Sním či bdím?

Verdikt: Souhrn názorů na svět a na život jako takový ve filmové podobě? Proč ne...ale kdo mi řekne proč jsem se tak strašně nudil už v osmnácté minutě filmu a vrátil se k němu za týden, s tím, že jsem to filozofování nakonec vydržel asi do šedesáté minuty? Opravdu jsem u toho usnul...snil a bděl, takže se možná záměr režiséra povedlo pochopit i mně. (28.03.2007)

Zpočátku je člověk ohromen originální animací, která dokáže měnit stylizaci i během scény či záběru + velmi povedený soundtrack (něco mezi Až na krev a Dvanácti opicemi). A to byly všechny klady, protože zbytek je pseudointelektuální honitba za chytrými dialogy. Stále si někdo zbytečně povídá o reinkarnaci, smyslu života a podobných ptákovinách. Že jedna postava je dokumentarista "křikloun" Alex Jones už snad nikoho nenechá na pochybách jaký je ve filmu bordel, protože se Linklater výjimečně neukazuje neutrální jako Švýcarko. Deset minut ano, desetinásobná stopáž NE! 30 % (05.09.2009)

Hluboká variace na barcovské téma "Život je sen", nebo intelektuální onanie? Vím já? (Nevím). Spousta postav řekla spoustu věcí. Citoval se Nietzsche a Kierkegaard a D. H. Lawrence a mnozí jiní a vypadalo to, jako kdyby pejsek s kočičkou vařili dort z evropské filosofie, psychologie, sociologie a dalších logií. Ty spousty slov jsou skoro nevydržitelné. Atmosféra snové nejistoty fungovala, též forma byla celkem originální a mezi stovkami chytráckých plků se občas objevila i nějaká ta myšlenka, ale to všechno je mi pořád jaksi málo. Ani krátká přítomnost Jaye a Céline nepomohla. (26.02.2006)

Hoci je toto dielko veľmi inšpiratívne, nemôžem sa ubrániť pocitu, že by ovela lepšie vyznelo ako krátkometrážny snímok, ktorý by naplno obsiahol jednu, dve filozofické myšlienky.. 99min totiž obsahuje mimoriadne vela existencionalistických úvah, ktoré sa v tej veľkej kope strácajú a v žiadnom prípade ich divák nemôže všetky stráviť a vychutnať si ich naplno. No aj tak filmu ďakujem za filozoficky plodný večer. (23.01.2008)

Mějme monolog Architekta z Reloaded roztažený do sta minut. Nikoliv tedy citáty velkých myslitelů vkládané mezi každodenní švitoření, jak je ve filmech běžné, ale miniaturní planetky obíhající kolem obří rudé intelektuální hvězdy. Pozor, to není katastrofický scénář, protože tím získáme prostor k rozparcelování a vytyčení světa, který není tak docela skutečný - představuje pandán ke skutečnému světu -, čemuž odpovídá i od skutečnosti odstředěná gondryovská animace – režisér Linklater postupoval metodou empirických experimentů s vlastním zrakovým ústrojím a sebepoznáním; plánovitými umělými podněty (extrémním světlem, tlakem na zavřené oko, omezením přítoku krve do hlavy, elektřinou, narkotiky, intenzivním dýchaním atd.) si navozoval vnitřní vizuální počitky, kterým neodpovídá žádná vnější skutečnost. ____ Snímek Waking Life se dost vehementně přimlouvá za to, abychom rozlišovali iluzivní obraz od simulakra (falešný obraz reality). Simulakrum v podstatě nevyvolává úplnou iluzi (letový simulátor pro výcvik pilotu nikdo nebude zaměňovat se skutečností, je však dokonale funkční imitací), pouze částečnou, nicméně dostatečnou silnou na to, aby byla funkční; simulakrum je uměle vytvořený předmět, jehož cílem je být při určitém způsobu použití považován za jiný předmět – aniž se mu musí podobat absolutně. Původní předlohu simulakra můžeme najít ve vábení ptáků, ale u lidí je předlohou, jak upozorňuje Lacan, spíše divadelní maska nebo přestrojení. Nám jako divákům, a v tom je ten zásadní rozdíl, je svět filmu simulkarem (protože „víme“), kdežto hlavnímu hrdinovi iluzí (protože „neví“). Následkem čehož dochází k ojedinělé podvojné identifikaci - jsme jak ti chytrolíni (protože „víme“) moudře hovořící s hrdinou, tak hrdinou, s nímž se do jisté míry pochopitelně ztotožňujeme. Hranice mezi hovořícím a naslouchajícím se stírá. Film je autoterapií. (21.06.2009)