Ztraceni v moři

ačkoliv tento film jsem viděla už několikrát, přesto se k němu ráda vracím, příjemný děj, nebo spíše tragédie při ztrátě syna a znovu nalezení, psychologický rozbor rodiny, kdy se pomalu u této tragédie vzpamátovávají, ale nejvíc trpí nejstaršé syn, kdy cítí velkou vinu, což jsem nepochopila jeho matku, místo toho, aby mu byli oporou kašlali na něho. a zaobírali se sami sebou a jejich druhým synem, ztratil se, ale copak může někdo obvinovat druhého člověka? taková hloupost, Vždy za to může jen jeden člověk, ale nikdo více. Pfeiffer byla celkem dobrá, zahrála to dobře, i když ty emoce jsem ji moc nevěřila. (27.01.2010)

Filmové zpracování příběhu pro mě není v tomto případě až tak podstatné (prostě průměr). Příběh jako takový je poměrně jednoduchý, avšak mě se dotýká. Ztráta malého dítěte je velmi bolestná, ale manželský život po několik let mezi nevyřčenými výtkami je peklo. Nález syna o několik let později je pro rodinu velkou nadějí doprovázenou iluzí, že teď bude najednou všechno v pořádku. Jenže synek nezažíval pekelná muka uneseného dítěte, ale žil s člověkem, který věřil tomu, že je jeho adoptivním otcem a dával mu veškerou životní lásku. Takže návrat syna k biologické rodině není řešením, ale pouze začátkem přemýšlení o morálních hodnotách. (25.02.2009)

Hlboký a ťaživý príbeh o strate a znovuobjavení milovaného syna.Je tu krásne vidieť to neviditeľné spojenie matky so svojím dieťaťom.V tomto aj mnoha iných prípadoch otca do tohto neťahajme.A áno z najväčšou pravdepodobnosťou by to takto mohlo vyzerať i v reálnom živote.V súvislosti s touto témou ma napadá myšlienka,že aj krutá pravda býva lepšia než neistota... (16.11.2015)

Zdařilý film pro všechny empatiky, kteří mají děti, nebo někoho v životě ztratili. Reálné postavy lehce zvýrazněné hereckou dramatizací, prožívají, a snaží se zvládat, situace, která nemají jednoduchá aní správná řešení. Nejvýraznější postavou přitom kupodivu není matka Michelle Pfeifferové, ale starší syn Vincent (Cory Buck / Jonathan Jackson). (13.04.2008)

Review filmů s Michelle Pfeiffer #2: Ten film jsem shlédl v letadle z Maroka, když jsem po letech znovuobjevil talent a krásu Michelle Pfeiffer, a rozhodl se, že bych mohl podniknout důslednější exkurzi po její filmografii. V marockém Netflixu to byl její jediný dostupný film, takže jsem si ho uložil do offline. Na ten film bych se zřejmě jinak nikdy nepodíval, což bych zpětně hodnotil jako chybu. Je to melodrama klasického střihu, ale někdy si musíte najít čas i na takové filmy. Nebudu nic prozrazovat o ději, protože hlavní pozitivum tohoto příběhu je jeho postupné rozkrývání (nejedná se o žádné twisty, ale prostě je ten příběh fajn a vyplatí se nevědět moc dopředu) – možná jenom řeknu, že hlavním tématem je RODINA, což je pro mě vždycky silný motiv. Některé scény jsem si tak užil možná o to silněji, protože jsem se do nich sám projektoval. Čemu chci ale věnovat speciální odstavec je výkon Michelle Pfeiffer, protože tohle bylo zřejmě její nejsilnější období, a i když scénář není z těch nejvypilovanějších, její ztvárnění role obyčejné matky je skrz naskrz autentické a pohlcující. Dokáže ve vás vyvolat emoce jak v těch nejvypjatějších momentech, tak v těch intimnějších, kdy se všechno důležité odehrává pod povrchem. Je ospravedlnitelné, když herce míjí nominace na herecké ceny jenom za to, že podávají skvělé výkony v průměrných filmech? Těžko říct. Pozor SPOILER!: Čeho je v jinak příjemně plynoucím filmu škoda, je rozhodně samotný závěr, který svou „jednoznačností“ nedává prostor pro realistické a plastičtější vyústění. Je to klasický hollywoodský konec, kdy se vyprávěnka z předměstí dobere svého vytouženého finále a všichni jsou opět šťastní. Zamrzí to o to více, když víte, že Michelle Pfeiffer jako jedna z producentek bojovala za více nejednoznačný konec, ale studio mělo prostě jiný názor. Hollywood zkrátka dokáže někdy načrtnout zajímavou skicu, ale v drtivé většině případů ji pak chce vybarvit výraznými barvami, aby nezůstalo pochyb o tom, že filmové plátno je pro pohádky, nikoliv pro opravdové příběhy. (08.12.2021)