U nás v Kocourkově

Sice se na filmu trochu podepsal zub času, ale i tak se stále jedná o vtipnou satiru společnosti a politiky. A jako u většiny takových satirických pohledů, je i tato stále aktuální a stále nám něco připomíná a připomínat také bude i v budoucnosti. Protože všechna schémata v chování a jednání lidí a jejich pohnutek a ambicí jsou víceméně neměnná. Volitelný je pouze čas a prostředí. Hlavní postavou je Ferdinand Kaplan vulgo František Jalovec (poměrně mladý a již dobře stavěný Jan Werich), protestní polykač rozličných předmětů a oběť justičního omylu. V neuvěřitelném běhu zlomyslného života je vržen až na samotný vrchol malého městečka. A on si všechny ty opojné momenty užívá s náležitou radostí a osobním zadostiučiněním. Z dalších postav: pytlák Jalovec (Jindřich Plachta), kterému každý rozumí i nerozumí, ctižádostivý politik Adam (Jaroslav Vojta), starosta na věčné časy, holič Ludvík Ešpandr (Václav Trégl) se svým pohřebním posláním, vdavek chtivá vdova Nykysová (Zdeňka Baldová), její syn, doktor práv a filozofie Nykys (Ladislav Pešek) a jeho tragédie lásky, Nykysova láska Blaženka (Maria Tauberová), starostova dcera, cirkusová umělkyně Lily (Světla Svozilová), přísný ředitel věznice (Jaroslav Marvan), náruživý a závistivý stěžovatel a neúnavný pisatel anonymních dopisů Macourek (Ferdinand Jarkovský), nešťastný trestanec (Stanislav Neumann), a dvojice detektivů (Jaroslav Průcha a Jan Richter), kteří jsou na stopě uprchlého trestance číslo 1313. Ambice, mocichtivost, neschopnost, závist a jiné nepříliš kladné lidské vlastnosti jen tak nezmizí. Tato příjemná a zábavná satira, která nám tyto nešvary hravě připomíná, tu naštěstí také zůstává. Nevadí, když je člověk uprchlý trestanec, i tak může dojít člověk až na vrchol svého profesního života, nebo udělat kariéru v politickém prostředí, či turistickém ruchu. Se zdravou drzostí nejdál dojdeš! (08.12.2015)

V bohaté a nevyrovnané tvorbě režiséra Miroslava Cikána patří KOCOURKOV k té lepší části jeho filmové práce. Na gogolovské rovině o nepravém revizorovi tu autor předlohy, spisovatel Karel Poláček, rozehrál satiru na maloměšťáctví, jen s tím rozdílem, že revizora vystřídal nepravý hrdina. Ač původně uprchlý zločinec, stává se trestanec Kaplan starostou města, pro něhož je – ironicky nadneseno – vlastně dočasným požehnáním. Jan Werich v hlavní úloze tu znovu potvrdil své vzácné komediální nadání, smysl pro výrazný gag a suchý humor, schopnost zdůraznit myšlenku vtipnou pointou. Werichův výkon v tomto filmu je přímo exemplární ukázkou hereckého humoru, opírajícího se o soulad mezi vnitřní a vnější komikou a nezdůrazňující zbytečně vnější projevy, často silácky nadnesené. Werich se tu poprvé na filmovém plátně objevil v samostatné sólové roli bez svého spolupracovníka Jiřího Voskovce, jeho absenci však vyvažuje přítomnost Jaroslava Ježka, který je autorem hudby k legendární písni Šaty dělaj člověka. Ve vedlejších rolích se objevila řada populárních osobností, z nichž nejvýraznější je zřejmě Jindřich Plachta coby vášnivý pytlák Jalovec nebo Václav Trégl jako svérázný holič Ešpandr, který žije pouze myšlenkami na vlastní pohřeb. Nebylo by však spravedlivé, kdybych se ve výčtu kvalit tohoto filmu nezmínil o autorovi námětu Karlu Poláčkovi. Tento vynikající spisovatel, humorista, karikaturista a žurnalista měl rád vůni filmového světa a jeho literární předlohy se brzy dočkaly velkého úspěchu i na stříbrném plátně. A kdo by v Čechách přece jen nevěděl, kde se nachází Kocourkov, stačí navštívit nejbližší městský úřad. (04.10.2008)

Té komičnosti tu už bohužel příliš nezbylo, a tak se film může pochlubit "pouze" skvělým kocourkovským ovzduším, výbornou hudbou Jaroslava Ježka (včetně evergreenových "Šaty dělaj člověka" v přednesu Jana Wericha) a především suverénním Werichovým výkonem, z nějž i z jako negativní postavy čiší pozitivismus. Na druhou stranu jsem si tedy nemyslel, že Werich vládnul tím svým panděrem už ve třiceti letech. (31.01.2005)

Jan Werich tentokrát samotný-solo bez svého zdatného hereckého sekundanta, asi ve svém nejlepším filmu z poloviny třicátých let když nepočítám ty silně protifašistické a prosocialistické. Nám všem ale dokázal že na to stále má a to i v popředí takových herců jako byli Jindřich Plachta (výborný jako pytlak Jalovec), Jaroslav Vojta (starosta Adam) či věčně umíravější tragéd jinak holič Ešpandr v podání Václava Trégla. Inteligentní film s Janem Werichem ketrý dokázal, že dovede vytvořit realistickou postavu s bohatými a jemnými lidskými rysy. Legendární šlágr "Šaty dělaj člověka" platil a byl pravdivý už od nepaměti ale dnes je to dvojnásob pravdivé! Ano a jak už vtipně poznamenal gouryella film je takovou typickou ukázkou a velmi dobrým příladem toho jak málo stačí k tomu dostat se do vysoké politiky na zajímavé místo! Stačí jen chytré využití situace, obratné manévrování mezi místními politickými veličinami a líbivé demagogické projevy. Výsledek? Zcela jistě se brzy dostaví, záleží na lidech... (17.11.2006)

"Co kdybysme udělali pohřeb místo majáles? Pane, umřel byste nám prvního května?" - "Dopoledne nemohu, to volím abonenty průvodu." Velmi dobře obsazená satira, stále trefná, vtipná a působivá. Václav Wasserman ale podobné "revizorské" téma zpracoval znovu o dvacet let později - v Nejlepším člověku s Vlastou Burianem - a podle mého názoru ještě lépe. Co se týče hudby, nechce se mi věřit, že z pera Jaroslava Ježka pochází jen píseň Šaty dělaj člověka, protože především skladba, která zní při odchodu Kaplana a ostatních trestanců z vězení, je ježkovská až na půdu. Pokud ji složil Julius Kalaš, pak všechna čest. (08.02.2015)