Lidský úděl 2.: Hněv
Ningen no jôken I
The Human Condition I: No Greater Love
Obsahy(1)
Režisér Masaki Kobayashi nabízí divákovi monumentální válečnou fresku, která začíná v roce 1933 vpádem japonských vojsk do Číny a končí zajetím hlavního hrdiny po porážce Japonců sověty v Mandžusku. Hlavní hrdina Kaji (Tatsuja Nakadai) se neustále snaží povznést nad zkorumpovaný systém, ale zjišťuje, že jeho morálka je na překážku... (oficiální text distributora)
(více)Recenze (21)
„[…] jsou zas hodiny, kdy se cítíme být unášeni jakýmsi šťastným osudem; kdy všechno přichází k nám jako přineseno vílami nebo anděly. Je pravda, že tyto šťastné hodiny nebo dny budou záhy vyváženy neštěstími, stejnými nebo těžšími, neboť neštěstí se vždycky zdá být větší nežli štěstí? Je jisté, že se všechno končí špatně v takovém světě, kde smrt je považována za největší zlo. Vidíme však příliš často na tomto nespravedlivém světě, že neštěstí se plácí novými neštěstími, dráže než štěstí.“ (Maurice Maeterlinck) ()
1. část - Nevím, jestli cesta, kterou hrdina ušel, musela získat dvě hodiny prostoru, deziluze z nemožnosti nastolit v zajateckém táboře férové podmínky ale určitě má něco do sebe. 75 % /// 2. část - Zde se jen dokončuje, co začala už jednička. Opět si nejsem jistý, nakolik byla nutná ta značná délka, jestli by se totéž nepodařilo vyjádřit na menším prostoru (viz Kubrickovy Stezky slávy), jinak jde ale o skvěle natočený a silný film. 80% ()
Posuzovat torzo dech beroucí japonské filmové epopeje není snadné. Jako nejvhodnější postup se mi zdá být pokus o komentování jednotlivých dílů, které tvoří relativně samostatné celky tohoto jedinečného díla. Je zřejmé, že mimo proslaveného Kurosawy Japonci nemohou nemít další výrazné osobnosti; už velikost Kurosawovy osobnosti i závažnost jeho osobnostního vývoje naznačuje, že ve hře je celá filmová škola, která z euroamerických východisek hledá východiska svého vlastního autentického pohledu, vycházejícího z bohatých tradic japonské kultury. Kobajaši se jeví jako jakýsi výrazný protějšek Bondarčukova přístupu k historické filmové tvorbě. Zdá se, že jeho tvůrčí metoda je oproti Kurosavowu rukopisu více ovlivněna filmovými přístupy jejích vzorů. Buď jak buď, úvodní díl otevírající genezi osobnostního vývoje hlavního hrdiny a jeho životní družky, divácky uchvátí svou robustností a atraktivním dějem. Prochvívá totiž divákem jako vichr neskutečného okouzlení, vyvolává mrazení v zádech i slzy v očích. Jižní Mandžusko, území někdejšího čínského loutkového státu Mandžukuo, okupovaného od r. 1931 Japonskem, před něj staví otázku vztahů k podrobenému čínskému obyvatelstvu. Z hlasatele pragmatických postupů, zpomalujících následky otrocké práce v kovodolech, se postupně mění nejen jeho vztah k velkému asijskému národu, ale i k věrné manželce, jež jeho zvláště milou družkou. Život na sopce, mimo pozlátko velkých mandžuských měst spolu s prvky hrdinovy myšlenkové neodvislosti, přesvědčuje o upřímnosti jeho záměrů i zděšení z poměrů, do nichž se nečekaně dostal. Balanc mezi japonskými druhy a čínskými partnery je zatěžkávací složkou námětu. O tom, jak dosud žil, o jeho strachu ze sňatku, z vůle chovat se k slušně vystupujícím věznům, rovněž svědčí scény ze soukromí i z jednání s veliteli dolů. Oprávněný pocit, že se mu podařilo překonat příkoří žluťáckého rasismu sociálního i plemenného, uzavírá první díl této pozoruhodné filmové přehlídky témat i úzkých míst v Evropě tradičně opomíjeného zločineckého japonského fašismu. ()
