Titus

Cover mně zmátl. Čekal jsem starověké Shakespearovské drama o Titovi Andronicovi v původních kulisách. Již v úvodu mi něco nesedělo na zpracování. Další scény v art-decovém hávu jsem nechápal a když na scénu přijely motorky a limuzína ze čtyřicátých let byl jsem již jen krok od vypnutí dvd. Naštěstí jsem vydržel a dobře jsem udělal. Kdo se dostane přez tuto hráz moderně zpracovaného vizuálu a dostane se na dřeň, může si plnými doušky užívat drama o pomstě, krásné verše i herecký koncert Antonyho Hopkinse a Jessici Lange. Konec a závěr byl skutečně infarktový. (27.07.2011)

Julie Taymor není jen uznávanou divadelní experimentátorkou (např. úžasná adaptace Disneyho Lvího krále do podoby divadelního muzikálu), ale ženou mnoha talentů (sochy, loutky, návrhy kostýmů...). Dokonale promyšlená adaptace nejkrvavějšího Shakespearova dramatu je stejně originálním počinem. Vůbec nevadí, že příběh není nijak časově ukotven, protože je stále strhující. A pro dobře vybrané obsazení to platí také. I když mám pocit, že režisérka by jiný přístup ani nestrpěla. (11.06.2004)

Snaha o modernost přináší do starověkého Říma moderní techniku (motorky, mikrofony) i paralelu s fašistickými vůdci. Hopkins hraje skvěle, stejně jako i další členové hereckého štábu, dost velkou oporou je hudba Elliota Goldenthala (manžela režisérky). Oproti běžné produkci je filmu množství silně krvavých a naturalistických scén - musím říci, že někdy mi jejich drsnost až vyrážela dech. Za zmínku stojí krásná Hopkinsova paralela s jeho nejslavnější rolí v závěru filmu - o co více mě mrazilo právě při této scéně oproti všem Hannibalům a Červeným drakům. (17.07.2003)

Začala jsem se dívat kvůli siru Hopkinsovi(!). Když jsem to viděla poprvé, ani jsem ho nedodívala do konce a přišel mi nudný a nesmyslný. O nějakej ten rok později jsem se k němu nachomýtla znova - a helemese! Dostal mě. Už konečně vidím pro mě tu krásu veršů, temnoty, sílu příběhu, excentrického zpracování a hereckých výkonů. Není to film pro každého, ale právě tenhle punc originality a zvláštnosti si mě získal. Konečně. (12.01.2007)

Pompézní, jak po vizuální, tak hudební stránce, jenže takový Shakespeare mi nesedí. Titus Andronicus je IMHO hra potřebující střízlivost právě proto, že je plná krve. Jenže tady se příběh ztrácí pod.barevnými symbolickými kódy, pod jednotlivými historickými vrstvami (ano, válka je už od počátku věku pořád ta samá a lidé okolo ní taktéž), pod expresionistickými nájezdy kamery a kulisami... Vždyť stačí hrát příběh a to ostatní u kvalitního textu přijde samo! (16.12.2011)