Le Passager de la pluie
L'uomo venuto dalla pioggia
Rain
Cestujúci v daždi
Režie:
René ClémentScénář:
Sébastien JaprisotKamera:
Andréas WindingHudba:
Francis LaiHrají:
Marlène Jobert, Charles Bronson, Gabriele Tinti, Jean Gaven, Jean Piat, Jill Ireland, Corinne Marchand, Annie Cordy, Ellen Bahl, Steve Eckardt, Marika Green (více)VOD (1)
Obsahy(2)
Mellie nemá ani potuchy, že každý její krok sleduje záhadný cizinec, který ji napadne, hned jak její manžel odejde z domu. Celá věc ale bude mít pro oba nečekanou dohru. (Netflix)
Recenze (149)
Charles Bronson v dabingu Ladislava Mrkvičky nebyl vůbec špatnej a navíc mě jeho akrobatické kousky vháněly úsměv do tváře. Škoda, že ve scénáři je pár dír, které narušují jinak výbornou strukturu celého příběhu. Každopádně první půlhodinka měla skvělý grády a závěr byl více než sympatický. ()
Magicky otevřeno, ale do dvaceti minut to začne střídat nehorázný nesmysly. V momentě, kdy Jobertová podruhé nabije brokovnici mi už nic nebránilo, abych se po většinový zbytek filmu posměšně chechtal. Clément akci neumí, taky tu skoro žádná není, ale i ze scény znásilnění si žádný thrill neodnesu (prostě se prostříhaj dva záběry na oči a nazdar). Hlavní postavy jsou přehnaný, že k nim cítím pouze odpor - Jobertová sice ukazuje nohy ale v té nevyspělosti je to hloupá hyperprotivná pizda a Bronson se celej film nesmyslně tlemí a rozbíjí ořechy o skleněné výplně... Potenciální psychoanalýzu bych musel destilovat z jakýchsi bahenních hlubin, což mi vzhledem ke Clémentově formě přijde jako zbytečnost - nelíbilo a odmítám to absolvovat znovu, filmů s takovou tématikou je spousta a daleko lepších (teď myslím i obecně). Cestující v dešti sice má kostru a pár logických pojmů, ale v celku se opírá leda o molitan. ()
Zajímavá krimi s netradičním průběhem a výbornými výkony Bronsona a Jobert! Jo a skvělá hudba... ()
Asi mam toho uz napozerane isto dost, lebo ma to nudilo. Psychopatologicky fryler, ktory ma nudne tempo, slabe a podpriemerne herecke vykony. Marlene Jobert /Posledni Adresa/hrala slabo a Rene Clement /En Pleine Soleil/ ako reziser ukazal len to, ze je zrucny rutiner. 55 % ()
Banální zápletka, která vyústí v zábavný hon kočky na myš. Marlene Jobert je roztomilá a svéhlavá, Bronson je drzý a sebvědomý. Jiskry přeskakují ač je to krimi - to film nese v příjemném nádechu až do konce. Příjemné pomlaskání pro mne. * Jinak Jobertová má tělo jako bohyně ! ()
Manýristická režie a ještě manýrističtější hra hlavní hrdinky, připomínající spíše éru němého kino než evropský film 20 let po neorealismu. Byl-li to pokus o umění s ambicemi na psychologismus ústřední postavy (dospívání ženy-dítěte přes macho-chlapy) a atmosféru "suspense" (stav napjatého očekávání, neurčitosti, nejistoty), dopadl nakonec jako klasický americký akční film v ten okamžik, kdy Charles Bronson začal kosit neschopné a hlavně neozbrojené bodyguardy. Jako komedie to bylo dobrý, takže za dvě. ()
28. Zlatý Glóbus za rok 1970 - cena (1) - *Nejlepší cizojazyčný film - Francie ()
Nevšední, silný a podmanivý příběh. O křehké bojovnici, jejíž odhodlání bylo pevné jako skála z té nejtvrdší žuly. A o záhadném charismatickém chlápkovi, který sice NEPŘICESTOVAL v dešti, zato šel nekompromisně za svým cílem - přesto nebyl jejím nepřítelem. Nepochopím jen jednu maličkost: Jak mohla mít ta neobyčejná žena za manžela takového ukázkového pitomce ... přímo výstavní exemplář. ()
Film je o terore a o spravodlivosti precíznym delikátnym spôsobom. Je to pohlcujúci a jedinečne mysteriózny thriller s priam úžasnou prvou polhodinou a veľmi netypickým, no brilantným výkonom Charlesa Bronsona. 7/10 ()
Asi jedna z nejlepších filmových "psychoanalytických" krimi. V sedmdesátých letech bylo módou zlo vysvětlovat odkazy na dětství přesně dle psychoanalytických pouček (v dnešní době je zlo ukazováno spíše jako iracionální síla), ovšem duši tomuto filmu dodává svěží a seběvědomý Bronson "léčící" submisivní Jobert opravdu netradičními metodami. Krimi je tady spíše odrazovým můstkem k úvaze o tom, zda se těmto ženám vůbec dá nějak pomoci či jen smutně sledovat jejich dobrovolně vybraný osud. ()
Naprosto absurdní zápletka, spousta hloupých konverzací a nesmyslné jednání postav. ()
