Caligula

Prostopášně zvrhlé a operně opulentní dílo nejen ve smyslu, co se finálně otisklo na plátno, ale také z hlediska produkčního pojetí a kolize několika umanutých vizí nabubřelých egomaniaků, kteří se na tomto projektu sešli. "Caligula" pověstně existuje v mnoha verzích přičemž osobně se domnívám, že k docenění všech aspektů tohoto počinu je třeba absolvovat nejdelší dostupnou, 156 minut trvající verzi. Jistě, že je zparchantělá a vulgární a nerespektuje domnělý tvůrčí záměr Tinta Brasse ve prospěch zhůvěřilé nesoudnosti produkujícího zakladatele Penthouse Boba Guccioneho. Ale přesně tím právě že "Caligula" má být. Představuje okázalou velikášskou vizi okázalého velikášství, koroze soudnosti v pozici absolutní moci a nezpochybňované autority. Stejně tak lze žasnout nad blouznivým míšením estetiky moderní opery s brassovským obšournictvím a penthousovou budoárovou pseudo-erotikou. Ve výpravě se snoubí laciná spektakularita s designovou nezřízeností, přičemž součástí dekorací se stávají také živé sochy penetračních performerů, kolem nichž pompézně deklamují herečtí velikáni. "Caligula" prostě zosobňuje nehoráznost ambicí Guccioneho natočit velkofilm pro dospělé, k čemuž si příznačně vybral stejně nabubřelé hovada Vidala a Brasse. Navzdory nafrněným prohlášením oněch dvou pánů ale film zůstává Guccioneho projektem a díky němu také působí tak unikátně nesoudně. ___ Je roztomilé, že se Thomas Negovan coby umanutý fanoušek, příznačně přesvědčený o správnosti svého pohledu, pustil do počinu "Caligula – The Ultimate Cut" (dříve též "Caligula: Orgy of Power"). Zaštítěn představou, že vysmívané a haněné dílo pozdvihne, se jal pomocí počítačových triků vylepšovat výpravu, vyházel explicitní záběry a z dříve nepoužitého materiálu vybral jetí s méně absurdně vyznívajícími výkony. Při tom se dušoval tím, že jeho verze bude oním brassovským režisérským sestřihem podle poslední verze scénáře. Na to mu ale Brass nakašlal a celý projekt zažaloval. Nejedná se tedy o příspěvek adorované kategorii režisérských verzí, ale pohybujeme se v hájemství modování či fan editů, kde jen umanutí fandové odmítají přijmout dílo takové, jaké je jim předkládané. Jinými slovy fajn kuriozita, ale "Caligula" zůstává navždy jen jeden - zparchantělý, fantasmagorický, nesoudný, ale díky tomu také fascinující. (16.07.2023)

Ve své době šokující dílo, které se s úspěchem vzepřelo přežívající prudérii, nenechá nikoho - jak se zdá - lhostejným i dnes. Míra drastičnosti nebo naturality těch nebo jiných scén je vždy relativní, je dána jako výslednice a průsečík mnoha různorodých východisek a parametrů. Mluví-li se o antice jako o době, která měla odlišná hodnotová východiska, ve své praxi se vyznačovala větší tolerancí vůči deviacím naší doby, byla přirozenější, smyslnější atd., nemůže to filmař, který chce být práv svému tématu, ignorovat. Je míra sexuality, použitá o patnáct let později v POSEDLOSTI, větší, přiměřenější, věcnější, milostnější, umělečtější? Oproti Pasolinimu představuje CALIGULA ne krok, ale skok vpřed. Milostné scény v mně dostupné kratší verzi jsou pojaty cudně, ale ne prudérně; přitom nejsou tím nejdůležitějším. Daleko drastičtější je popravčí válečný stroj, stínající hlavy jako hlávky na řepném poli, skvěle vystižen je chlípný, avšak ne senilní pedofil Tiberius, mnohem přesvědčivější je scéna, v níž si Caligula zálibně opakovaně prohlíží sebe sama v odrazu zrcadla césarský prsten, který právě serval z prstu svého vzdáleného prastrýce (s genealogickými poměry v klaudiojulijské dynastii, vyztuženými hned celou řadou adopcí, to opravdu není jednoduché). To všechno by bylo nepředstavitelné bez skvělých hereckých výkonů počínaje hlavními rolemi (pro mne počínaje Theresou Ann Savoyvou v důležité roli Drusilly). Srovnáme-li tento film s televizním seriálem JÁ, CLAUDIUS, líčícím život Caligulova strýce a pokračovatele v čele Římského impéria, vidíme celou řadu návazností a shod přes odlišně pojímaný výchozí index prudérie. Zdá se, že lépe odpověď na otázku, položenou přímo i nepřímo v úvodu tohoto komentáře, formulovat nelze. I hnus má svou filmovou krásu, i přesnost v nechutnostech svou nezastupitelnou vypovídající a zobrazující hodnotu a i psychická choroba může přes tisíciletí, jež uplynula od doby, kdy se odehrála, ve filmu, který zanedlouho dovrší své třicetiny, uchovávat svou mimovolnou působivost a odstrašující přitažlivost. I to může být - a v mnoha případech také je - nadčasovostí. (22.06.2008)

