Příběh jedné ženy

Iris je velice (opravdu velice) dojemný příběh o ženě, která kvůli nemoci začíná postupem času ztrácet svou vlastní osobnost a samotnou esenci svého života. Prolínání dvou časových rovin působí ze začátku poněkud chaoticky, avšak to se časem ustálí a ve výsledku to vypadá dobře a účelně. Jako působivější linii považuji tu ze současnosti, protože byla herecky mnohem více náročnější a jak Judi Dench, tak Jim Broadbent se svých rolí zhostili na výbornou a předvedli dechberoucí výkony. Samozřejmě i Kate Winslet a Hugh Bonneville byli přesvědčiví, ale "starší pár" vyhrává. Zkrátka neskutečně milý a smutný film s nepatrnou hudební složkou, který je především o lásce v té nejoddanější a nejryzejší podobě. (08.06.2013)

Ďalší z prípadov, kedy je hĺbka námetu silnejšia, ako jeho filmové zpracovanie. Kolega, sčítaný v románoch Iris Murdoch mi oponoval, že neznalosť jej diela je dôvodom môjho chladného dojmu z filmu. Ale Johna Nasha som takisto nepoznal a A Beautiful Mind ma dostala. Pretože vedela, ako mi má jeho príbeh ukázať v čo najpútavejšej forme. Tento film je jemný a kultivovaný, ale aj rovnako fádny a nenápadný, ako postupný odchod Iris do večnej temnoty. Nebyť skvelých hereckých výkonov, stal by sa nevýraznou a rýchlo zabudnuteľnou televíznou jednohubku. (31.07.2002)

Co je horší – ztratit tělo nebo ztratit mozek? Ve skutečnosti tato otázka postrádá smysl a vznikla jen proto, že křesťanství rozpojilo tělesný a mentálně-duševní projev podobně jako později marxismus oddělil nadstavbu (obecně kulturu) od základny (ekonomiky, technologie a výroby). Mnohem lépe si počíná moderní, přesněji kvantová fyzika, jež vědecky popsala dualitu jin a jang v teorii duality částice a vlnění. Ovšem nejlépe si stále vedou indická filosofie a taoismus, které popisují Jedno v mnohosti a mnohost v Jednom. Proto ztratit tělo znamená ztratit mozek a ztratit mozek znamená ztratit tělo, přičemž i částečné ztráty tělesné vedou ke změně mentality a postojů čili k určitým ztrátám a naopak. Takže správně by otázka měla znít: co je horší – ztrácet sebe přes tělo nebo přes mozek, přes omezení svobody konání nebo přes omezení svobody myšlení? Osobně mám jasno – obě ztráty jsou špatné a veškeré duchaplné řeči o boji, překonání a vítězství jsou lidským frajerským dočasným hrdinstvím na poli, kde každého čeká jen jeden konec, a rozdíl mezi lidmi je jen v tom, jak hodně ze sebe člověk ztratí, než na ten konec dorazí. Během životní cesty člověk může jen jedno – snažit se vyrovnávat se ztrátami a nahrazovat je jinými možnostmi. Lidové přísloví o hmotné strance říká – "Je lepší být bohatý a zdravý než chudý a nemocný." Totéž se dá říci i o stránce nehmotné – je lepší být plnohodnotný, harmonický a talentovaný než omezený, pokřivený a blbý. A to, že tělesného a mentálního bohatství není dost pro všechny, nezakryje žádná víra ani lidské hrdinství. Současná "epidemie" alzheimerovy nemoci je vlastně projevem nedílné jednoty a duality světa, v kterém kde se přidá, tam se i ubere, a naopak, a proto i nárůst množství informací je vyvažován postupnou ztrátou schopnosti je soustředěně, uvědoměle a neomezeně vnímat a zpracovávat a prodloužení života se znehodnocuje ztrátou vazby s okolím. Holt je svět bohatý, ale chudý. ___ Iris doplňuje řadu filmů na téma ztráty mentálních schopností (Píseň pro Martina, Hilary a Jackie, Hanekeho film Láska) a zajímavé je to, že většina podobných snímků je o tvůrčích lidech, což zas tak moc nepřekvapuje, protože drama vynikne více, když se jedná o lidi, u kterých je zřetelnější podíl mentální činnosti. Nicméně v tomto případě se víc než o drama ztráty osobnosti jedná o nostalgické ohlédnutí za vztahem. (06.10.2013)

Poutavost životopisných filmů často spočívá v excentričnosti protagonisty (Lid vs. Larry Flynt), zobrazení duševní (Letec, Pollock) či fyzické (Frida - americká i mexická verze) poruchy. Nejsilnější momenty filmu Iris (v ČT uvedeno pod nic neříkajícím názvem Příběh jedné ženy) též vycházejí ze zobrazení těžké nemoci, která postihla výjimečnou britskou spisovatelku a myslitelku Iris Murdoch. Právě poslední měsíce jejího života a vzpomínkové flashbacky na šťastné dny mladistvého rozletu tvoří strukturu tohoto životopisného snímku, strukturu, kterou prostupují inscenované záznamy Irisiných projevů. Zajímavou rovinu tvoří snaha dvou stárnoucích intelektuálků o vytvoření intimního světa, jež je neustále narušován nechtěnými zásahy zvenčí. V jistém ohledu může sympatizující pohled na stáří připomínat pozdní film Lindsay Andersona Srpnové velryby. Iris - příjemně nedoslovný film, který vznikl v produkci BBC Films, však dokazuje, že oddanost tvůrce ztvárňovanému hrdinovi nestačí. Vedle hvězdných Judi Dench, Kate Winslet (v českém dabingu Zuzana Slavíková) a Jima Broadbenta si všimněte i nikterak podružného Hugh Bonnevilla v roli mladého roztržitého Johna. Hudbu složil James Horner a hlavní houslové party zahrál mladý virtuos Joshua Bell, který měl velký podíl na Oscaru za hudbu, kterého obdržel John Corigliano za film Červené housle. vp 22.6.2005 (12.06.2005)

Jediné, čo v tomto filme stojí za zmienku sú herecké výkony. A veľmi podarené herecké výkony. Z hlavnej štvorice vyčnieva Kate Winslet, ktorá sa (ako vždy ) naplno vžíva do svojej úlohy. Za ňou nasleduje Jim Broadbent, no jeho výkon na OSCARa nebol (toho mal vyhrať Ian McKellen za Pána prsteňov). Potom nasleduje Hugh Benneville v úlohe mladého Johna Baleyho. Tažko sa mi to hovorí, ale v mojich očiach je na poslednom mieste Judi Dench, ktorá akoby hrala úplne odlišnú postavu, akú hrá Kate Winslet. Navyše Iris v jej podaní sa mi zdá trochu chladná.Ale nominácia na OSCARa je zaslúžená... (24.08.2008)