Tohle se stává jen druhým
-
Ça n'arrive qu'aux autres
-
Tempo d'amore
(Itálie) -
It Only Happens to Others
Drama
Francie / Itálie, 1971, 85 min
Režie:
Nadine TrintignantHudba:
Michel PolnareffObsah
-
V tomto psychologickém dramatu s autobigrafickými prvky se autorka odvážně rozhodla divákům svěřit s vlastním traumatem z nečekané smrti nejstarší dcery Pauline. Aby posílila autenticitu příběhu ponechala navíc oběma hvězdným hlavním představitelům (Catherine Deneuve a Marcello Mastroianni) jejich skutečná křestní jména. Mladí rodiče, jimž na vzácnou nemoc zemřela dcerka, se skrývají ve svém bytě před okolním světem a snaží se v dobrovolné izolaci znovu vyvolat okamžiky svého štěstí. (oficiální text distributora)
V tomto psychologickém dramatu s autobigrafickými prvky se autorka odvážně rozhodla divákům svěřit s vlastním traumatem z nečekané smrti nejstarší dcery Pauline. Aby posílila autenticitu příběhu ponechala navíc oběma hvězdným hlavním představitelům (Catherine Deneuve a Marcello Mastroianni) jejich skutečná křestní jména. Mladí rodiče, jimž na vzácnou nemoc zemřela dcerka, se skrývají ve svém bytě před okolním světem a snaží se v dobrovolné izolaci znovu vyvolat okamžiky svého štěstí. Komentáře uživatelů k filmu (11)
-
DaViD´82
Proklamovaná autobiografičnost z toho rozhodně cítit je. Catherine s Marcellem hrají výtečně. Natočené to není vůbec zle. Co tu tedy hapruje? Teoreticky vůbec nic, jen mě to ani trochu nezaujalo. Přišlo mi to emočně zcela pusté. A přitom jsem přesvědčen, že autorčiným záměrem byl naprosto přesný opak.(16.8.2008)
-
sportovec
Asi vůbec největším lidským neštěstím je předčasná smrt vlastního dítěte, jíž je rodič proti své vůli povinen bezmocně asistovat. V případě mateřského neštěstí je následná trýzeň patrně ještě bolestnější a řeřavější než v tom druhém, otcovském. Snaha po až doslovném zaznamenání vlastního prožitku (srovnatelná i kontextem s o dvacet let starším DRUHÝM POHLAVÍM jiné Francouzky, filozofky a spisovatelky Simone de Beauvoireové, životní družkou Sartrovou), jak se to přihodilo v TOHLE, však vede místy k viditelnému rozlomení kompozice a roztříštění záměru. Nanejvýš problematický úspěch tohoto úsilí totiž bere filmu jeho vyšší umělecký rozměr a současně i všelidský rámec. To, co Trintignantová nezvládla v scénáři, napravuje v mnoha ohledech ve své režii (barevné scény-kompozice v bytě, až lyrizující kamera zabírající pařážkou la belle ville ) a výběrem protagonistů. Jak Mastroianni, tak Deneuveová hrají opravdu jako o život a způsob, jakým se posléze vyrovnávají se svým traumatem - náhodně zapomenutá fotografie ve fotoaparátu, která je oba po nekonečných stravujících měsících vrací do plného života - je rovněž působivý. Ale ani tak vynikající herci nebyli s to překlenout beze zbytku popisnost scénáře. Vidět Deneuveovou jako matku a Mastroianniho jako téměř francouzského otce se však hned tak nepoštěstí; zvlášť víme-li o jejich parterském vztahu, jehož počátky jsou zřejmě datovatelné právě do doby natáčení TOHLE. Výsledný tvar - jeden z vůbec prvních filmových feministických pohledů na souzvuk mateřství a otcovství, souzvuk párového, ne osamělého rodičovství - tak přesto nepostrádá zajímavost, která i dnes, po desetiletích, dokáže oslovit mnohé z ás.(16.12.2008)
-
LiVentura
Dojímavý příběh lásky, která nemohla být nikdy naplněna, neboť byla přetnuta v zárodku. Strašlivý obraz ideální mladé rodiny, z které tragicky odejde dítě úderem smrti... Nepředstavitelný šok je zde stvárněn opravdu světovým párem před kamerou a velmi dobře.(30.6.2011)
-
Pacco
2+1 = 0 - někdy se to tak stane -(27.1.2009)
-
kajda.l
Poměrně velmi kruté autobiografické drama, které mě ovšem emočně téměř nepohltilo(až na pár silných scén) a nechalo zcela chladným. Nebýt uchvatného a naprosto realistického výkonu Catherine Deneuve, která film odtáhla..tentokrát odehrál Marcelo pouze druhé housle, měl bych s celkovým hodnocením trošku problém. A do čeho si opravdu musím rýpnout, je naprosto nevhodně zvolená, silně iritující hudba, téměř při každém tónu jsem měl chuť DVD vyrvat z přehrávače, opravdu velká škoda, že zrovna hudba, která měla podpořit melancholický nádech filmu, byla tak otravná a alespoň mně částečně pokazila dojem z filmu. Nakonec i přes určitá negativa, která ve mně film zanechal dávám nadprůměrné hodnocení, jinak 3,5*.(25.8.2009)