Film, který mám hodně na dně ve své filmotéce. Když jsem ho viděl naposledy, to jsem si ho zrovna ten den koupil, tak mě hodně zklamal. A přece dříve tomu tak nebylo... Když jsem ho viděl prvně, tak jsem na něho dostal doporučení slovy: "Jen se na to podívej, jak to v Římě chodilo!" Ano, přišlo mi to vzrušující. Až později jsem zjistil, že vše bylo dost jinak, že to byl jen výňatek autora ze života osob, které pokud by byli jen to, co je ukazováno v tomhle filmu, tak by to jejich celý lidský život nebyl. Ale především, když si člověk, když už má víc rozumu tak přečte o nich a jak žili, popřípadě co napsali, tak vše je JINAK. Až potom mohu taky posuzovat jak ve kterém filmu jsou ukazováni. Tedy až dostanu do sebe jisté kvantum informají o životě jednotlivých lidí v té či oné době. Když jsem ten film viděl podruhé, tak jsme si ho půjčili s bratrancem v POPRADĚ v jedné videopůjčovně, to tenkrát ještě existovali, a obsluha nám řekla: "Ale to je porno!" a usmála se tak, že na to by jste se chlapci neměli asi dívat. Já jí na to řekl: "To není řžádné porno, jaké pak porno, to je pravda, a pravda a porno, to je snad rozdíl, ne?"A koukali jsme se na to i s ženou od bratrance z Popradu, takže ta se smála až slzela přitom, jak šílel Caligula, jak už nevěděl co roupama dělat, a tím lezl na nervy kdekomu. Úvod filmu a než CALIGULOVI zemře jeho hlavní láska, tak je půvabný, pak se zlomí a hrabe mu. Při posledním shlédnutí tohoto filmu už vidím, jak je ten film vlastně slátanina, a divím se sám sobě, že jsem to neviděl dříve. Pak jsem si říkal, že je to tím, že jsem starší, že i tenhle film je důkazem jakou cestouve svém životě jsem prošel, a že vše je asi tak jak má být! (23.06.2010)

Viděl jsem verzi, která čítá 103 minut. Když to vezmu tak či tak, "Caligulu" bych erotickým filmem nenazýval. Objevuje se zde sice hodně nahých a erotická atmosféra je chvílemi dosti patrná, jedná se všehovšudy o historický film. Tinto Brass se od původního - 156 minutového snímku distancoval, protože bez jeho zásahů a vědomí do filmu pustili spoustu pornoscén, které měly s dějem pramálo společného. Ta 103 minutová verze je zřejmě ta podle režisérových představ. Snad jediný film s vyšší ambicí od tohoto tvůrce neškodných eroťáků a prasečinek. Skvělý Malcolm McDowell - myslím si, že si režisér nemohl vybrat do hlavní role nikoho lepšího. "Caligula" je prostě historický film, který se s ničím netají. Takže pokud vám nevadí pár obnažených pohlavních orgánů, grupnsex a k tomu pár useknutých hlav, máte šanci, že se vám bude film líbit. Ale prostě žádný kentus nečekejte, není to odvážnější než seriál "Řím". 80%. (21.06.2008)

Kdysi dávno jsem jako asi tak dvanáctiletej tento film nedopopatření viděl, tedy přesněji řečeno část z něho, než mi po zásluze nařezáno. Co já vím proč jsem si na něj vzpomněl až teď, každopádně na mě zapůsobil stejně pozitivně jako před lety. Scéna s mašinou na sekání hlav mi utkvěla v paměti ze všeho nejvíc a její síla nevyprchala. Já nemám znalosti historie na to, abych tady mohl tvrdit že to tak v Řimě vypadalo, ale klidně se přiznám, že Brassovi totu variantu žeru aji s navijákem. Kontroverzní snímek určitě, ale třeba v porovnání se Saló se jedná o film na uzdě udržený. 85% (17.08.2015)