První část eposu Lidský úděl je další ukázkou filmově silných 60. let v Japonsku. Tento úvodní velkofilm série mě zaujal v první řadě scénářem, který je až překvapivě kritický vůči politice japonského impéria. Otevřeně popisuje kruté vykořisťování Číny a jejího obyvatelstva, nahnaného do zajateckých lágrů. Téměř absurdně působí v tomto světě snaha hlavního hrdiny prosazovat v těchto podmínkách humanismus, což jej neodvratně vede do záhuby. Film je zajímavý i vzhledem k tomu, že popisuje mě zcela neznámé kapitoly historie. Po filmové stránce bezchybný počin, v němž se tu a tam objeví i scény, které považuju za úžasné (v 60. letech ještě šlo být invenční). Herecky je film také silný, Tatsuia Nakadai je jednou z největších osobností japonského filmu a v Lidském údělu je patrné proč. Trochu slabší výkony ale předvádějí herci vedlejších postav (prostitutky, čínští zajatci), a byť nepovažuji žádný z dialogů za nadbytečný, přeci jen je ta stopáž neúměrná sledu událostí. ()
Pro mne zklamání. Film jsem viděl poprvé až teď, a to je, myslím, hlavní důvod. Přes zajímavé prostředí, zajímavou historickou epochu a slušné herce, je na tom znát těch více jak padesát let stáří. Vyprávění se neskutečně vleče, zaspíte-li, bez problémů se znovu chytnete. Reemake s poloviční stopáží - to by muselo být něco. ()
Hneď po vydaní rozsiahleho románu Junpeia Gomikawu "Ningen no jôken", námet okamžite oslovil režiséra Masaki Kobayashiho a vzniklo vysoko oceňované rozsiahle dielo z druhej svetovej vojny, kedy bolo Japonsko fašistickým štátom. Epické dielo sleduje mladého pacifistu a socialistu Kajiho, ktorý sa snaží prežiť v totalitnom zriadení. V prvej časti ( TV stanica AMC ho u nás odvysielala ako dve časti ) sa zoznámime s mladým idealistom Kajim pracujúcim ako šéf v pracovnom tábore v Mandžusku. Jeho ľudský prístup k čínskym väzňom je v rozpore s oficiálnou politikou japonskej armády. Film sa vyznačuje vynikajúcim spracovaním, brilantnou režijnou prácou a skvelou hudbou. ()
Trilogie významného japonského režiséra, Masaki Kobajašiho, představuje pohled na okupaci Mandžuska Japonskem očima nově přiveleného supervizora Kajiho, jenž má dohlédnout na čínské zajatce v zajateckém táboře. Jeho ideály se však začnou rozcházet s myšlením spolupracovníků, kteří také dohlíží na chod tábora a nastavování podmínek pro držené čínské horníky. Film Lidský úděl ve své první a druhé části ukazuje střet tři stran. Zajatců v počtu stovek, pár desítek japonských dohlížitelů a samotného Kajiho, který se snaží vycházet s oběmi strany. Po příchodu Kajiho, spolu s manželkou Michiko, do Mandžuska začne být patrný rozpor mezi jeho vidinou zacházení s horníky a realitou táboru, do kterého přichází jako mladý a nezkušený pracovník. Již zavedené regule berou čínské horníky jako pracovní sílu, a nic více. Podobně jako u většiny zajateckých táborů za válečných let. Kaji, který se přijetím role supervizora úspěšně snažil vyhnout vojenské službě, kvůli své povaze se silným sociálním cítěním nezapadne do japonského kolektivu a v průběhu svého pobytu začne více inklinovat k čínským zajatcům. Toto chování má tvrdé důsledky. Jeho humanismus je