Cestující v dešti

Jak to říci... Mě se to prostě nelíbila. Utahaná nuda, kde čekáte dlouho, než se začne něco dít... Hustý tekoucí med, který se nemění a pořád teče a vy čekáte dvě hodiny až přeteče do druhé nádoby... Jako Marléne je hezká tojo, umí i hrát, ale nemůže jí dabovat Sabina Laurinová, proboha !!! Bronson mi asi nikdy sympatický nebude, ale s tím nic neudelám. A jeho infantilní úsměv ??? . A ty další postavy?? Nevím, možná to z toho udělal ten zoufalý dabing... :-/ (24.04.2011)

Příběh (nejen) o tom, že jednomu (hozené) ořechy ne a ne rozbít tabuli skla, zatímco druhé(mu) se tříští jedna (tabule) za druhou. Až jednoho dne....... Navíc, když dotyčnými jsou charismatický (nezvykle permanentně se usmívající) „terapeut“ Ch. Bronson a mladičká oběť?, „křehká“, pihovatá, s nakrátko střiženou ohnivou hřívou a krátkou bílou sukýnkou nechávající vyniknout jejím štíhlým opáĺeným nožkám, (probouzející v nás chlapech (ochranitelské) pudy a (ne)cíleně nám ztěžující plné soustředění se), francouzska s alžírskými kořeny (geny) M. Jobert, je o (na) nevšední zážitek postaráno (zaděláno). A tak je divák snáze ochoten p(r)ominout i těch pár nesrovnalostí resp. (zbytečných) překombinovatostí. Nevšední zážitek, který troufám si tvrdit, nebude po chuti každému, ale pokud se vám podaří naladit na podobnou notu jako tvůrcům, jakoby mimochodem zjistíte, že vás příběh začíná pohlcovat s každou další ubíhající minutou více a více a nedá (vám) vydechnout až do závěrečného „rozhřešení“. Přičemž nečekejte žádnou sy(u)rovou krimi s brutálními scénami, jedná se psychologický (krimi) snímek, kde se pouze naznačuje v lehkých nástinech, přesto (nebo spíše právě proto) je to ve výsledku neméně působivé, s patřičným dopadem. A ano (viz uživ. LeoH) v záplavě těch současných šablonovitých („na zakázku“) záležistostí, působí toto netradiční dílko jako čisté (osvěžující) zjevení. zajímavý (výstižný) komentář (pro mě): uživ. mortak (16.10.2012)

Asi jedna z nejlepších filmových "psychoanalytických" krimi. V sedmdesátých letech bylo módou zlo vysvětlovat odkazy na dětství přesně dle psychoanalytických pouček (v dnešní době je zlo ukazováno spíše jako iracionální síla), ovšem duši tomuto filmu dodává svěží a seběvědomý Bronson "léčící" submisivní Jobert opravdu netradičními metodami. Krimi je tady spíše odrazovým můstkem k úvaze o tom, zda se těmto ženám vůbec dá nějak pomoci či jen smutně sledovat jejich dobrovolně vybraný osud. (30.07.2012)

Pche, to je mi teda thriller - vždyť jsem u toho málem usnul nudou! Celý ten film mi přijde zmatený a děj skoro až pitomý, čert aby se vlastně vyznal v motivacích jednotlivých postav. Nemluvě o tom, jak pozoruhodně snadno se hlavní hrdinka oklepala z toho, že ji ve vlastním domě znásilnil bláznivej pošuk v punčoše na obličeji. Co jsem potom nepochopil vůbec, byly ty retrospektivní prostřihy do dětství hlavní hrdinky - WTF?! Navíc zrovna dvakrát nemusím Charlese Bronsona - ten chlápek je všechno, jenom ne charismatický - proboha. Co mě naopak k obrazovce připoutalo více než spolehlivě, byl každý záběr na Marlène Jobert - přesně pro tenhle typ zrzavých pihovatých holek mám slabost. Především kvůli ní nakonec hodnotím tak jak hodnotím, byť ten film podle mě nestojí skoro ani za ty 3 hvězdy. Mimochodem viděl jsem to v českém dabingu na ČT2, a strašně se mi líbilo namluvení hlavní hrdinky Sabinou Laurinovou - jako bych si teprve teď uvědomil, jak neuvěřitelně hezkej hlas vlastně ta holka má - na mou duši že jo! Chtěl bych ho poslouchat věčnost... jsem okouzlen. (21.10.2012)

René Clément, nakrútil vskutku → mimoriadne zvláštny, až by som normálne povedal, že podivuhodný snímok, za čo zrejme nesie najviac zodpovednosť už samotná predloha, spisovateľa Sébastiena Japrisota, ktorý sa zároveň tiež podpísal i pod práve tento popretkávaný scenár. Totižto, správanie sa dvoch kľúčových postáv → Melanchólie "Love Love" Mauovej a plukovníka Harryho "Orecha" Dobbsa, je už samo o sebe strašne divné, čo konkrétne u mňa, vzbudzovalo značné rozpaky, ktorých som sa bohužiaľ nikdy poriadne nezbavil, pretože ústredné výkony týchto hereckých predstaviteľov → Marlène Jobertovej a Charlesa Bronsona, tomu väčšinou priamo napomáhali, čo je mimochodom pre film ako celok, zreteľné mínus. A síce postupne do seba všetko podstatné, aj nepodstatné, celkom dobre zapadá, ale i napriek tomu, si nie som úplne istý v tom, či mám na základe toho → teraz zvyšovať celkové hodnotenie, ktoré sa momentálne pohybuje na pevne stanovenom priemernom, "zlatom" strede, ktoré by som v žiadnom prípade nerád (z)menil, aj keď by som sa trebárs mohol nechať obmäkčiť v tom, že ma mohli zaujať aspoň dva výrazné články filmu, a to miestami kvalitne prevedené režisérske spracovanie s niekoľkými zaujímavými flashbackmi, doplnené o zaujímavú hudbu, ktorá napríklad oslovila i legendárnu rockovú skupinu → The Doors, čiže frontmana Jima Morrisona, pri skladaní istej piesne z roku 1971... Podľa predchádzajúceho skonštatovania, by som predsa mohol všetkým odporučiť ("maximálne") iba to, že úplne a bohato stačí si len vypočuť "soundtrack" k danému filmu, ktorý trvá okolo 40 minút, než sa povedzme venovať celému filmu, ktorého stopáž je až 120 minút, čo je medziiným 3 krát viac, a tak je teda na zvážení každého diváka, čomu by dal skoršie prednosť, či zrovna takémuto, ako to promtne povedať, "extravagantnému dielku", alebo si proste trochu ušetriť čas tým, že sa mu celkovo vyhnúť, a ďalej a v naprostom relaxe a kľude, sa započúvať do "fascinujúceho albumu" od Francisa Laia, ináč sa jedná o skladateľa, ktorý skomponoval oscarové Love Story, čo sa napokon viacej oplatí... ? Ešte dokonca jestvuje i posledná eventualita, a to skombinovať obidve alternatívy... ? (28.05.2022)