Dlouhé loučení

Nečíst předlohu, tak jdu možná i výš, ale takhle to prostě nejde. Gould je super, samotný závěr (sice naprosto jiný než v knize) je taky fajn, celková lennost je taktéž příjemná, ALE posunout celý děj do 70's je haluz a celý ho totálně překopat druhá. Kniha je ve všech ohledech o několik koňských délek lepší, než to, co sledujeme ve filmu a osobně ke všem těm změnám nevidím nejmenší důvodů. 55% od uraženého čtenáře špičkové předlohy. (09.12.2012)

Hned ze začátku, já nejsem znalec Noirových filmů či jsem jich ani moc neviděl, z důvodu že mě prostě nikdy nenapadlo si takový žánr filmů pustit a nevěděl jsem co by mě na něm bavilo, ale po The Long Goodbye možná svůj pohled přehodnotím. Protože mi kupodivu tento film neskutečně sedl a to i přes to že zápletka jen tak plyne. Jak už tu někdo trefně poznamenal, tento film je líný a prostě tak nějak plyne a to ho nádherně vystihuje. Do toho to má místy příjemnou quirky atmosféru a příjemný humor. Ono tu atmosféru i vystihuje že všude ve filmu hraje různá variace na hlavní znělku filmu, což mě nepřestalo bavit po celý film. Jo a navíc se tu Schwarzneger svlíká a má blonďatý knírek !!! (19.09.2021)

Jsou filmy, u kterých můžete řešit, co dekonstruují, na co reagují a jak se vztahují k historii (filmu), aniž by to jakkoli ovlivnilo vaše závěrečné hodnocení. Protože jednoduše nemáte o co se takzvaně pocitově opřít - přes všechnu tu sofistikovanost, narážky apod. to ve vás nezanechává žádnou stopu. A pak jsou filmy jako Dlouhé loučení, u kterých můžete uhranutě sledovat všechno výše uvedené a zároveň se bezbřeze bavit tím, jak jsou dokonale natočené a zábavné - a hlavně, že toho docilují naprosto mimochodem, jako by film plynul, aniž byste byli schopní hned v tu chvíli popsat, proč a jak. Může za to ta boží skupina Marlowových sousedek (melounová party) nebo snad Gouldovo rozevláté a dokonale mimózní herectví? Pravděpodobně obojí, je to prostě šťastné setkání několika tvůrčích rozhodnutí najednou. Být to tak o půltón vedle tak třeba nadávám na zbytečně přepjaté herectví Sterlinga Haydena, které kolikrát nemá žádnou přímou návaznost na vyprávění, ale tady to prostě sedne a nemá to chybu. Jinými slovy, film, ve kterém hlavní hrdina v první čtvrthodině napodobuje (ještě navíc s ukázkovým "blackfacem" na tváři) Ala Jolsona a hlídač na vrátnici karikuje Barbaru Stanwyck, Caryho Granta a další, prostě nemůže být špatný. Velká pohodovka, která je takový ten lehký masterpiece, kdy prostě nechápete. P.S.: A navíc, abych nezapomněl, zřejmě jedna z (u nás) nejvíc opomíjených klasik a dost možná nejlepší neo-noir, co jsem kdy viděl. (16.09.2014)

Netypická Chandlerovka, typická Altmanovka. Altman sabotuje zápletku seč může (nebo přinejmenším si jí nevšímá) a prochází mu to dokonale. Druhé zhlédnutí jsem záměrně odkládala až po přečtení předlohy; až teď jsem si tak mohla obé vychutnat, i když pořád ne naplno. Už intro s kočkou (On má holku a já mám kočku...) dává tušit, že nepůjde o otrockou adaptaci, tento dojem sílí s každou další scénou (moje nejoblíbenější: Marlowe chvátá za autem Eileen) a jestli jsem pořád v koutku duše doufala, že se Altman "umoudří" a Chandlerovy předlohy se aspoň v něčem přidrží, tak závěr mě dodělal. "Nesedne každému" zde platí víc než kdy jindy. It's okay with me. (01.10.2013)

Pan Augustine si pohrál s ksichtem té svojí kurvy zatraceně pěkně. Na to jen tak nezapomenu. Ale jinak bylo Loučení s Lennoxem docela slabota. Tahle adaptace měla vzniknout už tak o pětadvacet let dřív. Bylo by to úplně jiný, ale myslim si, že mnohem lepší. Tenhle Marlowe let sedmdesátých mi prostě nesedí. A co měl znamenat ten kníratý Arnold? (19.12.2007)