tak podroben zkoušce, od pouhých myšlenek přechází k činu uvedeném v praxi. Po několikátém úspěšném pokusu čínských zajatců o útěk je tato snaha potlačena a sedm zajatců a zároveň neúspěšných uprchlíků míří na popravu a Kaji stojí před rozhodnutím. Zda vystavit riziku sám sebe a svou ženu, ale také zradit své životní hodnoty (které se značně odlišují od v té době fašistického Japonska), nebo se pokusit o záchranu sedmi uprchlíků. Jeho rozhodnutí nepomáhá ani manželka, ani představitelé čínských horníků. Jeho rozpolcenost se tak projevuje i na činu, kdy váhá i při samotném aktu popravy. Teprve, nebo již, po třech ke smrti odsouzených zajatcích se projeví Kajiho ideály humánního zacházení se všemi lidmi, jenž by měli být dodržovány i za časů války. Tento čin je však vykoupen vysokou cenou. Kaji je přesunut k vojenské službě, které se chtěl původně vyhnout. ()
Jeden z filmů, ke kterým nemám slov (a to není fráze, pouhé konstatování). Taková síla! Napíšu to rovnou - pro mě jednoznačně nejlepší válečný snímek všech dob! ()
Tacuja Nakadai vo formálne čistej a príbehovo komplexnej epopeji z čias druhej svetovej vojny a výrazného japonsko -čínského konfliktu sa pod taktovkou Masaki Kobajašiho stáva morálne čistým človekom v skazenom svete intríg a vrážd. Human Condition je úvahou o zachovaní ľudskosti v neľudských podmienkách a venuje sa rozvíjaniu ideí rovnoprávnosti medzi väzňami, láskou k žene a ku slobode a tiež túžbou po moci a pomste. Kobajaši dokázal vždy vytvoriť silný príbeh stojaci na jednej postave a v tomto tri a pol hodinovom epose dokazuje, že nielenže dokáže udržať tempo a nabalovať osudové momenty tak, aby film nenudil. Ale zároveň ukazuje, že má toho ešte veľa čo povedať. Tento 6-dielny epos prenesený do 3 celovečerných filmoch patrí k najvýraznejšej stope v celej Japonskej produkcií a tiež na poli vojnového filmu. Tie moc nemusím, ale v tomto prípade chcem vedieť čo si prehnitý systém pre hrdinu pripravil. Určite stojí za pozretie. ()
Začiatok epickej vojnovej fresky, kde sú každé dva diely spojené do jedného celku, keďže sa venujú jednej konkrétnej téme. Celý čas sledujeme osudy idealistu s komunistickými sklonmi Kajiho počas vojnového stavu. Prvé dva diely mi pripadajú najkontroverznejšie a zároveň najodvážnejšie, keďže pojednávajú o krutom pracovnom tábore z pohľadu väzniteľov, ktorí tu sú vykreslení ako celkom normálni ľudia, ktorí sa len snažili naplniť kvóty, ktoré dostali zhora a tak boli len donútení tými lenivými väzňami k násiliu. Niečo také o Osvienčine a spol. z pohľadu Nemcov asi nikdy nevznikne. Prvé dva diely fungujú podľa mňa najlepšie nielen kvôli odvážnej téme ale aj kvôli vyústeniu príbehu, ktoré sa v ďalších dieloch opakuje. Kaji príde do tábora, kde dostane na starosť časť väzňov na ktorých chce uplatniť humánne praktiky na rozdiel od svojich kolegov. Lenže je naivné očakávať, že sa vaši väzni nepokúsia o útek, keď ich prestanete mlátiť a dáte im kúsok lepšie žrádlo. No a spolu s väčšou voľnosťou ich k úteku doslova ponúkate. Takže sa na konci ukáže, že praktiky ostatných sú kruté ale na rozdiel od naivných Kajiho metód aspoň fungujú. Čiže to skoro pôsobí ako obhajoba tých japonských krutostí. V tomto diely sa Kajimu ešte dalo v pohode fandiť. Okrem neho sa tu nájde kopa ďalších zaujímavých postáv na ktorých vyústenie osudov ste zvedavý, takže aj napriek bohatej stopáži ma to rozhodne nenudilo. 8/10. ()
