Atalanta

Postavy Michela Simona vo filmoch tridsiatych rokov svojim filmovým kolegom akoby prekážali. Ako vo Fene, ako v Bouduovi, tak aj tu by bol život bez neho pre nich oveľa jednoduchší, ale je to práve on, kto prináša do ich životov živelnosť, inakosť a ide ich z neho roztrhnúť. Mňa tiež. Neviem, či mám potom film hodnotiť negatívnejšie, pretože Jules je motorom celého filmu, aj keď nám môže liezť parádne na nervy. Je to ako s dobrým nepodareným strýčkom, pri ktorom si proste povieme, že je to predsa člen rodiny. Vigo svoj film sníma často z vrchných uhľov, používa zvláštny, rýchly strih, čo mi nijak extra nesedelo, ale ústredný pár je sympatický, prekoná neprekvapivo všetky prekážky, dokáže sa "telepaticky" pomilovať a prostredie Le Havre kúzelné, takže nakoniec u mňa prevládla spokojnosť a každý máme predsa v okolí nejakú tú nepodarenú, zato celkom obľúbenú figúrku. (03.05.2013)

V oné slavné scéně milování navzdory prostoru, kterou Jiří Cieslar odbyl jako „telepaticky sdílenou nespavost“, se setkávají dvě rozčilené mysli, roztoužená, planoucí srdce. Tváře zkřivené v grimasách vášně, těla němě se svíjející vzrušením, temné pohledy za rám skutečnosti. V čem spočívá její tajemný půvab a erotismus? Rozhodně ukazuje více než prostou simultaneitu, souběžnost dvou jevů, dějů, akcí, okamžiků či míst, v našem případě výbušné extáze odloučených těl, jejichž sounáležitost, sbíhavost a dostředivost je nám předkládána křížovým střihem. Více než překrývání či vrstvení, onen smyšlený pohyb významů po vertikále, neboť mezi takovými vrstvami vždy zůstane postřehnutelný šev. Ten zde však nevnímáme. Pak tedy, v čem je ona nepostižitelná krása, která nás k této elektrizující scéně vábí, zastoupena? Tvrdím, že v akordu splynutí. Vigo znázornil absolutní pohroužení jednoho těla v druhém, ba rozprostření prchavé hmoty duší v sobě navzájem, vzájemnost prožitku, oceánický pocit. Jakoby se dvě tělesa vznášející se ve vláčném nálevu smutku střetla v bodě určité věčnosti, aniž by fyzicky překonala vzdálenost, jež je tak tragicky odděluje ve světě filmu, a zde se prolnula, navzdory vědecké logice a předpokladům zdravého rozumu a stala se jedním i druhým, tedy jednotným, samojediným a přítomným. Nejedná se o nic menšího než kolizi páru něžných planet, věčně oddalovanou a stále se opakující, která však neústí v destrukci, úplné zničení, zmar a slzy, ale v jiskru života – zpřítomnění, jímž probíhají protichůdné časy, kde se rozplývá fyzická vzdálenost. Čas se zpomaluje, je téměř nicotný. Obdélník přízračného světla rámuje milence do neskutečna, doslova je vyděluje z pouště noci. Ulpívají na sobě stíny hvězd. Vidíme stav, stav týraného ducha, jemuž obyčejně říkáme láska. Vidíme smyslnost lásky v celé její drásavé hrůze. Můžeme se jí dotknout v záři našich vlastních projekcí, neboť byla zpomalena za hranici běžného. Obrazy rozjitření a svůdnosti nás vtahují do svého neklidného víření a prolínáním, postupným prolínáním přibližují na dosah posvátna. Je třeba ještě zdůrazňovat Vigovu genialitu? (26.12.2010)

Nu ano, tahle >artistní< romance je téměř třičtvrtě století stará... Ale prostě tak je třeba film vnímat - s odstupem, nadhledem a snad i troškou potřebného poučení a v kontextu doby... A bez předsudků vnímat tu poetiku příběhu, práci >fotografie< (jak krásný dobový výraz pro kameru, že...) a její snímání jednotlivých záběrů - některých svou kompozicí vskutku krásných scenérií, režijní vedení a umělecké kreace herců... A beze zbytku též i atmosféru doby, která z obrazu - na rozdíl od nějakých ryze atelierových dobových filmů - přímo čiší... Dali jste pět hvězd "Potěmkinovi"? Nebo "Kristiánovi"? Potom tenhle film si jich zaslouží nejmíň dvojnásob... Myslím si, že je potřeba se občas podívat i na takový film. Třeba i proto, aby si člověk uvědomil, na co že dnes se to s takovou vervou díváme... Takže s nostalgickou radostí i >uvědomělou< a snad i trošku poučenou shovívavostí - aspoň těch pět hvězdiček... - - - - - (Poprvé viděno 30.9.2008 na ČT2, komentář zde jako patnáctý - 30.9.2008) (30.09.2008)

Velmi jednoduchý příběh se snaží stavět na představiteli věčných buranů Simonovi, což je bohužel značně málo. Celkově jsou herecké výkony velice špatné, přehràvání je zcela běžným jevem v celém filmu. Zajímavých je několik scén z poslední třetiny, kterou zachraňuje kameraman ovlivněný sovětskou školou. Celá její pařížská eskapáda jako kdyby patřila do jiného filmu, nad zbytkem snímku výrazně kvalitativně ční, většinou zásluhou kamery. Zajímavá je moderní hudba, ale to jsou bohužel veškerá pozitiva filmu. K výrazné Vigově prvotině se tento film nepřiblížil ani náhodou. A z pohledu dneška se stal prakticky nepoužitelným. Vynikne to především v kotextu starších filmů, které dosud neolezly pavučinami tak, jako tento snímek. (30.10.2019)

"Po klasice se nešlape" - ano, všichni si moc dobře uvědomujeme tuto "pravdu". Ale jak už tu přede mnou pár dalších uživatelů správně poznamenává, co bylo v roce 1934 úchvatné a převratné, na tom v roce 2008 zub času už notně zapracoval. Nakonec to samé budou za 70 let prohlašovat naši potomci o současných technicky i obsahově přelomových a obdivovaných snímcích... (15.01.2008)