Ovoce stromů rajských jíme

Ovoce stromů rajských jíme je snímek s jednou z nejúžasnějších hudeb a kamer jaké znám. Bez digitální techniky musely dát kameramanu Kučerovi (animované a dobarvované sekvence, více pásů zaráz, fázované snímání postav) strašnou práci, dá se to pokládat za dar nastávajícího otce tehdy těhotné Chytilové? Film byl tehdy zařazen do soutěže v Cannes, kde podle svědectví režisérky zůstal nepochopen, nevyhrál nic a reakce šly dokonce až k otázkám typu: „KDE zůstala Věra Chytilová Sedmikrásek???“ Vysvětlení pro takový neúspěch jinak ne až zas tak zašifrovaného, nebo zmateného snímku vidím ve scénáři. Scény vyloženě silné a scény odkazující svou statičností na počátky kinematografie se v něm totiž střídají s „animírkami“ – hudebními groteskami, které dnes, po čtyřiceti letech, působí vyčpěle a totálně nudí. Tato trojnost záměru komplikuje filmu případné pochopení, pokud o ní člověk neví, brzy se v jeho estetice ztratí. – vidím zde i vysvětlení toho že se Ovoce stromů… mohlo stát kultovním – pokud totiž film vidíte poněkolikáté, slabé scény si jednoduše vystřihnete a věnujete se zbytku. A je na co koukat – dodnes nebylo v České konematografii takovým způsobem zachyceno působení LSD (to však jen na okraj – tato informace udělala film populárním v USA, kde na DVD vyšel ještě před českou edicí). Film je však zejména „kinematografickou kantátou“ ve smyslu Resnaisova filmu Hirošima má láska. Díky jedné z nejpovedenějších filmových hudeb Zdeňka Lišky, pohybující se od úvodních a závěrečných hymnických starozákonních sborů, přes psychedelické scény (pedály varhan + cimbál) až po černé grotesky (jakoby ztripovaná Eva leze přes půlmetrovou zeď ráje a stále není schopna se tam dostat), připomínající atmosférou některé tracky ve stejnou dobu vzniklého alba Beatles Sergeant Pepper´s lonely Heart´s Club Band. Děj filmu je v konzistenci k psychedeličnosti celku přitažen za vlasy – Eva z ráje se zamiluje do ďábla Roberta, tato láska ji vyvede za brány ráje, ďábla odhalí a zabije, ale cestu zpět nalezne až za mrazu, kdy jí Adam – Josef odmítá. Herecké výkony (Jitka Nováková, Jan Schmidt) jsou podobně jako v Sedmikráskách stylizovány do křečovité loutkovitosti. Emblémem filmu je pro Chytilovou typické jablko (namátkou dále ve filmech Hra o jablko, Vyhnání z ráje), výrazná je symbolika barev (oblečení Evy po zaslíbení ďáblu se mění z bílé na rudou – kostýmy E. Krumbachová), hlavní motto filmu, při kterém člověku posléze běhá mráz po zádech zní: „řekni mi pravdu!“ – mnohokrát opakované sborem a v závěru filmu pokřivené do quasi-biblického: „nechtěj znát pravdu, jakož ani já ji nechci znát.“ (12.10.2010)

„Řekni mi pravdu.“ Usilování o pravdivost vlastního nitra, vztahu i společenství dá sice fušku, ale zkusme na to rezignovat: po čase zjistíme, že není čemu a komu důvěřovat. Příhodný snímek do dnešní postfaktické éry! A kromě toho Ovoce řve, až mu hlasivky jódlují, že FILM je jedním ze šlahounů UMĚNÍ, a tudíž MUSÍ blažit a jitřit smysly a mysli. Důsledek rezignace na tuto tezi je zřejmý: poklimbávající vědomí tvůrců i vnímatelů. (16.09.2019)

Naprostá šílenost, jež najde pochopení u zvláštních a lehce "ujetých diváků", kteří si libují např. ve filmovém stylu Davida Lynche a jsou schopny vnímat film, který nemá jasně danou koncepci. Tohle je můj šálek čaje a mrzí mě, že se u nás podobná tvorba točí minimálně. Skvělá věc výtvarně vedená Ester Krumbachovou doplněná skvělou hudbou Zdeňka Lišky! Psychopatům vstup povolen! :) Ovšem běžnému divákovi - vstup přísně zakázán pod pokutou neustálého kroutění hlavou v průběhu snímku! (09.10.2007)

"Já říkám pravdu!" "To nevadí! Jsme přece přátelé!"                                                                                                              Jsem konsternována!! Zatím nejlepší film od Chytilové, který jsem viděla Odvážná kompozice plná sueralistických obrazů, podkreslená magickou taktovnou Zdeňka Lišky. Je to s podivem, že mi toto dílko tak dlouho unikalo! Madam Chytilová zde potvrzuje svou teorii, že děj je pouze úlitba divákovi, režisér ho nepotřebuje. Fascinující! (28.01.2015)

Královna české nové vlny byla nahá (a nestyděla se). Slibně agresivní smršť obrazových textur uvozuje banální lázeňskou historku přesazenou do ušmudlaného prostředí pískového lomu, zabalenou do recyklované sedmikráskovské poetiky (jejíž repetice a odmlky tentokrát nedráždí, jen nudí) s ypsilonkovým loutko-herectvím a přepatetičtělou Liškovou muzikou. To je všecko, zamýšlené podobenství o životě ve lži se vytratilo někde cestou; jestliže k divákům nemluví, není to protentokrát ani tak chyba diváků, jako spíš dosebeuzavřená autorská zpupnost. Inu, stane se, když se hledá. (10.02.2014)