Název a rozsah našeptává, že by mohlo jít o další několikagenerační ságu, ale to je jen zdání. Ve skutečnosti celá (více než)devítihodinová trojfilmovka (nebo šestifilmovka, chcete-li) mapuje “pouhých“ cca 5let jednoho člověka.... V první třetině se seznámíme s mladým a idealistickým Kajim, který se snaží razit rudý humanismus ve vedení zajateckého, pracovního tábora. Dějově je to sice zajímavé protože divák sleduje drama ze zajateckého tábora (pro změnu) z druhé strany, ale je i nutno dodat, že Nakadai svého mladého idealistu místy dost přehrává a ani Kobayashi ještě není tak zručný a některé (i zásadní) situace vyznívají více než podivně... Druhá třetina více než co jiného napovídá odkud čerpal Kubrick pro svou Olověnou vestu, protože hardcore drill armádního výcviku je úplně stejně syrový a některé scény a dějové zvraty jsou téměř totožné. Ke konci dojde i na válečnou scénu, která byla ve své době možná vrcholem řemesla, ale dnes to už tak prostě nepůsobí.. Z Kajiho už ale běh věcí ten nejnaivnější idealismus doslova vytloukl a tak se i Nakadai ve svém hereckém projevu dostává do uvěřitelnějších rovin.. Poslední třetina je rozhodně nejsyrovější, nejintenzivnější a tím pádem i nejlepší.. Kruh se uzavírá. Kaji dostává lekci rudého humanismu z první ruky a jeho strastiplná pouť má potenciál ubíjet i diváka sedícího v pohodlí gauče... Docela Síla..... Jako celek je to (z mého pohledu) projekt značně nevyrovnaný, ale svou výpovědní a uměleckou hodnotu jistě má. ()
Japonská série z přelomu 50. a 60. let ukazuje na příkladu japonského mladého muže Kaie zoufalství, zmar a nesmyslnost války, kterou vedl svět ve třicátých a čtyřicátých letech. Těžko bychom našli méně vhodného kandidáta pro špinavou práci v duchu japonské kolonizace Číny než rozeného idealistu Kaie, který se přeřazením do nové pozice dozorce v pracovním táboře dostává do naprosto logického konfliktu, kdy musí volit mezi svým přesvědčením a zájmy svého zaměstnavatele, resp. celého japonského císařství a jeho koloniální politiky. Kai nastoupí plný levicových ideálů a elánu, jenže si nedokáže připustit, že jeho mise je od začátku odsouzená k nezdaru. Divák se tak stává svědkem jeho nezadržitelného pádu. Ve druhém dílu se situace v táboře v důsledku organizovaných útěků a zásahu vojenské policie výrazně dramatizuje a Kai se ze složité situace dostává do neřešitelné. Nakonec za svůj idealismus a snahu o spravedlnost zaplatí a ponese zodpovědnost sám. Statečně, ale trpce. Očekával jsem asi větší emotivní dopad vzhledem k vysokému hodnocení, ten se nedostavil, ale není toho moc, co by se dalo vytknout. I po více než padesáti letech je Lidský úděl koukatelný a má čím zaujmout. Masaki Kobajaši tak na svoji dobu odvedl perfektní práci, která postupem času ztrácí jistě na atraktivnosti, nikoliv ale na kvalitě. ()
