Boj o Moskvu

První půle Agrese I (první díl ze čtyř) je pro mě příliš učebnicová - mnoho postav, mnoho titulků, spousta čísel a dat, žádné vykreslování postav. Oslovování celými jmény je sice pro přehlednost užitečné, ale na druhou stranu to působí směšně. V druhé půli Agrese I potom můžete sledovat spoustu "velkých" záběru na SPOUSTU jedoucích tanků, což v žádném hollywoodském filmu neuvidíte. Ale to je tak asi všechno. Všude explodují budovy, ale trochu jinak, než by mělyl, a rusové řvou "Hurááá!" apod. Tento "druh" válečných filmů zdá se mi býti poněkud usměvným. (03.10.2006)

Jo jo, na tomhle filmu se dá krásně ukázat, jak nesmyslné jsou čítankové poučky. Ve škole, z angažovaných pořadů v televizi, uvědomělí rodiče do nás hustili, jak je důležité a krásné se vzdělávat, neustále ležet v knihách, toužit po vědění. A naopak jak zvrácené a jaká ztráta času je válet se jen tak na pohovce a nezajímat se vůbec o nic. Já pod vlivem těchto pouček jsem se snažil vyzvědět trochu víc informací o Zoje Kosmoděmskaje, a jako jeden z prvních odkazů mi vylezlo tohleto. Ech bóže, z toho se budu dostávat spoustu měsíců, že já radši místo žízně po vědění nehasím žízeň někde v hospodě. Jinak jako film jsem sledoval tak napůl a ještě jen jedním očkem, páč oběma se to moc nedalo. Zaujaly mě určité pasáže, jako výroky že "Rusko se nedá rozumem pochopit, Rusku se musí věřit", a pak taky hezká Stalinova starost, kdy po hlášce jakéhosi pohlavára "musíme z Moskvy evakuovat vědce, všechny ostatní důležité osoby, a i další poklady", prohlásil, bafaje z lulky... soudruzi, musíme hlavně... z mauzolea... evakuovat Lenina! A já mu prostě musím dát za pravdu, Lenin vypadal jako živej, takže by ho Němci určitě pro sichr prostříleli, a pak by byl definitivně mrtvej, už by jeho vizáži nepomohl ani ten Hollandeho kadeřník za sto tisíc eur měsíčně. Na druhou stranu škoda, že nenabalzamovali těch lidí víc, mohli z nich udělat rotu zombie a válka by skončila dřív. (12.08.2016)

Po historické stránce je tato série dosti rozporuplná. Jsou zde samozřejmě historické osobnosti, ale také komunistickou propagandou nadsazené postavy (Zoja), Stalin je líčen jako chápající muž, který má občasi i chřipku :) Využití ideologie je patrné při zdůrazňování členství ve straně : chovej se jako komunista, členové praporu domobrany jsou komunisté atd... Tankové útoky jsou působivé, je vidět, že na náklady se nekoukalo. (08.02.2007)

Toto Ozerovovo nepřehlédnutelné dílo, uváděné v našich kinech osmdesátých let také - pokud mne paměť neklame - pod názvem OPERACE TAJFUN, je nezapomenutelné. Samozřejmě, že je Ozerovovi možné vytknout určitou šablonovitost jeho režisérského přístupu, šablonovitost, která v jeho slabších okamžicích má ryze komerční "angažovaný" podtext. Tím vším ovšem nevystihneme přínosnost a výrazně prohloubenou uměleckost této epopeje zejména oproti VOJÁKŮM SVOBODY a v mnohém i OSVOBOZENÍ. (Scéna, v níž Vorošilov mluví s plukovníkem Petrovským a podivuje se nad tím, že velí armádnímu sboru, je pro tento posun víc než příznačná. Petrovskij odpovídá, že byl zatčen, tj. stal se jednou z mnoha obětí psychotizujících čistek v ruské Rudé armádě na konnci třicátých let. Vorošilovova prostoduchá (?) odpověď , že i on byl vězněn, a to hned několikrát, je rázně uťata Petrovského replikou "Ale to byla za cara, soudruhu maršále".) Výsledkem je plastický, relativně až vyvážený obraz sil a vývoje na obou stranách, kterému jen prospívá tehdy ještě ne obvyklé zvýraznění Žukovovy osobnosti, které současně nijak netají jeho značnou osobnostní sebestřednost ("napoleonské" maršálovo procházení v troskách ruším Moskvy) i lidského Rundstedtova podílu na druhé straně. Buďjakbuď, jsme tu konfrontováni s nevšedním dílem přibližujícím v zásadě dokumentární metodou ovzduší a okolnosti první velké, vskutku klíčové porážky nacistického Německa na frontách druhé světové války. Ani to není v žádném případě málo. Ba je to víc, než jsme sami sobě ochotni připustit. (28.04.2008)

Ze začátku to opravdu vypadá jako předčítání z učebnice dějepisu. K mému překvapení dokonce místy ani ne z pohledu "jak by to rudá armáda chtěla", ale tak jak to pravděpodobně bylo. Bohužel těchto míst je poskrovnu, takže mnohem častější jsou scénky s "hodným strýčkem" Stalinem. Masivnost zpracování jako by chtěla říct "nechceme nic zatajit", ale je z dnešního pohledu spíše na škodu. Tento film nakonec lépe dokumentuje normalizační procesy a jejich výklad historie, než samotnou druhou světovou válku. (18.10.2007)