Interview podle van Gogha

Celých 85 minut jsem sledovala emocemi nabitý souboj mezi rozmazlenou, namyšlenou sexbombou se silikonovým zevnějškem a seriózním, inteligentním, citlivým novinářem. Hádky se střídaly se smírem a lichotkami, chvíli měl navrch jeden, chvíli druhý. Nikdy ale nebylo pochyb o tom, komu fandit. A pak přišlo posledních pár minut filmu a všechno bylo jinak. Jednoznačně intenzivní zážitek se šokujícím závěrem a skvělými hereckými výkony. (12.09.2007)

Kedže som videl prv Buscemiho modifikáciu, porovnáme si to spätne a iba v krátkosti. "Interview podľa van Gogha" je neviazanejšie jak prejavom lepšie hrajúcej Katje Schuurman, tak nadviazaním celého kontaktu dvoch osobnostne rozladených individualít. Oproti remaku má však docela pokašlané rozuzlenie, ktoré trpí umelohmotnosťou a preto je jednoznačne slabšie. Vždy túžim byť aspoň trošilinku nestranný a občas sa mi to aj darí, ale tentokrát to nepôjde, Theo van Gogh si ma aj napriek koncovému kixu získal o kúštik viac. (09.12.2011)

Dialog, ve kterém pro upřímnost a pravdu není místo. Vcelku originální konverzačka, která dosti cynickýma očima ukazuje střed novináře a celebrity. Divák se vlastně po celou dobu filmu snaží stále znovu a znovu odhalovat stav situace a hledá pravdu, pokud v ní vůbec ještě věří. Když už si pak myslíte, že alespoň trochu víte jak jste na tom, přijde konec a ten celou tu hru na kočku a na myš dokoná. A i když se mi úplně nezamlouval, bez něj by bylo vyznění filmu úplně odlišné a vlastně by vůbec nesdělilo to, co mělo. 8/10 (20.05.2014)

Nebyť toho dosť prehnaného záveru, bolo by to u mňa aj za plný počet hviezd. Vynikajúca komorná dráma dvoch frustrovaných ľudí. Starnúceho politického novinára a mladej vychytenej herečky. Otázka znie, kto z koho. Ak sa však chcete dozvedieť kto sa stal víťazom musíte si pozrieť tento film, z môjho komentu sa to samozrejme nedozviete. 80% Videné v rámci Challange tour - 30 dní so svetovou kinematografiou. (07.10.2015)

Když jsem viděl americký remake, předpokládal jsem, že originál se nedostatků kopie vyvaroval, a téměř automaticky jsem chtěl dát vyšší hodnocení, ale překvapivě můžu originálu nadělit identické 3* i procenta. Dokonce i výtky by byly podobné, i když by se vztahovaly k jiným scénám a filmovým místům. Základní schéma originálu je identické - tedy jde o komorní psychologické drama střetu dvou osobností nespokojených se svým postavením a seberealizací. Liší se ale v řadě významných detailů. Originál je hodnověrnější v základech, tedy vypadá přirozeněji samotné setkání, vznik a eskalace konfliktu, ale přirozeněji ještě neznamená, že je to opravdu ve všech ohledech uvěřitelné, protože i tady je to vzájemné jiskření až moc efektní a afektované. Čím ale Theo van Gogh prohrává proti remaku, je finále, kde je z pohledu novináře jeho přiznání krajně nepravděpodobné a závěr s kvílením policejních sirén je mnohem američtější než civilní finále Buscemiho filmu, kde je pointa při svém jízlivém sarkasmu mnohem účinnější. Celkový dojem: 60 %. Potenciál van Goghova filmu byl přitom větší s ohledem na holandský původ novináře a jeho působení v Bosně, které se dalo zkombinovat s neslavným působením holandského sboru ve Srebrenici a jinde. (03.01.2011)