Určitě to znáte sami: něco je třeba udělat, něco nevyhnutelného, ale pořád to odkládáte. Potom se ale do toho pustíte, a zjistíte, že vás to těší, že nebylo třeba tak dlouho vyčkávat. Podobně je to i s filmy - některé se musí vidět, ať chcete nebo nechcete. A mezi ně určitě patří i Kobajašiho epopej. Mohl bych říct "válečná", ale válka (slova válka a Japonsko se přitom umocňují) tu nehraje hlavní roli, ta jenom – jako ve všem - pouze zdůrazňuje kontrasty a mění barevné filtry... Kolikrát jsme v běžném životě konfrontováni s "humanistickými ideály", a kolikrát jsme jim nedostáli, přestože nároky na naši "condicio humane" byly nesrovnatelně nižší, než kterým byl vystaven mladý Kaji. Důsledky našich "méně humánních rozhodnutí" jsou ovšem také méně relevantní, protože v tomto režimu konzumního života jsme se stali téměř nesvéprávní. Kobajaši nám navíc ukazuje, že velká idea nemusí být nutně negativní (rozbít, aby se mohlo stavět) a jejím nositelem nemusí být jen pomatený vizionář (zabíjet, aby se mohlo žít) ... Kobajašiho veledílo má snad jen jednu vadu: dívat se na něj po druhé by asi přesáhlo "lidský úděl". ()
Válečné drama zatím bez jediného záběru z fronty. Individuální osud přibližující historické události z pozice obyčejného člověka, který zápasí o své lidství. Ryzí rozmáchlé vypravěčství, uvěřitelné uchopení velkých témat cti a odpovědnosti. Žádná ostentativní přehlídka dobových hrůz ve stylu „jdi od jednoho k druhému a dívej se“, ale opravdový lidský příběh soustředěný na jedno místo, na uzavřenou skupinu lidí, a přesto vypovídající s obecnou platností. Obrazová čistota, „obyčejnější“ filmařina než u Kurosawy, ale velice efektivní. Délka vyžaduje (a zároveň navozuje) vnitřní zklidnění, pak dovolí zaplout v myšlenkách do hloubky, nechat se pohltit. Těším se na pokračování. ()
Zvýšit produkci je to hlavní. Nabízejí se dva základní způsoby jak zjistit, že lidé stojí za hovno a ani jeden není (stejně jako člověk sám) úplně dobrý. Ten první, pomalejší, je příliš dlouhý a spočívá v pozorování. Ten druhý je rychlý, ale nestaví na zkušenosti, ale na podezřívavosti. Kobajaši volí ten první. Ověřování povahy člověka je důkladné, trvá víc než 8 hodin filmového času. Hlavní hrdina, pedantský idealista Kaji ve vynikajícím podání mimochodem stále žijícího Tacuji Nakadai, do toho dává všechno. A výsledek je jako obvykle. Cestu za zřejmým výsledkem esteticky ulehčují v prvních dvou filmech minimalistické a brutální kulisy mandžuských dolů na železnou rudu. Bylo by zajímavé natočit druhou, rychlejší verzi. Zpráva by byla stejná, estetický výsledek horší. Ani za zřejmými špatnými výsledky není třeba spěchat. Trvalo ti to. Ale nakonec jsi ten vlak humanismu chytil. ()
[3,5*] "Snažíš sa chytiť vlak humanizmu, kým nebude neskoro. Nebudem ti v tom brániť. Zdá sa, že si ochotný zaplatiť cestovné, bez ohľadu na to, aké vysoké je." Monumentálne pojatá vojnová dráma v krásnom obrazovom stvárnení, s vysokou informačnou hodnotou a so skvelým Tacujaom Nakadaiom v hlavnej role Kajiho. Jednotlivé diely s hodnoteniami: 1. (103'): 3,5* Kaji prichádza v sprievode mladomanželky Mičiko pracovať ako supervízor do bane na železnú rudu v malej mandžuskej dedine, a tým sa vyhne povolaniu do vojny. Pracovné podmienky v bani sú katastrofálne, s ľuďmi sa tu brutálne zaobchádza, a tak sa Kaji ako zásadový človek, tak trochu ľavicový idealista, neustále usiluje aspoň o mierne zlepšenie podmienok čínskych robotníkov a o ľudskejší prístup k nim. Tým si ale narobí nepriateľov z radov dozorcov a nadriadených, pre ktorých život Číňana nemá žiadnu cenu, je to pre nich len otrok, u ktorého musia dosiahnuť čo najvyššiu produktivitu. Situácia sa ešte vyhrotí, keď vlak privezie ďalších mandžuských zajatcov (údajne proti-japonské elementy), ktorých zavrú do koncentračného tábora a sú zverení do Kajiho zodpovednosti. Nesmierne sugestívne je zobrazený najmä príchod "transportu smrti", "zombie" pochod zajatcov a hrozné podmienky v koncentračnom tábore (Hitler by mal istotne radosť). 