Obviněný

Taková dánská "Nevinnost" ovšem o dost nudnější a hodně pomalejší. Na mě to bylo příliš seversky psychologizující, příliš Bergmanovské a v některých místech jsem musela zařvat na tu dceru nahlas: "Tak už konečně něco řekni!!!!!!!!" No prostě látka být uchopena jinak a trošku svižnější střih, tak by to byla jasná 4*. Takto dávám 65% P.S. No a famóznímu " Honu" ze stejné provenience, to nesahá ani po kotníky... (16.02.2021)

Temné, syrové, depresivní. Přesně takový měl film být a přesně takový byl. Přidejte si k tomu výborný výkon hlavního hrdiny a jste jen krůček od dokonalosti, jaké na tomto poli dosáhli například Jagten nebo Présumé Coupable. Jenže ten krůček právě chybí. Anklaget je totiž strašně předvídatelný a místo toho, aby jste s napětím čekali co se stane, čekáte bez napětí kdy se to stane a to snímku ubírá procenta. Přesto ale film vyvolává jednu zásadní otázku, kterou si my, rodiče pubertálních dcer, po skončení filmu určitě položíme: Jak bych se jako otec zachoval, kdyby mě dítě křivě obvinilo z pohlavního zneužívání? A upřímně musím odpovědět, že nevím. 70% (29.01.2015)

Sympatické prostředí, jenž krásně zachycuje pochmurnost a doplňuje náladu odehrávajíc se na plátně, je krapet potopeno pomalým a lehce utahaným dějem filmu, jenž by lehkou úpravu scénáře potřeboval jako sůl. Herecké výkony samozřejmě jak u dánských snímků bývá zvykem jsou velice věrohodné, obzvlášť hlavní postava. (23.04.2013)

Seveřané tyhle „láskyplné optimistické komorní psychologická dramata“ jednoduše mají v krvi. Asi to bude tou dlouhou zimou a nekončící tmou. Nemá cenu cokoliv vyzdvihovat, zásadní přednost snímku tkví ve faktu, že drží pohromadě jako CELEK. Přesto mi to nedá. Anklaget, to je zejména mistrně rozkrytá a vyobrazená psychologie hlavních postav, Troels Lyby a naprosto precizní (volně plynoucí) režie – to jsou základní tři atributy tohoto snímku. J. Thuesen přesně věděl co chce natočit a také toho k jeho (a nutno podotknout i té mé) spokojenosti dosáhnul. Ikdyž mluvit (v případě tohoto snímku) o spokojenosti (v kontextu tématu, kterého se dotýká) se zdá poněkud zvrhlé. Nemluvil bych zde o nějakém překvapivém „šokujícím“ konci (k němu snímek tak nějak směřuje, vše tomu i nasvědčuje a především o něj v prvé řadě nejde). Zásadní rozdíl a „velikost“ snímku oproti svým „bratříčkům“ tkví ve faktu, že režisér zde nevyobrazil Henrika jako nějaké bestiální monstrum, ale psychicky narušeného, (nemocného) ČLOVĚKA. (důkazem budiž věta: „na to musí být dva a ty jsi nikdy neřekla NE“). On tomu skutečně věřil! Režisér pouze předkládá fakta a nechává na samotném divákovi, ať si udělá ú(roz)sudek sám. Vždyť co může být horšího, než se dopustit příkoří na svých dětech?! NIC! Proto ten konec má takovou sílu a dopad na diváka. P.s. to uživ. Caminzind. Velká gratulace k „daru prozřetelnosti“. Pouze s dovětkem, že v tom výčtu tvých geniálních deduktivních (téměř jasnovideckých) vlastností mi schází ta nejpodstanější-Nevyzrálost. Zkus si přečíst svůj komentář za pár let. V lepším případě se hodně zarazíš a (možná) i zastydíš, co jsi to tenkrát vyplodil a unikl ti význam snímku a zásad. myšlenka, kterou režisér nastolil (ne o „prvoplánovém šokujícím konci“ to opravdu nebylo) a nemusíš mít strach, ZNEUŽITEJ jsem se rozhodně necítil! V horším případě Ti to nedojde, v tom případě tě upřímně lituju. (23.09.2011)

Tento film je kardinální PODVOD, který jsem díky daru prozřetelnosti odhalil naštěstí velice záhy. Abych se však jen neholedbal vlastní pohotovostí (a neopomenul tak jiné své vlastnosti a schopnosti), nutno přiznat a zdůraznit, že mi k tomuto závěru dopomohly i mé postřehy týkající se dánské kinematografie poslední dekády. A budu zobecňovat. Dánové totiž (ať se to někomu líbí nebo ne) točí téměř výhradně dva druhy filmů: 1) Dobré filmy: 1.1) perfektní komediální dramata (Adams æbler, Blinkende lygter, Sprængfarlig bombe...), 1.2) silná rodinná dramata (Festen, Efter brylluppet, Dag och natt...) a 2) pochybné paskvily (Den du Frygter, Fri os fra det onde, Kærlighed på film...) postavené na neujasněných námětech a pomatených scénářích, kterých se pak chápe do sebe zahleděná režie. Společným znakem těchto paskvilů je nulová, difúzní nebo jaksi simulovaná psychologie postav. Ty se často chovají určitým způsobem jen proto, aby si vás režisér pěkně povodil za nos před velkolepým finále, kde budete uchváceni nějakým tím kostlivcem ve skříni. Anebo se prostě hraje všechno možné, protože herci nedostali do ruky scénář (spíše mu však oprávněně neporozuměli). S tím pak souvisí žánrový mišmaš - zpravidla šílené skoky, kdy se jednoznačně psychologické drama ad hoc zvrhne v tu nejlacinější thrillerovou pointu. Nejsmutnější na tom všem je, že se tím naprosto devalvují veškeré (do té doby nadstandardní) herecké výkony. ANKLAGET je toho dokonalým příkladem. Delší čas jsem Dánům tyhlety samoúčelné prasárny toleroval, ale tady prostě sklapla past. Tento film je zkrátka filmařská zrůdnost a z Thuesena žádný Haneke nebude (což je stejně asi tak jediné, oč mu jde). Jistě je nasnadě obvinit mé hodnocení z přílišné příkrosti, ale faktem je, že necítím nejmenší potřebu nad ním nadále dumat a je mi to u prdele. Tento film LŽE a ZNEUŽÍVÁ diváka. A to je jediná smysluplná pointa. 0% (Dodatek: Scestný a povrchní komentář Šakala, který si zdánlivě plete Dánsko s Finskem, ve skutečnosti však jen zbůhdarma utrousil floskuli o jakémsi drsném severu, jenom podtrhuje můj dojem z filmu. Psychologický profil Henrika je absurdní a pouze poplatný finálovému zvratu. A nenechte se oklamat zavádějícími argumenty typu "ona neřekla NE". Svět je totiž daleko prozaičtější. Buď jsem si jako dospělý člověk VĚDOM obsahu obvinění (pak se mohu hájit), anebo nejsem, ale to pak už z principu nemohu být obviněn. Toť prostá pravda o našem svědomí, a na ní taky troskotá celý Anklaget.) 2.9.2012: Možná ale, že jsem zapomněl rozlišit faktickou vinu od subjektivního pocitu viny. (25.07.2011)