Obsahy(1)
Dnešní Pohádka pro pamětníky bude o kouzelnici. Nic nového, říkáte si, takových jsme už viděli… Můžeme vás ale ujistit, že se nesetkáte s nějakou letitou madam, zběhlou v čarování. Klotýnka je mladá, bláznivá, neposlušná, zvídavá a zvědavá kouzelnická dcerka, jež se rozhodne pomoci své lásce – popletenému, leč hodnému vynálezci Leopoldovi. Tak hodnému, že ho málem jeho chamtivá teta kloboučnice Hermína připraví o dědictví po otci. Jen díky Klotýnce její plány nevyjdou… Pohádku plnou pěkných písniček natočil v roce 1988 podle scénáře M. Kristenové režisér V. Karlík a do hlavních rolí obsadil M. Pleštilovou (kouzelnice Klotýnka), M. Vladyku (Leopold), K. Heřmánka (kouzelník Evald) či Z. Hadrbolcovou (kloboučnice Hermína). (Česká televize)
(více)Recenze (15)
"Dyť mi umažeš chemikálie !!" ;) Příšerná karlíkovina v podobě zběsile špatného patvaru.. ()
Já nevím, já se přiznám, že mne od začátku nebavilo a nesledoval jsem zrovna pozorně, ale uteklo mi tu spousty věcí. Jako ta kloboučnice brala peníze z pokladny sama sobě? No, podruhé mi to uniklo také, a potřetí do toho nejdu ani omylem. Dávám malé plus za dvě hezké písničky a druhé malé Miroslavě. ()
Obvykle mi zvyk nacpat písničku do každé osmé minuty nedělní pohádky ke kafi připadá milý, chce to ale, aby když ne všichni, tak aspoň většina protagonistů uměli zpívat. Tento předpoklad se zde nesplnil, že? Ale kouzelnice Klotýnka a její něco jako otec Evald byli neskutečně milí. ()
Bylo to natolik podivné, že prolamuji zdejší hodnocení a vrším na jeho kopec čtyřku. Proč? Inu, třeba proto, že hned v začátku na nás vystřelily ty nejnepřitažlivější interiéry (a to u prvovýstupů všech tří nejčastěji se vyskytujících postav; skutečně nejmíň mi to sedělo ale jen u Kló - ale vlastně proč by kouzelníci v jakoby první třetině 20. století, kam revizity směřovaly, nemohli vlastnit jiný prostředek vidění než křišťálovou kouli?). Pak mi radost poněkud zkalil nadměrně amatérsky podaný výstup hádky mezi tetou a mládencem a ono tatíkovo výplňkové "že". U písniček jsem žasl - Zdeněk Rytíř namíchal neuvěřitelný kompilát popového ohlasu nové vlny (to jsem si vrněl) a popu konvenčnějšího (to už nee). Zaujaly mě hlasy. Oceňuji odvahu tvůrců. Nepokusili se kamuflovat a zpěv svěřili skutečným protagonistům (o tom se některým pohádkám může jen zdát: kupř. Co takhle svatba, princi?), i když ze čtveřice zpívajících svou roli podle běžných měřítek zvládla jen Zdena H. Ale... Hlas Uršuly, která (konečně) dostala trochu víc prostoru i jako herečka, mě potěšil barvou. Miroslav V. sem tam nestíhal vměstnat slova do písňového podkladu, ale vzhledem k roli roztržitého "vědce" (byť taková role představuje snad klišé všech klišé) to působilo jako záměr. A ta nakládačka, kterou spolu s Karlem H. a Mirkou P. nandali intonaci... Ale tohle vše (včetně přiznání studiovosti: realizátoři si vystačili s minimem - čtyřmi neokázalými scénami) beru jako klady. Stop vyžehleninám. Co dodat? Tuto pohádku, preferující tradiční způsob vztahu mezi rodiči a dětmi, propagující prostřednictvím ňoumy chemii, ukazující roztomilou Miroslavu Pleštilovou v nejlepších letech a (neklame-li mě paměť) televizí opomíjenou, beru. ()
Lehce bláznivá televizní pohádka, která si v pohodě vystačí jen s několika málo herci. Nechybí ani kulturní vložka v podobě písní a tanců. V době vzniku pohádky velmi populární. Karel Heřmánek se svým zdůrazňujícím ŽE mě vytáčel. Stačilo to přece říct jen jednou. Miroslav Vladyka si opět zahrál vášnivého vědátora. Na štěstí zůstalo pouze u chemie. ()
Reklama