2. (104'): 3,5* Kaji naďalej pokračuje vo svojich humanistických snahách a snaží sa získať si dôveru mandžuských zajatcov, v čom ale dosahuje iba malé úspechy. A je to logické, lebo obe strany sú vo veľmi odlišných pozíciách a majú diametrálne odlišné záujmy. Kaji, ako japonský okupant, musí zároveň dbať aj o zvyšovanie produkcie a zajatci v koncentračnom tábore sú v takej zúfalej situácii, že majú v hlave len myšlienku na útek, a to aj napriek obrovskému riziku zaplatenia tej najvyššej ceny. Kajiho nepriatelia z japonských radov pritom spriadajú nekalé plány, aby Kajimu čo najviac uškodili (za všetko, čo sa koncentračnom udeje (úteky), nesie Kaji osobnú zodpovednosť). Diel vrcholí nesmierne silnou scénou popravy, ktorá vyvolá nečakanú mohutnú reakciu prizerajúcich sa Číňanov (ten zmätený výraz tej fašistickej svine stojí za to). Hlavný hrdina Kaji prejde v tomto diele veľkým prerodom, keď po neustálom riešení morálnych dilem preukáže veľkú statočnosť a prejde k činom. K ešte vyššej spokojnosti s týmto (dvoj)dielom mi však niečo chýba. V prvom rade je to miestami strašne naťahované, prehnane melodramatické a teatrálne a celá tá romanca medzi väzňom koncentračného tábora a prostitútkou pôsobí veľmi naivne a namiesto dojatia vzbudzuje skôr úsmev. "Choď si zasiať semienko do vlastných ryžových polí." ()
Je to poutavé, silné a dramatické, námět a téma opravdu působí i dnes. Ale proč je to proboha tak dlouhé. ()
Pro ty, co film neviděli, jde o rozmáchlý vrcholný protiválečný epos z druhé světové války z netradiční perspektivy, jehož autenticita je podpořena faktem, že sám režiser podobnou zkušeností prošel. Máte-li rádi Kobayashiho, nebo Nakadaie, neváhejte. Tempo je rozvláčnéjší, zejména v prvním filmu, který formálně spadá více do kinematografie 50., než 60. let. Doporučuji si kvůli spoilerům dále nic nezjišťovat a pokud popis zaujal, film zkusit. ()
Monumentální válečná freska o tom, jak válečná mašinérie drtí jedince, Perfektní Tacuja Nakadai.(90%) ()
Nechci psát komentář ke každému dílu zvlášť, protože se jedná o dílo jedno. / Divákovi je pozvolným způsobem předkládán život mladého kluka, který si je schopen udržet své ideály. Ovšem není to ten typ pozvolnosti, který nudí, nebo během něhož vám oči sklouznou jinam. Je to ten typ pozvolnosti, kdy děj ubíhá pomalu, ale vy nevěřícně zíráte na obrazovku a nechápete, že jste tohle neznali. Hlavní hrdina dělá věci, které nechce dělat, ale chápe, že je dělat musí, pokud se má vrátit za svou milou. / Japonští vojáci prováděli v oblasti Mandžuska naprosté příšernosti, což film zobrazuje dosti kvalitně, stejně jako lhostejnost vedoucích v místních dolech (a nejen jejich). Doba je těžká a žádá těžká rozhodnutí. / Celou epopej jsem si zařadil k těm nejlepším válečným filmům, které jsem zatím viděl, za natolik kvalitní záležitost považuji svad jen Ivanovo dětství od Tarkovského. Teorie může být správná a stejně v praxi neobstojí. Všichni musíme umřít… někdy. Osud už rozhodl, kdo bude žít a kdo zemře. Zabít nebo být zabit. To člověka změní. ()