Typická francúzska kriminálka, ktorá má od trileru poriadne ďaleko. Dve trilerové scény na začiatku, v ktorých sa ale ďalej už nepokračuje a tempo výrazne spomaľuje. Nebyť Bronsona, ktorý to svojou charizmou a občas i akciou ako jediný ťahá, nebolo by veľmi na čo pozerať. Kiež by bolo viac takých scén, ako tá, keď ide oslobodiť (asexuálne vyzerajúcu) hlavnú hrdinku. Vek filmu sa na ňom dosť podpísal. Škoda, začiatok sľuboval oveľa viac, než to, čo sa dostavilo. ()
Jedno se tomuto filmu upřít nedá - od začátku až do konce mě držel v napětí, co bude dál??? Jenomže o když konec filmu, byl pro mě potěšující, zdálo se mi, že ne všechno ve filmu bylo tak jasné, jak se zdálo. Charles Bronson byl poněkud surový a to co si nechala Marlene Jobert, nad tím zůstává rozum stát. Největší záhadou ovšem zůstává, jak mohl Charles Bronson vědět všechny detaily kolem celého případu ... ()
Varování pro všechny ženy, které sní o manželství s pilotem, vile na riviéře, krásných bílých šatech a Charlesi Bronsonovi: po tomto filmu vás podobné sny – minimálně na zbytek večera – přejdou. Alespoň pokud jste citlivější povahy a špatně snášíte déšť, znásilňování, temné sklepy a hrubé zacházení ze strany tajemných cizinců… Cestující v dešti je další skvěle minimalistický krimi thriller z francouzské „staré školy“ – výborně obsazený, detailně propracovaný, s nepředvídatelným dějem, pečlivě budovanou atmosférou napětí, nejistoty a ohrožení, a sice ne úplně překvapivým, ale citlivě vypointovaným závěrem (a písničkou :). Charles Bronson si tu místo s harmonikou hraje s oříšky, ale není o nic méně znepokojivý, drsný a nečitelný. Marlène Jobert proti němu působí nesmírně křehce a její postavu nelze než obdivovat za kuráž a vytrvalost, s jakými čelí své stále beznadějnější situaci. Situaci, ve které je navíc úplně sama. Její matka je dotčená čímsi z minulosti, kamarádka (Bronsonova femme fatale Jill Ireland) není tak úplně tím, čím se zdá být, a manžel je poměrně nechutný cápek, zamilovaný až po uši – do vzpomínek na svého otce. Na film jsem se sice dívala za slunečného odpoledne, když jsem ale večer zůstala v domě (se sklepem, ale bez dvouhlavňovky) sama, zrovna klidná jsem nebyla. ()
Super Bronson, a až neslušně dobře hrající Marlène Jobert. Co ona tady předvádí, změny nálady z jedné sekundy na druhou, nevypočítatelně, je vysoká škola herectví. Spíše klidnější thriller, to mi ale tentokrát vůbec nevadilo. 4,5/5 ()
Na výrazných hereckých typech a změnách tempa založená kriminálka s lehce ustřelenou hudbou z doby pokusů a omylů. ()
Mimo mě... ()
Marlene je krásná, je to podivný film, který jsem ne úplně pobral. Jsem ale vděčný za každou výzvu a tohle výzva byla. 70% ()
Ježíš, ta Melancholia byla tak úžasná bytost. Zvláštně natočený film, který nechá v divákovi probudit úplně jiné emoce než na které je u běžných snímků zvyklí. Charles Bronson je už jen třešničkou na tomto úžasném filmovém zážitku. ()
Nemůžu si pomoct a musím dědkovsky zareptat: Dneska to sekaj' jak Baťa cvičky a všecko je to na jedno brdo. A pak člověk náhodou po čase zapne bednu a uvidí tam thriller udělaný jinak. Jak osvěžující. — Co jsem tak koukal, opakují se vůči tomuhle filmu dvě výhrady: Že je pomalý a že je misogynní. Pomalý je, to ano, jak už bývají filmy, které nestojí na zahlcování diváka smrští podnětů, ale nechávají mu čas na vlastní duševní pochody, víc k tomu asi není co dodat. Zajímavější je to s tou misogynností, měla by mi vadit taky, na ponižování holek jsem fakt citlivej, ale tady mi nic takového na mysl nepřišlo (krom scén s tím jejím sladkým víš-co-by-ti-za-tohle-udělal-můj-táta manžílkem, pořád jsem čekal, kdy ho konečně někdo odpráskne), snad proto, že její postava byla vystavěná naprosto uvěřitelně, jako navenek konzistentně podřízená slepička, která ale dokáže dosáhnout svého – kdysi se tomu říkalo „ženské zbraně“. Zobrazit děvče na plátně tímto způsobem se dneska nenosí, což ovšem neznamená, že takové ženy neexistují (aneb nechci se vysmívat tzv. politické korektnosti, považuju ji za dobrou věc, ale nad takovýmhle filmem člověk začne přemýšlet, jestli jsme náhodou s vaničkou nevylili i dítě). A když i renomovaná kritička zůstane ve své reakci u povrchního konstatování, že se jí film už odedávna nelíbí, protože se nedrží žánrových klišé, bijou v něm holky a hlavního „klaďase“ hraje nesympatický Bronson – není to vlastně tak trochu známka, že je udělaný opravdu působivě? ()