Dobrodružství barona Prášila

Baron Prášil jako Casanova dobývající svět spíše svým pyjem než kyjem. První polovina filmu je salónní divadelní konverzačka, v níž je Rusko líčeno jako nějaké pohádkové El Dorádo (kaviár je konzumován chudinou na ulicích, v palácích dostávají k obědu smaragdy). Dámy, královny i děvečky padají baronovi k nohám, jen se na ně vteřinu podívá. Jedinou zajímavou podívanou skýtá občasné setkání barona s mágem Caligostrou. Dvě silné osobnosti, jedna toužící po ženách a dobrodružství, druhá po ovládnutí světa, to by byl film. Jenže všechny slibné zápletky jsou přehlušeny postelovými dobrodružstvími, ať už na carském dvoře, v tureckém zajetí, či v katolických Benátkách.A to vše je ještě rámováno kýčovitou "Věcí Makropulos". Ale pravda je, že toto není film pro naší dobu. Je to film pro válečná léta, pro totalitní kina, barevná pohádka plná opulentních kostýmů a jalových dialogů, které nemají hlavně evokovat nic z reality. (12.11.2017)

Jistě pokus o dostižení Hollywoodu, a ne nepodařený. Výprava nádherná, doslova pohádková, čemuž napomáhá barevnost. Některé scény okouzlující, zvláště ty z Benátek. Triky na svou dobu hodně dobré. Samy příhody barona Prášila mají jistý švih, který jim hodně dodává Hans Albers. Je zde nádherně tajemně spiklenecký Cagliostro, překvapující erotické pasáže. Snad jen ten posmutnělý konec by u barona Prášila jeden nečekal. Slabší je ten soudobý (soudobý v r. 1943) rámec, který jednotlivé příhody spojuje. Stejně je překvapující, že v té době vznikl v Německu film snad vůbec nezasažený nacistickou ideologií. (31.10.2015)

Rozprávka pre dospelých o neuveriteľných dobrodružstvách barona Prášila pozná azda každý. Sfilmovaných verzií nie je veľa a táto patrí do zlatého fondu klasiky. Film vznikol ako jubilejný v spoločnosti UFA a produkcia sa poriadne tresla po kapse. Vyrobila veľkolepý trikový farebný snímok s jemným vtipom, bohatými kostýmami a slušným obsadením. Stavba príbehu ma síce prekvapila ( retrospektívne rozprávanie ) a taktiež som čakal rozšafnejší a bláznivejší príbeh, ale pobavil som sa aj tak. (05.10.2014)

„Osud nám štěstí nedaruje, jen půjčuje. Úrok je někdy příliš vysoký.“ Tak úplně jízlivý být nechci a nebudu tady hlásat, že i Münchhausen měl ekonomickou spoluvinu na prohře Říše, nicméně financování přesně takových de facto zbytečných filmů v době války příliš nechápu. I když nutno hned dodat, že tenhle snímek ani zdaleka není tupou propagandou, ačkoliv pár vcelku „nevinných“ narážek si neodpustí (zdravení, Polsko, parodování Ruska atd.). Co je na filmu nejvíc výrazné (a ještě aby nebylo, když se do toho narvalo tolik peněz) je výpravnost, která na diváka křičí z každého záběru. Ta je doprovázena docela kvalitní technickou stránkou filmu, přičemž pár triků mě mile překvapilo (třeba šaty se vzteklinou). Čímž zároveň narážím na slušnou nápaditost tvůrců, ať už šlo o kukaččí souboj, „hodiny“ či prostředí měsíce, fantazii se meze nekladly. Tím ale s výčtem kladů končím. Pravda, ještě se našlo pár úsměvných míst, ale jinak byl tento film téměř zcela bez humoru. A co hůř, byl opravdu hodně nudný, čemuž přispěly i mdlé postavy, nehledě na to, že hlavnímu děvk…pardon, hrdinovi jsem necítil nejmenší potřebu fandit (spíš mi tím svým rádoby nadhledem docela dost lezl na nervy). Pokud píšu na začátku o „zbytečných filmech“, nemyslím tím, že by bylo Dobrodružství barona Prášila vyloženě špatným snímkem, jde o průměrnou záležitost, na kterou se ovšem kvůli těm pár zajímavějším nápadům ani není potřeba koukat, snad jen pro dokreslení představy o filmově tvorbě válečného Německa. „Co se dá dělat, láska přichází, láska odchází.“ – „Vůbec nic se proti tomu nedá dělat, chlapče můj.“ – „Ovšem otče, je příliš mnoho krásných žen.“ – „V tom to vězí, je to jejich vina!“ – „Ano!“ (04.05.2015)

Po velmi překvapivém začátku následují jednotlivé příběhy barona Münchhausena. Od hravého Ruska přes erotický Istanbul do tajemných Benátek. Tyto příběhy jsou vyprávěny velmi rozverně, nechybí dvojsmyslné dialogy, ba dokonce i polonahé dívky. Jsou zde také pěkné nápady, ať už vtípek s obrazem u Cagliostra nebo hodiny na sultánově dvoře. Od Benátek se film stává velice melancholickým, scéna na Měsíci je doslova smutná a závěr není z rodu happyendů. Spíše naopak. Film má krásnou výpravu a barevná kamera mu sluší. Hans Albers hraje svého barona nikoli jako fanfarona, spíše jako hledače něčeho významného. Jeho přerod v muže unaveného, ale bez možnosti odpočinku, je věrohodný. (29.03.2013)