Vlčí bouda

Na první pohled nezajímavý moralizující sci/fi horor na bázi lyžáku s účastníky coby nesympatickými variacemi na sněženky a machry. Až na to, že je to snad jediný film normalizační éry, který dokázal na plátna kin propašovat dokonalé zpodobnění totalitního režimu a společnosti v něm žijící. Ať už to bylo autorčiným záměrem nebo ne, především z první části to přímo čiší. A záměr "vedoucích": podřídit, atomizovat, profízlovat, se zaklínadlem "kolektiv" živit vzájemnou nedůvěru a nenávist. Demagogická manipulace (včetně hlasování) je zde stejně efektivní jako nenápadná. A jeden je tady (prý) navíc. Další rovina: vztahy jednotlivců, totiž naše neustálá tendence uzurpovat a neschopnost ohledu na druhého. Vedoucí tak mají pro svůj záměr předem usnadněnou práci. Třetí rovina, spočívající v motivu "nesmrtelných mimozemšťanů", kteří potřebují, aby byl vydán plod toho všeho - stačí jediný!, na druhé straně ale mají pravdu v charakteristice lidstva. Celé to sugeruje chasidský postoj, že pro osud kosmu záleží vždy na každém jediném konkrétním činu, postoji, člověku. Výběr charakterů účastníků kursu je nesmírně zajímavý a v kontextu Chytilové tvorby není nepodstatné, že jde teprve o dospívající mládež, takřka ještě děti. Děti v jejích filmech, byť zdánlivě okrajově, znamenají naději cesty ze všeobecného marasmu (jehož zdárné pokračovaní je však zajišťováno rodičovským terorem). Mladí herci působí spíše nesympatickým a neumětelským dojmem, ale jejich projev je dokonale dobově realistický. A jelikož je ceý film podobenstvím, nevyznívá jejich charakteristika pro společnost zrovna dobře. Škoda jen polopatistik a klišé, hlavně v úvodu (Kačerův výstup) a závěru ("lidské teplo" a kýčovité projevy při odhazování zátěže) a logické nepřesvědčivosti některých reakcí. Naopak skvělá je postupně houstnoucí hororová atmosféra na mrazivém podkladě, stejně jako finální pohled na ve vánici se kymácející lanovku plnou těch, kteří nakonec pochopili slovo kolektiv z té správné stránky. Ovšem "hororová atmosféra" jen pro diváka, případně těch několik, kteří vidí vedoucí válející se ve sněhu: na to je dost směšný pohled, ale to je právě to hororové - nenormálnost nahání hrůzu. Jinak jsou všichni v klidu, jen se čím dál víc nenávidí navzájem a až do poslední chvíle nechtějí vidět, že jsou na pokraji katastrofy. A že opravdu platí "jeden za všechny, všichni za jednoho". Za pozornost stojí podivná jména vedoucích: Táta (Velký Bratr, Rodná Strana, Vůdce), Dingo (hlídací pes, represivní aparát), Babeta (nevím, ale lascivní nádech jejího jména mi to hází někam k heslu "chléb a hry"). Mimochodem, dost by mě zajímalo, co se to vlastně stalo s Babetou po zahřátí, než z ní Táta udělal sněhuláka. (05.07.2011)

Do rozvrzané vymrzlé horské boudy odříznuté lavinou od civilizace přijíždí různorodá skupinka mládežníků, aby podstoupila jakýsi podivný "test, co kdo vydrží", na který dohlíží všudypřítomný mrazivý vedoucí. Potraviny záhy docházejí, osobní konflikty ve skupině se naopak množí, atmosféra nesnesitelně houstne a vše směřuje k tomu, co nám bylo naznačeno v úvodu vycpanými vlčími hlavami zdobícími chatu - že už brzy se tu stane člověk člověku vlkem... Chytilová natočila už zvoleným, v naší kinematografii ignorantsky opomíjeným, hororovým žánrem pozoruhodný, ale zároveň dost rozporuplný film. Pomocí vynikající chaotické kamery (dramatické nájezdy, nervní švenky, časosběrné záběry), Kocábovy famózní kakofonické hudby, svícení a také zneklidňujícím náznakům, ryzím hororovým scénkám a excelentnímu výkonu Miroslava Macháčka se jí daří budovat hrůzyplnou atmosféru a vychází jí i každá lekačka, ale celé to shazují vysvětlující dialogy, přílišná doslovnost a mnohé herecké výkony toho nejtěžšího amatérského zrna, které z filmu dělají nechtěnou komedii století. Mluvím hlavně o představitelích zbývajících dvou vedoucí, kteří tak příšerně přehrávají evidentně záměrně (s ohledem na to, co se z jejich postav později ve filmu vyklube), což byl zajímavý tah, bohužel ve výsledku je z toho hrozná degradující křeč. Přesto i přes přílišné otravné chytilovské moralizování a patetický konec je to můj nejoblíbenější český film vůbec a jeden z mých nejoblíbenějších hororů. (30.09.2007)

Když jsem ten film tenkrát viděl (coby student suchopárné matematické analýzy, pragmatik a ateista až za hrob), zneklidnily mě dvě věci. Jednak samotný film svou atmosférou a za druhé otázka, proč mě (až nechutnému realistovi), to vůbec dokázalo rozhodit sandál. A potřetí se to na mě spiklenecky zašklebilo, když jsem si po 25 letech pročítal na ČSFD naprosto rozporuplné komentáře od lidí, jejichž názory na film mě zajímají, abych konečně zjistil, jestli jsem holt divnej já nebo ten film. A stejně vím prd... Tak na tom filmu asi fakt něco bude. Jo, ale sněhuláky od té doby pro jistotu nerozhrabávám :-) (20.08.2013)

Absolutně aherecká bída, kde by se lépe než přítomní hrála i tlupa podivně rostlých kedluben a ředkví, které by dost možná dokázali napsat i lepší scénář, kde by nebylo tolik logických kiksů a méně pokusů o znásilnění sněhové závěje. A to je více méně všechno milé protektorátní děti, sice je tu pár náznaků o jakousi atmosféru (pár záběrů v polorozpadlé horské boudě, nebo ambivalentní hudba), ovšem nepovedený pokus o téma morality a neherectví pohřbilo docela nadějné dílo hluboko pod lavinu průměrnosti. (02.10.2014)

Tenhle film Věry Chytilové se dá zařadit do několika žánrů, protože je tu od každého trochu a tak vznikl hustý koktejl ozdobený třemi třešínkami v podobě vedoucích v čele s Miroslavem Macháčkem. Paní Chytilová byla velmi schopná a specifická. To se jí musí nechat. Dokázala divákovi nasrvírovat hutnou a divnou atmosféru. Byl to takový hezký psychologický experiment, který krásně dotvářela Kocábova hudba, taky divná. Já jsem měla pocit, že se rodiče těch svých výpučků chtějí zbavit a nebo si to celé vykládám úplně jinak. Každopádně se děťátka měla něco naučit. (04.03.2015)