U nás v Kocourkově

O tom, jak to dopadne, když vládu (tedy vládu v provinčním městečku, aby mě někdo nevzal za slovo) převezme vychytralý zločinec. Kocourkov je od starověku (tehdy jako Abdéry) symbolem tragikomické zaostalosti a zapšklosti občanů k novotám, a ty se rozhodne podnikavý lump v tomhle městečku, které ho má za hrdinu, vracejícího se ze šarvátek a válek do rodného města. Přitom je mezi lidmi oblíbený a vážený, jak dokládá to, že i náměstí po něm bylo pojmenováno. Napadá mě jen povzdech, ještě že Kocourkov neměl letiště... A šaty, ty rozhodně dělaj člověka, i když ti VIP třeba i ve špitále se pokoušejí, aby dík zvláštním místnostem nebylo vidět, že jim někdo odnáší z pokoje mísu... A lháři ve fraku každý věří. No, každý ne... Ten film jsem viděl mockrát a Werich, ač je to bez Voskovce, je jedinečný, snad i proto, že se nemusel o své vtipy dělit. A pak mě vždycky dostane Václav Trégl, toužící jen po tom, aby měl slavný funus... (31.07.2015)

Té komičnosti tu už bohužel příliš nezbylo, a tak se film může pochlubit "pouze" skvělým kocourkovským ovzduším, výbornou hudbou Jaroslava Ježka (včetně evergreenových "Šaty dělaj člověka" v přednesu Jana Wericha) a především suverénním Werichovým výkonem, z nějž i z jako negativní postavy čiší pozitivismus. Na druhou stranu jsem si tedy nemyslel, že Werich vládnul tím svým panděrem už ve třiceti letech. (31.01.2005)

"To zas budou lidi řikat: Ten má pohřeb !! Ten se doved narodit !!" ;) Jan Werich v sólové roli v Cikánově gogolovské variaci bez Jiřího Voskovce naplno potvrzuje své velké herectví a smysl pro komiku a humor nezměrné inteligence.. Ani velká spousta hereckých legend jako Jaroslav Vojta, Václav Trégl, Jindřich Plachta či Jaroslav Marvan, ani hudební motiv Jaroslava Ježka v čele s nestárnoucí písní Šaty dělaj člověka však nedokáží snímek s obrovským dobovým přesahem a všudypřítomnou ironií v absurditě nešvarů první republiky oprostit hluchým míst, přičemž ve srovnání s Vlastou Burianem a velmi podobným Revizorem vychází jako velmi slabý soupeř bez údernější repliky či třeskutě vtipné scénky.. (27.07.2013)

Neuběhlo příliš mnoho času a na české stříbrné plátno opět vstoupilo Revizorské téma. Nejde rozhodně o žádný propadák, avšak Revizorovi, v kterém exceloval Burian, šahá... no, možná po pás. Břit svého vtipu natáčí směrem podobným, na nepěkné lidské vlastnosti jako lakomství, mocichtivost, pýchu, neschopnost, řitní alpinismus a samozřejmě i proti politickým poměrům... Párkrát provede několik zdařilých výpadů, avšak značnou část ustupuje pod tlakem různých prvorepublikových nezbytností, které ústřední téma i film jako celek rozmělňují. Jednak je to prvorepublikově všudypřítomný motiv svatby, druhak komická postavička "smyslem mého života je funus" (zapadá sice jakž takž do tématu, ale pro změnu trčí z děje) a mnohé další. Filmu chybí i sevřenější děj, takže věty pronášené Werichovým vězněm 1313, třebaže mají v sobě vtip, to jest humor i myšlenku, nelemují děj jak patníky cestu, ale jsou rozházeny po okolí jak na nějakém staveništi. Prvorepublikové filmy jsou navíc i vůči tomu, co se snaží kritizovat, hodňoučké. Lidská malost tak neutržila šrámy, nýbrž pouhé přátelské pošťouchnutí. Nemotorné pošťouchnutí. Slabé ***. (17.02.2009)

"Co kdybysme udělali pohřeb místo majáles? Pane, umřel byste nám prvního května?" - "Dopoledne nemohu, to volím abonenty průvodu." Velmi dobře obsazená satira, stále trefná, vtipná a působivá. Václav Wasserman ale podobné "revizorské" téma zpracoval znovu o dvacet let později - v Nejlepším člověku s Vlastou Burianem - a podle mého názoru ještě lépe. Co se týče hudby, nechce se mi věřit, že z pera Jaroslava Ježka pochází jen píseň Šaty dělaj člověka, protože především skladba, která zní při odchodu Kaplana a ostatních trestanců z vězení, je ježkovská až na půdu. Pokud ji složil Julius Kalaš, pak všechna čest. (08.02.2015)