Rozhovor

Svet Paranoika. Sprievodca - Gene. Výsledok - v pohode. V rámci postupného podávania informácií, určitej atmosféry a aj dobre napísaného scenára pomerne slušné dielko. Nechalo ma ale počas celého príbehu chladným. Mám rád divné postavy rovnako ako ktokoľvek iný, ale nazrieť pod opar tajomstiev musí byť podľa môjho názoru omnoho brilantnejší, alebo depresívnejší. Jazzík je v pohode, keď si roztrieskate byt a finálne myšlienka, mnohé zachraňuje, pretože pôsobí ucelene a účelovo. Nie sme na pochybách čo chcel Coppola tým všetkým povedať, pretože to hovorí dobre. Mladý Ford núti k pousmiatiu a celé sa to nesie v dobre zvolenom duchu. Ale naozaj som čakal niečo omnoho silnejšie. Niečo čo ma prinúti vytvoriť si k postave silnejší vzťah, než ten, že mu trochu šibe na majáku a preto je pomerne ľahké sa mu dostať do hlavy, aj keď si možno myslí opak. Ak už Coppolu tak asi Draculu a Apocalypsu. (24.03.2015)

Film o muži (jde svého druhu o psychologickou studii), který rád odposlouchává jiné, ale vadí mu, když někdo odposlouchává jeho samotného. Také originální úhel pohledu na téma ztráty soukromí. Osobně mne ale Coppolův snímek dostal tak zpola, až k závěru, drobnohled Velkého bratra mi mnohem více sedl v akčněji pojatém Nepříteli státu, kde přijal Gene Hackman o čtvrtstoletí později velmi podobnou roli (některé zdroje dokonce označují Nepřítele státu za nepřímé pokračování Coppolova filmu). A jen mimochodem - je zajímavé sledovat aluze napříč něčím zajímavými díly světového umění. Tak kupříkladu jaký filmový thriller má rád mistr severské detektivky Jo Nesbø? Přímých odkazů lze v jeho detektivkách najít několik, třeba v krimirománech Pentagram a Sněhulák opakovaně zmiňuje tenhle dávný snímek Francise Forda Coppoly... Souvislostí (včetně shodného křestního jména hlavních hrdinů samozřejmě) by se mezi oběma díly jistě našlo víc, třeba fascinace hudbou, to, že jak volná série s Harry Holem, tak Coppolův film má v hlavní roli solitéra a taky workoholika, který byl doslova sežrán vlastní prací atd. (09.04.2014)

Začal bych hlavolamem: jak je možné, že nám pohled do slunečních paprsků či svařovacího oblouku trvale poškozuje zrak, zatímco když se díváme na totéž v kině, třeba Sunshine se velkorysými záběry na slunce vyloženě pyšnil, oči zůstávají v bezpečí. Zjevně to má co do činění s tím, že na oko působí mnohem větší rozsah elektromagnetického spektra a v mnohem větší intenzitě, než jaký zachycují filmové kamery. Z čehož je celkem evidentní, proč nemůže film nikdy zcela odrážet skutečný svět, ačkoliv je o tom spousta tvůrců a ještě větší množství diváků odjakživa přesvědčena. Nikoliv však Coppola, neboť Rozhovor pojednává v zásadě o tom, proč není radno věřit svým očím a je lepší se spoléhat na sluch. Dokonce v tom spočívá obrovské morální poučení plynoucí z celého příběhu, neboť Gene Hackman tu nehraje nějakého ztroskotance či losera, jak se může na první pohled zdát, nýbrž naopak muže věřícího správně až do poslední chvíle ve vlastní sluch a nejmodernější zvukové vybavení, které používá pro svoji práci. Úplný závěr, kde hlavní hrdina sloupne tapety ve svém bytě, lze chápat i jako metaforu sloupávání falešných vizuálních mediálních fasád kolem, zatímco hrou na saxofon stvrzuje příklon ke sluchu a ke zvuku. Hrdina nosí rovněž brýle, což jen posiluje jeho nedůvěru ve zrak. Rozhovoru tato nedůvěra velmi prospívá i po umělecké stránce, neboť namísto poněkud otřepaných halucinací a divokých snů zprostředkovává stísněnou paranoidní atmosféru nepřímo a náznaky. Bývá-li tedy Rozhovor chápán jako kopie Zvětšeniny, je třeba k tomu dodat, že Antonioni řekl pouze jednu část pravdy (s obrazy je něco v nepořádku), ale dořekl to až Coppola. (14.10.2012)

Více než o thrillerový příběh se tu jedná o portrét postavy a portrét doby, které spojuje absolutní ztráta soukromí, voyeurství, křehkost osobní sféry. Harry Caul naslouchá životům jiných a sám svůj zcela popírá, v zoufalé obavě, aby nebyl prozrazen, vyslechnut, se maskuje jako dokonalý chameleon v bytě plném neosobních věcí, s milenkou, která o něm nic neví, s kolegou, se kterým nedokáže navázat bližší vztah, s telefonem, který nikdo nezná. Zpovídá se jen bohu, ale i jemu jaksi opatrně a na půl huby. Přesto nedokáže uniknout paradoxu lovec-kořist, a to právě ve chvíli, kdy dá jako běžný člověk průchod emocím a pokusí se zabránit tragédii, k níž by jeho práce mohla vést. Rozhovor zvláštně chladnou a odtažitou formou metaforizuje moderní dobu jako epochu, kdy všichni mohou naslouchat a manipulovat, ale přitom jsou sami křehcí a zranitelní (Harryho průhledný pršiplášt jakoby chtěl tenhle výklad podpořit). Není vlastně možné určit, kdo naslouchá a kdo je špehován. Coppola volí výtvarně sofistikovanou formu plnou ostrých tvarů, využívá komplexní práce s vypravěčem (různé úhly retrospektiv) a fantastické zvukové stopy, odtažité kamery. Rozhovor je skutečně filmem naslouchaní a v závěru mrazivým podobenstvím člověka, který přijde o všechno soukromí. S trochou nadsázky se každý moderní člověk může cítit jako zoufalý Harry v rozbitém bytě, sledovaný okem neviditelné kamery. Nebýt trochu ospalého úvodu, bylo by to vybroušené jako drahokam. I tak ale... Zvětšenina pro svět zvuku. Famózní minimalista Hackman. Zatraceně nadčasová věc. Masterpiece. (05.03.2007)

Naprosto dokonalý thriller z něhož mohutně sálá paranoia až do všech stran. Kromě poutavého příběhu se na celkovém dojmu podílí po všech stránkách perfektní zpracování. Opravdu každý záběr lze považovat za absolutně vypiplaný. Vyniká zejména geniální koncepce záběrů, práce s kamerou, ale například i souhra vizuálna se zvukem a hudbou. No a samozřejmě opravdu mimořádné jsou i herecké výkony. Gene Hackman se obecně snažil vždy do filmu něco vnést, ale jeho Henry Caul je zřejmě jeho životní rolí. Je téměř neuvěřitelné, jak silné období Coppola v 70. letech měl. Jeho filmy Kmotr, Rozhovor, Kmotr II a Apokalypsa nejsou jen podařené snímky, ale geniální nesmrtelná díla. (10.12.2012)