-
vypravěč
V parafrázi Davida Wagoneara jedné indiánské básně o smrti zní verše „Vážka odnesla třpyt kaluže, / ptačí vejce jsou kameny, všechny bobule uvadají, / bez tebe mé oči nerozlišují světlo a stín, / a ďůlek obou očí vyschl. / Jdu bezcílně jako moje nohy mezi trním a kameny / a myslím na tebe na tvé šílené cestě bez těla.“ Tento film je podobnou básní, obrazově sevřenou, nesentimentální, čirou, vypovídající o cestě pozůstalých k znovunalezení rovnováhy, k uvědomění si sebe sama v novém světě, světě deformovaném náhlou samotou. Citlivě vypointovaný snímek mne nadchl především svým hlubokým ponořením se do zápasu lidských duší s osudem, dokonale podaného obrazově i emotivně. Nemohu přitom opomenout ani strhující herecké výkony obou hlavních představitelů. Především Marcello Mastroianni zde mistrovsky vyjádřil stav, kdy „pták v mém hrudníku zčernal a zmlkl, / kde muž by stál, já sedím. Kde by seděl, / já ležím a hořím. Kde by hovořil, tam se / můj hlas scvrkává do tmavé díry.“(1.11.2008)
-
Sareen
Příběh poutající bolestí, tragédií křehkosti dětského osudu. „…Nepřestanu mít rád ten čas třešní, ač mi z té doby zbyl na duši šrám…“ zpívá se v doprovodné písni. Náhlé úmrtí dítěte, šrámy silné a hluboké zůstanou vždy. Musí. Autobiografickým snímkem dává Nadine Trintignant nahlédnout pocity beznaděje, zármutku, prázdnoty, které sama při bolestné ztrátě své dcery Marie prožívala. V nosné části filmu jakoby se čas zastavil a my zůstáváme uvězněni spolu se sklíčeností, vzpomínkami a otázkami truchlící manželské dvojice, mezi čtyřmi stěnami, lapeni depresivitou, úzkostí jednoho pokoje, jediného útočiště v bezvýchodné situaci. V závěru se přece jen vyjasní, ale nečekejme zázraky. Nezodpovězené zůstává bez odpovědí. Žádné univerzální totiž neexistují. Výkony herců v hlavních rolích jsou brilantní a přesvědčivé. Některé emotivní scény však režisérka přepaluje a ty pak na místo umocnění intenzity zážitku filmu spíše uškodí.(17.1.2011)
-
d-fens
dosť mi vadilo, že Deneuve, aj keď mala hrať ženu psychicky na dne, strhanú žiaľom a prázdnotou, napriek tomu vyzerala stále rovnako krásne :) počas väčšiny filmu som si hovoril že je to len priemer, obzvlášť keď nemám v láske preexponované herectvo a umenie pre umenie.... a tento pocit sa ma pri scénach v byte zmocňoval príliš často.... bezcielné umáranie sa v nešťastí prechádzajúce až do sebaľútostného bláznovstva.... na druhej strane už počas týchto scén bol cítiť veľký zmysel režisérky pre estetiku, výtvarné cítenie obrazu a vykreslenie psychiky ženy bez konformistických klišé a fráz... a to čo ma nakoniec dostalo bol záver..... prekrásny nádych čerstvého vzduchu, absolútne odťaženie sa od traumy, pochopenie nutnosti ďalej žiť, a jedine tak nedopustiť, aby sa jej milovaná dcérka stala synonymom smútku, utrpenia, žiaľu, smrti, ale radosti, krásy, nehy a života....a to aj napriek večnej bolestnej spomienke na ňu (záverečné "foto")(18.11.2008)
-
Hennes
Tak tohle mě dostalo. Silně emotivní snímek kde se Nadine Trintignant pustila do těžké úlohy předložit nám své autobiografické zážitky ze smrti vlastní dcery. Co horšího se může v rodině stát, než přijít o jediné dítě ? Určitě nic. Výborné herecké výkony Mastroianniho a Catherine Deneuve, jako by to opravdu zažívali. Přiznám se, že mi trochu vadil styl zvolené hudby, ale na závěr trochu vylepšení, takže přimhouřím oko a nechávám plné hodnocení. Snímek má co říct i po 40 letech. NEPŘESTANU MÍT RÁD TEN ČAS TŘEŠNÍ, AČ MI Z TÉ DOBY ZBYL NA DUŠI ŠRÁM. JÁ SMUTEK V SRDCI UŽ NAVŽDYCKY MÁM.....(11.7.2011)
-
Roman Albach
Režisérka převedla na plátno jedno z nejsilnějším témat, a to smrt dítěte. Catherine i Marcello zoufalé rodiče hrají výborně. Film by tak měl být strhujícím dramatem. Ale bohužel není. Něco tomu chybí.... velká škoda...(12.3.2011)
-
KatRi
Čekala jsem ohromný nápor na city, téma k tomu přímo vybízelo. Jenže se to jaksi nekonalo. Deneuve i Mastroianni však hráli dobře, ani scénář mi nepřišel hloupý, takže opravdu nevím, kde je zakopán pes, protože jsem čekala, že každou minutu poměrně krátké stopáže filmu budu hltat. A hltala bych, ovšem nešlo to.(16.8.2008)
