivní a nevědoucí figurkou ve hrách a zájmech okolních postav. Ještě než zazní závěrečná zesměšňující odrhovačka "Hooray for Hollywood", která definitivně podtrhne židli jakékoli noirové zasmušilosti, prošpikovává Altman vyprávění řadou dalších zcizujících elementů - počínaje imitátorským vrátným přes všemožné další nepatřičně se chovající žánrové postavičky až po titulní song, který se do filmu vkrádá v různorodých aranžích a za roztodivných diegetických okolností. Nekonvenční uchopení se projevuje také v bravurně originální kameře, která zásadně zůstává v pohybu a spolu s inscenací a improvizací jednotlivých scén na sebe často strhává pozornost. To vytváří nejen nápadité a neotřele řešené záběry, ale také definitivně bourá základní pravidlo klasického Hollywoodu, že film nemá na sebe upozorňovat a nesmí diváky vytrhávat z vlastní budované iluze. Altman coby solitér a paličatě osobitý tvůrce se tu s velkolepou poťouchlostí ostentativně rozloučil s konvencemi studiových produkcí, a to navíc na prostoru studiové celovečerní zakázky. Když na tuto hru divák přistoupí, skýtá "Dlouhé loučení" spoustu nenápadně groteskně vychýlené a v jádru ryze anti-divácké metažánrové zábavy. (12.02.2023)

Hned ze začátku, já nejsem znalec Noirových filmů či jsem jich ani moc neviděl, z důvodu že mě prostě nikdy nenapadlo si takový žánr filmů pustit a nevěděl jsem co by mě na něm bavilo, ale po The Long Goodbye možná svůj pohled přehodnotím. Protože mi kupodivu tento film neskutečně sedl a to i přes to že zápletka jen tak plyne. Jak už tu někdo trefně poznamenal, tento film je líný a prostě tak nějak plyne a to ho nádherně vystihuje. Do toho to má místy příjemnou quirky atmosféru a příjemný humor. Ono tu atmosféru i vystihuje že všude ve filmu hraje různá variace na hlavní znělku filmu, což mě nepřestalo bavit po celý film. Jo a navíc se tu Schwarzneger svlíká a má blonďatý knírek !!! (19.09.2021)

Ani by mi tolik nevadilo, že je příběh, původně se odehrávající nedlouho po 2. světové válce, přenesen ve filmu do sedmdesátých let. Nejvíce zarážející na tomto snímku byl pro mě fakt, proč že se vůbec nazývá The Long Goodbye. Až na jména hlavních hrdinů totiž neexistuje takřka žádné další pojítko s geniální románovou předlohou.Vše podstatné bylo vypuštěno, něco málo významného zachováno a spoustu zcela zbytečného přidáno. A kdyby jen zbytečného - tolik nesmyslných a nelogických kiksů je k vidění opravdu jen ve velmi málo detektivkách. Pravda, Chandler to ve svých románech často poněkud přeháněl s popisem psychologické motivace jednání postav. Nicméně tomuto problému se tvůrci vyhnuli velmi originálně - postavy ve filmu snad i nějakou motivaci, nějaké ty důvody, proč se zachovaly tak, jak se zachovaly, mají, potíž je ale v tom, že divák se jich jaksi nemá šanci dobrat. Potěšitelná je sice skutečnost, že Phil Marlowe pálí jednu retku za druhou, horší ovšem je, že se z drsňáckého soukromého očka, které jde s buldočí zarputilostí za svým cílem a přitom ještě stačí plivat jednu cynickou hlášku za druhou, stal jakýsi zmateně sem a tam pobíhající a jezdící kašpárek, jehož největší starostí je nakrmení kočky. Tohle bylo velké zklamání. (21.12.2007)

Takhle to, milé děti, dopadne, když se zkušený režisér vztahových dramat pustí do artové verze drsné detektivky, jež by měla obsahovat tvrdé vtipné hlášky, a do hlavních rolí vybere divadelní herce včetně toho divadelního patosu (jo, mluvím o tom spisovateli Wadeovi, kterého měl najít). A protože nevím, jak celou tu věc uchopit, nechová se tam jediná, jediná postava normálně, všichni jen přehrávají, do toho cvičí nějaké holky nahoře bez jógu a drogovou meditaci, navštívíme vězení zevnitř, koukneme se dvakrát krátce do Mexika, a potom ty mořské vlny, lidičky! Ne, tohle s Chandlerem nemá nic společného, film mi přijde úchylný, a dokonce nakonec ani tu kočku, chudák, nenašel. Už to nechci vidět, ani náhodou. (28.12.2023)

Nečíst předlohu, tak jdu možná i výš, ale takhle to prostě nejde. Gould je super, samotný závěr (sice naprosto jiný než v knize) je taky fajn, celková lennost je taktéž příjemná, ALE posunout celý děj do 70's je haluz a celý ho totálně překopat druhá. Kniha je ve všech ohledech o několik koňských délek lepší, než to, co sledujeme ve filmu a osobně ke všem těm změnám nevidím nejmenší důvodů. 55% od uraženého čtenáře špičkové předlohy. (09.12.2012)