Sním či bdím?

Superoriginální filozofická animovaně-hraná meditace. Richard Linklater se stejně jako ve filmech Before Sunset a Before Sunrise snaží divákům představovat myšlenky, názory, pocity v originální a zábavné formě. Jenže narozdíl od obou uvedených filmů je Waking Life z velké části jen pseudointelektuální žvanění, slovní průjem, který budí zdání hloubky a moudrosti, ale ve sktuečnosti je to jen blábol. Určitě jsou tam i zajímavé myšlenky, zajímavě podané zajímavými figurami, ale bohužel jich je příliš málo. Prázdné tlachy tentokrát vítězí na plné čáře. Přesto je forma tohohle snímku natolik originální a podmanivá, že dvacet třicet minut se na to dá koukat docela bez újmy. Kdyby Linklater ubral na pseudoinťoušství a přidal na opravdové hloubce a kdyby navíc skončil právě už po té půlhodince, byl by to jeden z nejzajímavějších nezávislých filmů za hodně dlouhou dobu. (27.01.2005)

Animace prvních několik minut fascinuje, poté už jen irituje. Stejně je to i s (pseudo)filozofickými dialogy. Některé jsou zajímavé, například dvojce v posteli diskutující o kolektivním vědomí. Ale téměř sto minut poslouchat intošský zvratky se nedá. Na několika místech jsem se smutkem v srdci zavzpomínala na Inception, ale na něj Waking Life nemá ani ve snu. (13.06.2012)

Vezměte to nejotravnější ze Celine (Before Sunrise), rozdělte to mezi několik náhodných ujetých charakterů a natáhněte asi tak na hodinku a půl. Máte Waking Life. Plný vzletných myšlenek, ideálů i naprostých nesmyslů. Bohužel problém je, že těch opravdu zajímavých myšlenek tu máme poskrovnu, protože scénář se rochní v přežvýkávání víceméně jasných záležitostí, a jako pojítko toho všeho mu stačí jedna nezajímavá mlčící postava, z níž snové vizuální zpracování dělá chvíli chlapce, chvíli děvče. Neříkám, že je celý Waking Life nesmyslný, párkrát se blýskne a vy zjistíte, že opravdu posloucháte a přijímáte naservírované myšlenky a dokonce si z nich i něco odnášíte, ale většinu času film opravdu jen prázdně fantazíruje. Ukazuje se, Linklater zřejmě v Celine zhmotnil převážně sebe samého a svoje snílkovské myšlenky, a v Jessem si vytvořil oponenta, který měl držet jeho vzdušné zámky hezky při zemi (mimochodem rád jsem tuhle milou dvojici opět viděl, i když mě tu jejich rozhovor nefalšovaně iritoval). Zde ho ale nelimituje takřka vůbec nic a je to asi největší neduh filmu - dostává se díky tomu do rovin ukecaných a převážně mělkých. Ačkoliv žádná z myšlenek zdaleka není hloupá, tak jaksi nemají sílu na to, aby vás strhly, inspirovaly či jakkoliv více obohatily. Jako utřídění autorových myšlenek dobré, ovšem jako kůže na trhu nijak lákavé zboží. Na druhou stranu je jasný, že Linklater tohle nikomu vyloženě necpe. Spíš asi "čeká", kdo se s ním ztotožní. Já to bohužel nejsem. (02.12.2011)

Mějme monolog Architekta z Reloaded roztažený do sta minut. Nikoliv tedy citáty velkých myslitelů vkládané mezi každodenní švitoření, jak je ve filmech běžné, ale miniaturní planetky obíhající kolem obří rudé intelektuální hvězdy. Pozor, to není katastrofický scénář, protože tím získáme prostor k rozparcelování a vytyčení světa, který není tak docela skutečný - představuje pandán ke skutečnému světu -, čemuž odpovídá i od skutečnosti odstředěná gondryovská animace – režisér Linklater postupoval metodou empirických experimentů s vlastním zrakovým ústrojím a sebepoznáním; plánovitými umělými podněty (extrémním světlem, tlakem na zavřené oko, omezením přítoku krve do hlavy, elektřinou, narkotiky, intenzivním dýchaním atd.) si navozoval vnitřní vizuální počitky, kterým neodpovídá žádná vnější skutečnost. ____ Snímek Waking Life se dost vehementně přimlouvá za to, abychom rozlišovali iluzivní obraz od simulakra (falešný obraz reality). Simulakrum v podstatě nevyvolává úplnou iluzi (letový simulátor pro výcvik pilotu nikdo nebude zaměňovat se skutečností, je však dokonale funkční imitací), pouze částečnou, nicméně dostatečnou silnou na to, aby byla funkční; simulakrum je uměle vytvořený předmět, jehož cílem je být při určitém způsobu použití považován za jiný předmět – aniž se mu musí podobat absolutně. Původní předlohu simulakra můžeme najít ve vábení ptáků, ale u lidí je předlohou, jak upozorňuje Lacan, spíše divadelní maska nebo přestrojení. Nám jako divákům, a v tom je ten zásadní rozdíl, je svět filmu simulkarem (protože „víme“), kdežto hlavnímu hrdinovi iluzí (protože „neví“). Následkem čehož dochází k ojedinělé podvojné identifikaci - jsme jak ti chytrolíni (protože „víme“) moudře hovořící s hrdinou, tak hrdinou, s nímž se do jisté míry pochopitelně ztotožňujeme. Hranice mezi hovořícím a naslouchajícím se stírá. Film je autoterapií. (21.06.2009)

Aha no... na mňa to bolo asi až príliš experimentálne... neviem. Jediný pocit, ktorý mám je bolesť hlavy, prevažne z tej animácie. Bola zaujímavá, to uznávam, len z toho ustavičného pohupovania som asi dostal morskú chorobu. Čo sa týka obsahu, prevažná časť boli iba nudné reči ničím zvláštne, nič prevratné čo by už človek dávno veľakrát predtým nepočul. Zaujímavých myšlienok v rámci filozofovania o existencii tu bolo iba zopár. Takže výsledok bol pochopiteľne iba jedna veľká nuda, na ktorú si treba preventívne zobrať jeden ibalgin. Ledva podpriemer. 30/100 (09.08.2018)