Rozhovor

(1001) Vskutku znepokojivý film. Je hodně pomalý a v pravém slova smyslu klade existenciální otázky. Ale jsem ochotna tu chvíli čekání odpustit, když odměnou je zdemolovaný byt. --- Po projekci s komentářem pana Radima Valaka přidávám postřeh, že mě nikdy ve srovnávací kombinaci Rozhovor x Zvětšenina nenapadlo uvažovat o tom, že fotograf ve Zvětšenině ničemu nevěří a je zcela prázdný, zatímco mistr zvuku v Rozhovoru v sobě má víru i svědomí. Jinak tady se Coppolovi povedlo natočit ryze "evropský" film a proto je to myslím jeden z těch mála příspěvků Nového Hollywoodu, které ke mně opravdu promlouvají. (03.01.2013)

Fascinující a nadčasové psychologické drama. Harry Caul, kterého bravůrně ztvárnil Gene Hackman v jedné ze svých nejlepších rolí, je muž, který se živý odposloucháváním a ve svém oboru je naprostá špička, při jedné ze svých akcí zachytí rozhovor, na kterém zdánlivě není nic zvláštního...... Skvělá filmařina Francise Forda Coppoly nás provede psychologickým rozpadem muže, který naprosto podlehne své profesi a při jeho práci ho stále dohání jeho minulost. Cazale, Ford či Duvall, kteří se ocitli ve vedlejších rolích zdatně doplňují uchvatnou one-man show Hackmana. Francis Ford Coppola natočil v 70. letech pouze čtyři filmy, ale všechny se zařadily na samý vrchol svých žánrů a všechny byly minimálně nominovány na Oscara za nejlepší film. I když je z nich Rozhovor nejméně z nám a nikdy nebude oslavován jako Kmotr, tak je to jeden z nejlepších psychologických thrillerů jaké jsem měl tu čest shlédnout. Škoda, že Coppola až na pár vyjímek nikdy nenavázal na úspěchy ze 70. let............... (20.02.2008)

Začal bych hlavolamem: jak je možné, že nám pohled do slunečních paprsků či svařovacího oblouku trvale poškozuje zrak, zatímco když se díváme na totéž v kině, třeba Sunshine se velkorysými záběry na slunce vyloženě pyšnil, oči zůstávají v bezpečí. Zjevně to má co do činění s tím, že na oko působí mnohem větší rozsah elektromagnetického spektra a v mnohem větší intenzitě, než jaký zachycují filmové kamery. Z čehož je celkem evidentní, proč nemůže film nikdy zcela odrážet skutečný svět, ačkoliv je o tom spousta tvůrců a ještě větší množství diváků odjakživa přesvědčena. Nikoliv však Coppola, neboť Rozhovor pojednává v zásadě o tom, proč není radno věřit svým očím a je lepší se spoléhat na sluch. Dokonce v tom spočívá obrovské morální poučení plynoucí z celého příběhu, neboť Gene Hackman tu nehraje nějakého ztroskotance či losera, jak se může na první pohled zdát, nýbrž naopak muže věřícího správně až do poslední chvíle ve vlastní sluch a nejmodernější zvukové vybavení, které používá pro svoji práci. Úplný závěr, kde hlavní hrdina sloupne tapety ve svém bytě, lze chápat i jako metaforu sloupávání falešných vizuálních mediálních fasád kolem, zatímco hrou na saxofon stvrzuje příklon ke sluchu a ke zvuku. Hrdina nosí rovněž brýle, což jen posiluje jeho nedůvěru ve zrak. Rozhovoru tato nedůvěra velmi prospívá i po umělecké stránce, neboť namísto poněkud otřepaných halucinací a divokých snů zprostředkovává stísněnou paranoidní atmosféru nepřímo a náznaky. Bývá-li tedy Rozhovor chápán jako kopie Zvětšeniny, je třeba k tomu dodat, že Antonioni řekl pouze jednu část pravdy (s obrazy je něco v nepořádku), ale dořekl to až Coppola. (14.10.2012)

Veškeré své umění zapomněl Coppola doma v šuplíku a během natáčení se ani jednou neodvážil pro něj vrátit. Jinak si tento destruktivní zážitek nedovedu vysvětlit. První půlhodinu se do nekonečna omílá dialog sledovaného páru a když nastane okamžik, který by mohl dění posunout dál, tak se za asistence nevýrazné dramatizace vše odehrává znovu. Tím "vše" mám bohužel na mysli nulovou atmosféru, zcela chladné komponování hudby a nevídanou utahanost děje, který nemá absolutně žádnou snahu vybudovat jakýkoliv spád a nějakou klíčovost událostí. Od odpadu to zachraňují cca 3 sugestivní scény (scéna v hotelu, krev v záchodu a samotný závěr zobrazující náznak workoholismu). Pokud se na tento debakl skutečně díval prezident Nixon, tak ho měli vyznamenat Nobelovou cenou za odvahu. (30.03.2013)

Rozhovor je na jednu skvěle vystavěným thrillerem, ale též existenciálním filmem s přesahem, který se zaobírá matoucí povahou toho, co je to realita a nakolik je možné zachytit ji v její pravé podstatě – jak může být naše poznání světa i sebe sama veskrze scestné, povrchní či lživé. Tento snímek by se tak dal připodobnit k dvěma dalším skvělých autorských filmům zaměřených na podobnou tématiku, z nichž prvním je Antonioniho Zvětšenina a druhým je Výstřel Briana de Palmy. Konkrétně s Antonionim sdílí Coppola navíc intenzivní zájem o vnitřní život hlavního hrdiny. Podobně jako ústřední postava Zvětšeniny se snaží Hackman zakrýt svoji duchovní prázdnotu externalizací, odklonem pozornosti od hlubin svého já k povrchním a vnějším věcem – zatímco fotograf ze Zvětšeniny řeší vnitřní plochost divokými excesy, sexem a neustálou prací, Coppola konstruuje charakter muže, jež celý život špicluje druhé, aby tím utajil ubohost vlastního života. Jakoby chtěl odhalováním špíny ostatních zakrýt vlastní nedostatky, vlastní slabost a bezútěšnost. Avšak v průběhu filmu vycházejí dlouho potlačované věci na povrch – od zjištění pravé podstaty vztahů sledovaných, přes krev deroucí se z toalety jako něčeho nechutného, něčeho co mělo být odneseno do zapomnění a místo toho to vyplouvá na denní světlo, až po bezútěšný závěr, kdy vyčerpaný Hackman sedí uprostřed rozebraného a zničeného bytu, který jakoby byl symbolem chaotického nepořádku, který nosí uvnitř sebe sama... (11.08.2018)