Studený bufet

Tenhle film tak nějak hezky čpí tou dobou, kdy byl natočen, což je dobře. Má to takový špinavější nádech, což se k téhle zvláštní komedii hodí. Je to zároveň i docela dobrá kriminálka, která mě ale nedokázala tak odrovnat. Mimochodem, až s tímhle filmem mi došlo, jak dlouho už je Gérard na scéně a je to opravdu pořádná řádka let. (11.10.2016)

Šustintelektualism coby zjev společenský.¬         Neoblibuji uměleckou osobnost Gérarda Depardieua; to je bod dolů, který přidávají jiní. Zbývá slušné herectví, taktéž režisérské vedení, dramaturgie. Zbytek je šust, takyumělecká šumařinka, domluvená předem hra mezi francouzským hochintelektuálským tvůrcem 'Studeného bufetu' Bertrandem Blierem a "náročným" divákem.¬                 Ze zásady nevyzdvihuji dva druhy uměleckých počinů: takové, kde vizuál je Bůh a nahrazuje vnitřní hodnotu, a ty, kterých vnitřní hodnota je vystavěna na neživotné konstrukci snobského a tedy nezvládnutého intelektualismu. Pod druhý druh spadá i Studený bufet, kteréžto dílo silou své snobskosti řadí se směle po bok Vesnici indického středostavovského šarádisty M. Shyamalana, Pouhé formalitě italského šikuly Giuseppe Tornatoreho nebo Fontány newyorkského intelektuálního experimentátora Darrena Aronofskyho.¬                 Protipól tohoto umělého jako umělá hmota intelektualismu vidím ve skvěle a zajímavě (a, dobrá zpráva pro naše šustintelektuály, také patřičně nepřístupně) podaném kriminálním thrilleru výtečného dánského postmodernisty Larse von Triera Prvek zločinu, nebo ve snovém mysteriosním dramatu Ztracená dálnice snuvého intelektuála a mistra přaden, původem montanského umělce Davida Lyche, nebo v kriminálním dramatu Zlá krev francouzského intelektuálového umělce syrového života a jeho krásy Leose Caraxe, nebo v mysteriosní kriminální hříčce Hranice ovládání jemného, decentního a svojského ohijského intelektuála Jima Jarmusche. Předpokládám, že výčet ukázek je natolik reprezentativním vzorkem intelektuálního a zároveň obsahově nesnadno přístupného filmu, že by mohl přesvědčiti naše šustintelektuály o tom, že jsem osoba schopná odečítati a rozuměti pozadí náročných snímků.¬                 Skutečná společensko-umělecky objektivní hodnota díla postiženého nepravdivostí na kterýkoli způsob, to je i na způsob umělé neživotnosti, nemůže býti nikdy dobrá, byť ve vyvedení jakkoli jinak výborném.¬                 Po přečtení několika komentářů (od jiných než mnou prověřených sledovaných osob) jsem usoudil, že počet nenapravitelných šustintelektuálů je značný, a že tedy nemá smysl pokračovat dál.¬                 Kdo z šustintelektuálů se bude pohoršovati nad mým názorem na tento snímek, ten nechť se podívá na průměrné hodnocení horního tisíce uživatelů na IMDb, které činí 61 % (zde na ČSFD to je 76 %). (15.11.2018)

Tento temný surrealistický kousek vzácně koresponduje s Buňuelovým o pět let starším Přízrakem svobody. Také ve Studeném bufetu již svět zřejmě prošel svoji zkázou, ale lidé si toho, vzhledem ke svému chování, vůbec nepovšimli. Klasické životní hodnoty jsou relativní a často zcela postaveny na hlavu. Nezaměstnaný a možná i vrah Alphonse Tram (Gerard Depadieu), který je ztělesněním zuřivého surrealistického odporu vůči práci, policejní inspektor Morvandieu (Bernard Blier), další surrealistické ztělesnění, tentokrát nenávisti vůči hudbě (po scéně, v níž se pokusí inspektora zavraždit pomocí komorního kvarteta, ten se však ubrání pistolí: "Postřílel jsem ty šmidlaly“ ) a vrah Tramovy manželky (Jean Carmet), tvoří nesourodou trojici přátel, žijících v neustálém strachu z jakéhosi neurčitého pronásledování. Film se z dobrých tří čtvrtin odehrává v noci, podstatnou roli v něm hrají kulisy takřka liduprázdného La Défense. Až v závěru se trojice hlavních hrdinů přesouvá, nebo spíše uniká kamsi do lesů, ale útěk je marný, ani příroda je neochrání před (ne)spravedlivou pomstou. (14.11.2006)

Bertrand Blierovi Herci se mi vcelku líbili, takže jsem chtěl mrknout, jestli nemá něco ještě lepšího. Nu a ehle! K Woody Allenovi jsem asi našel dalšího uznávaného režiséra, jehož práce mě zcela míjí. Ovšem z naprosto odlišného důvodu. Absurdno je mi vcelku blízké, ale v rukou rádobyartových (Blierovi bylo v době natáčení 39 let) tvůrců, se podobné počiny snadno zvrhnou v bezvýznamnou filmovou hříčku. Ano, některé dialogy měly své kouzlo, ale to na mě přestalo po dvaceti minutách působit. Nemusím dostat postavy, které se chovají podle standardních vzorců, jsem ochoten sledovat co se bude dít, když nebudou fungovat principy akce a reakce, jak je známe...resp. když budou fungovat jen někdy. Dokonce jsem byl připraven pozorně sledovat, jestli v tom přecejen nějaký vzorec není. A víte co? Po dvou třetinách filmu jsem se na to vykašlal a vypnul ho. Měl jsem totiž neodbytný pocit, že to lepší nebude. Je tedy malá pravděpodobnost, že si nechal Bertrand Blier nějaký zajímavý twist na konec, že to byl třeba jen sen; ta vysoká hodnocení by tomu odpovídala. Nicméně 75% filmu který jsem viděl, lépe hodnotit nemohu. (21.08.2020)

Černohumorná absurdita ve francouzském provedení? Něco podobného jsem doposud nepotkala. Ale stalo se a díky za to. I přes to, že nejsem fanynka francouzského humoru, jsem se velice rychle nechala strhnout a záhy jsem celkem věrně očekávala, co bude následovat. I tak - je zábavné občas vidět něco trochu jiného a zvláštního.Viděno během Season Challenge tour 2015. (26.08.2015)