Čas, který zbývá

Silné psychologické drama, které dává zapomenout na to, jak s podobnou výchozí situací pracuje většina filmů. Tam by dotyčný vyzkoušel všechny myslitelné možnosti léčby, okamžitě by se začal usmiřovat s okolím a uspořádal by si své osobní i pracovní záležitosti. Ve skutečnosti je člověk tvor poněkud komplikovanější a chvíli mu trvá, než takovou informaci přijme. Jen těch homoerotických scén tam bylo zbytečně moc (70%). (14.07.2006)

Ne zrovna nejsilnější psychologicky dramatický příběh o blížící se smrti. Mladý homosexuální fotograf Romain (Melvil Poupaud, jako malý Ugo Soussan Trabelsi), ponořený do víru velkého života, se musí vypořádat s velmi blízkou smrtí. Zlost a zahořklost se mění v postupné smiřování se svým nejbližším okolím. A navíc vykoná dobrý skutek a jeden manželský pár, kde manžel je neplodný, obdaruje svým potomkem. Ano, takové žádosti jsou naprosto běžné, navíc u lidí, které vůbec neznáme, nebo tím jen maskovali svoji touhu po švédské trojce, neboť manžel nebyl čistokrevný homosexuál, nýbrž nevybouřený a tím pádem frustrovaný bisexuál. No, snad jim to pomohlo v jejich soudržnějším partnerském životě. Z dalších rolí: Romainova babička Laura (bohužel již hodně zestárlá Jeanne Moreau), kterou snad vždy obdivoval, žadatelka oplodnění Jany (Valeria Bruni-Tedeschi), Romainovi starostliví rodiče (Daniel Duval a Marie Rivière), Romainův přítel Sasha (Christian Sengewald), který je v zájmu budoucnosti vyhnán, a nespokojená Romainova sestra Sophie (Louise-Anne Hippeau). Příchod smrti, bolest, zloba a smíření. Trochu více povrchní a nevěrohodné, než bych si přál. Samozřejmě to má své silnější stránky, ale to v tomto případě nestačí, když se jedná jen o líbivé záblesky načančaného pozlátka. (15.03.2012)

Víceméně chápu postoj hlavní postavy k jeho situaci…Dle strohého začátku jsem se mohl jen domnívat, že než byl konfrontován s informací o svém rakovinou vyměřeném čase, byl vlastně jen protřelým nanicovatým floutkem, co si doma vydržuje mladýho, sjíždí se koksem a za největší zábavu považuje rýpání do sestry. Škoda, že Ozon tuto část „před“ nechal netknutou, člověku by se pak dařilo lépe se s Romainovým jednáním ztotožnit. Ten asi sám neví, jak s tímto naložit, aniž si to sám přizná. Zprvu rozdává kopance, ale svým způsobem na jakýsi akt smíření se svými blízkými a hlavně sám se sebou dojde. Sice cestou, kterou asi málokdo čeká, která leckoho znudí, ale mě působící slzy a úsměv dojetím zároveň. Pět nedávám, jelikož se stopáž přifukovala trochu nepadnoucími momenty a Ozon místy až moc okatě šponoval film do příliš odměřené polohy, podobně jako tomu bylo u tématicky podobného filmu Mi vida sin mí režisérky Isabel Coixet. 80% (14.06.2010)

Film jsem zhlédl a jsem na rozpacích. Opravdu jsem se velmi těšil až uvidím tento (podle řečí) silný snímek. Avšak nevím jestli je chyba na mé straně, ale já jsem z tohoto snímku necítil nic tak silného či působivého, jak jsem prapůvodně čekal. Samozřejmě námět je už na první pohled chytlavý, ale nějak zvlášť zde není zachycen. Myslel jsem, že to bude úvahové, ale já jsem si teda moc nezauvažoval. Herecké obsazení je vesměs dobré, obzvláště Jeanne Moreau. Hudba se ke scénám skvěle hodila a občas tam byly takové jenom ty kamerové momenty, které se do filmů tohoto typu hodí. Jen říkám, že je škoda toho množství nevyužitého potenciálu a taky mě trochu nakrkl ten nečekaný konec, ale možná po čase tomu přijdu na chuť. 65%. (24.04.2010)

Pokus zachytit metrosexuála naší doby v jeho standardní životní situaci a vzápětí konfrontovat stálost a odolnost těchto hodnot v mezní situaci vcelku přesně odráží rozporuplnost a slabost moderního "kasínového" individualismu. Nejpodivnějším rysem umírajícího mladého muže vedle narcistní reakce, s níž reaguje na zdrcující lékařovu diagnózu, je vztah k rodině a k sestře, jehož rozpolcenost smrtelná nemoc ještě posiluje namísto toho, co by působila jako podnět k stmelení a semknutí, jak by se dalo nejspíše čekat. Nemocný všechny - včetně svého posledního milence - miluje, ale tváří v tvář existenciální situaci ztrácí dospělost; bojuje o ni; a konečně ji značně rozporuplným způsobem nachází. Přeryvy a diskontinuity, jimiž mužova sebereflexe prochází, se jen nakrátko zmírňují během návštěvy u babičky. Smíření v závěru filmu (nádherná kamera labužnicky vychutnávající hasnoucí paletu barevných odstínů při západu slunce) jakoby dotvrzovalo možný výchozí umělcův záměr: zobrazit neurčitost a rozervanost lidské existence naší doby, která v mnoha ohledech přerůstá stavy, jež znala Máchova a Nerudova doba. (30.05.2010)