Slon

Takhle extrémně studených a odtažitých filmů jsem moc nespatřil, Gus Van Sant zřejmě trpí absencí jakýchkoliv emocí nebo je minimálně ve svém filmu nijak neumí vyjádřit. Téměř celou hodinu se ve filmu nic výzamného neděje, Van Sant nám představí v nic neříkajících útržcích řadu studentů, natáčí s nimi záběry ve škole, kterou si povětšinou pořádně kvůli zvolenému zaostření ani neprohlédneme, sociální pozadí a bližší charakteristiky nám zůstávají utajeny, s výjimkou pár vesměs nepodstatných informací (např. že otec chlapce, který pár lidí zachrání před budovou, je alkoholik nebo že jeden z vrahů umí hrát na klavír a pod.) postavy pořádně vůbec nepoznáme, nemáme možnost poznat atmosféru školy... Film se tváří v dlouhých záběrech kamery sledující pohyb studentů jako hodně psychologický, ve skutečnosti však té psychologie nabízí jen pramálo. Rovněž se tváří jako téměř dokumentární, o to paradoxnější pointou teprve je, když si ve zdejších zajímavostech přečtete, že skutečnou událostí, kterou film zpracovává, je to pouze volně inspirováno a průběh masakru ani (homosexualní) identita vrahů se skutečností v tomto hraném rádoby dokumentu vůbec nekorespondují. Vše završuje místy otřesná kamera, kvůli níž ani v nejvypjatějších chvílích nevidíme do obličejů postav. Zajímavé téma, příšerné zpracování s promarněným potenciálem. BTW, proč se to vlastně jmenuje vůbec Slon? [25%] (30.12.2021)

Rozporuplné. A rozhodně zajímavé. Film jako takový nevyniká ničím. Je naprosto rutinní, obyčejní, všední. Sledujeme několik výňatku z každodenního života náhodných studentů na střední škole. Nemají na sebe žádnou návaznost, jen se v jednom dni sympaticky proplétají a ukazují jednotlivé typy charakterů. Možná spíš jen povrchně nastiňují, protože tady nezáleží na tom, jak se postavy cítí nebo jaké jsou. Celý den totiž nenasvědčuje ničemu, co by se mohlo stát. A najednou bum. Proč to udělali? Co je k tomu vedlo? Zde se ale žádné otázky ani odpovědi nedočkáte. Protože ani žádná zdánlivá není. Mužeme se jen tiše domnívat, čemu ten hrůzný čin předcházel. Jen v náznacích tu znázorněno několik možných variant, které ale nejsou nikterak rozvětvené či ukotvené v zdánlivě nesmyslném příběhu. Možná byl nesmyslný stejně jako čin, který přišel po něm. A měl vůbec nějaký smysl? Svou výpovědí se film řadí někde mezi Let číslo 93 a Bowling for Columbine. Polodokumentární chladný film bez emocí, který svým provedením a následným vyvrcholením dokáže vyvolat velice silný sugestivní dojem. Nic víc, nic míň. Máte nad čím přemýšlet. Dlouhých záběrů na oblaka je tu až nepříjemně mnoho... (10.08.2009)

Počujem hudbu. Žalospevnú polyfóniu zloženú z krokov na chodbách, tlmených ozvien a vzdialených výkrikov. Nie, tento film skutočne nie je "o deťoch", tzn. o ich psychológii. Nie je žurnalistickým pohľadom na danú tému, nechce ponúkať "informácie", nie je "absyntovkou" a nie je dokonca ani psychologickou prózou. Je poéziou, je hudbou, je pietnou spomienkou. Tento film je o echu duší, ktoré sa ukrývajú v škole, v stenách, v laviciach. Pomalé jazdy kráčajúce za hrdinami sú hudobnými témami, najskôr roztrieštenými, neskôr spojenými do jednej miestnosti, do jedného mohutného hluku. Svojou rezistenciou voči potrebám rozprávania, svojim zotrvávaním na miestach, kde sa to celé odohralo, zábery simulujú stav "akoby tie steny mohli hovoriť" a tie steny aj skutočne hovoria, či skôr spievajú. Stačí sa len započúvať. A aj pohľad na ne sprítomňuje tragédiu ako nejaký krvavý pomník. Akoby sa po chodbách už prechádzali len nejakí duchovia. Každý záber sa potom napĺňa zlým tušením a tragikou. Spôsob rozprávania osudy postáv schválne prepája, neviaže sa na individualitu, ale na celú komunitu a nie je tak len nejakou "fintičkou", či postmodernou hrou (prirovnanie k Tarantinovi je vyslovene retardované).  V podstate zobrazuje celú túto drastickú udalosť práve ako akúsi neuchopiteľnú udalosť naplnenú neuchopiteľnými emóciami, pretože aj sama smrť je neuchopiteľná, nieto ešte masová vražda. Tým pádom vidíme istú nezaceliteľnú ruptúru, či trhlinu, ktorá zastihla jednotlivcov, komunitu, mesto, národ (pozri pomník na ostrove Utoya). Elephant vlastne zo samotnej školy vytvára pomník spievajúci žalospev nad hrobom detí a sprítomňujúci túto udalosť ako udalosť. P.S. Priamu a priznanú inšpiráciu pre film hľadajte v Tarrovom Satanskom tangu. (14.09.2021)

Viem presne čo chcel týmto filmom G.V.Sant povedať, ale neviem, či práve tento pohľad bol práve najšťastnejší výber. Ukázať študentov a chod školy ako takej z všemožných pohľadov bolo fajn, ale po hodine som už toho mal dosť a v duchu som si vravel, že by sa už konečne mohol začať črtať nejaký príbeh. Po čase začalo byť jasné o čo pôjde. Masaker v závere je síce poriadne oživenie, ale vzhľadom na predchádzajúce minúty by som si vedel predstaviť aj drsnejšiu depku. Navyše samotný záver, kde si má divák domyslieť, ako detskí ozbrojenci skončia, to mi tiež nesedelo. Iba na jedno pozretie. 60%. (24.08.2010)

Gus Van Sant je prefíkaný. Vedel čo a a ako sfilmovať, aby vzbudil rozruch a vyvolal diskusie. Pritom jednak neprišiel po filmárskej stránke s ničím novým a druhak sa autorsky k ničomu nevyjadril. Ale aj tak dávam štyri hviezdy. Pretože mi  pri jeho filme tuhla krv v žilách. (11.07.2003)