Studentka

"V osum večeře, v deset u něho, o půlnoci doma, zopáknu si Moliéra a Zolu a ve dvě jdu spát.." Tak nejen skvělé dialogy Daniele Thompson, ale zejména přirozené herecké výkony Sophie Marceau a Vincenta Lindona, kterým to prostě věříte od začátku do konce, dělají ze STUDENTKY jednu z nejkrásnějších milostných romancí filmového plátna 80. let. (23.06.2010)

Když podle Prototypu byli Beatles lavinou, ve Francii válcoval parkety Vincent Lindon se svým keyboardem. Nedaří se hloubky, ale výšky ujdou. Alespoň tedy pokud jde o snahu vykreslit nějaký vztah a ten náležitě zdramatizovat. Osmdesátá v Paříži, vlaky o kterých se nám mohlo jenom zdát, a přepracovaná budoucí absolventka státní zkoušky s francouzské klasické literatury, která se musí líbit každýmu chlapovi. Sophie se nestyděla a protože ve Studentce byla ještě mladá, je na co koukat. I když ta romantika se tentokrát taková zvláštně kousavá a ubrečený konec nebrat. (31.03.2013)

Studentka je příjemná komedie, ve které Sophie Marceau jistě potěší všechny své příznivce v roli dobře vychované, leč svéhlavé měšťanské dcerky. Autorka scénáře sepsala příběh podle osvědčeného vzoru Mejdanů a Claude Pinoteau ho lehkou rukou inscenoval. Klišé o emocionálním umělci na jedné straně a racionální intelektuálce na straně druhé je zasazeno do slušně vykresleného studentského a muzikantského prostředí. Kdo si chce tedy užít skoro dvě hodiny lehké filmové podívané, tomu Studentka jistě udělá radost. (06/1991, Iva Hejlíčková) (30.05.2020)

Francouzský film z 80. let, celkem triviální, předvídatelný, až naivní děj. Zápletka je opravdu téměř nijaká a vyplnit tím 103 minut by nešlo, pokud by je ovšem vesměs nevyplňovala půvabná a temperamentní Sophie Marceau, která je asi hlavním tahákem i obsahem filmu. A jenom kvůli ní to stojí za vidění. Přihrává jí Vincent Lindon, u něhož jsem si dlouho nemohl ujasnit, zda mě rozčiluje, nebo baví. On to má tak opravdu na hraně, chvílemi působí jak postava z němé grotesky, trochu jako Laurel. Další zajímavý moment je zachycení reálií 80. let. Oblečení, auta, muzika ... bylo to asi to esteticky nejhorší z 20. století, jestli ne z celého milénia, ale je zajímavé se na to takhle s odstupem mrknout a trochu se tím pohledem a poslechem potrápit. O půvabu a šarmu Sophie Marceau svědčí i to, že i těch příšerných hadrech a střevících dokáže vypadat půvabně. A další věc která mě na tom baví je nahlédnutí do drobných reálií života ve Francii a v Paříži. Když koukám na český film reálie jsou většinou všední, známé. V anglosaské produkci je to obdobné. Je to tak časté a obvyklé, že to je samozřejmé. Ale Francie, to je jiná planeta! Něčím je to hodně blízké i naší socialistické minulosti. Takové to lopocení, pachtění, formálnost, byrokratičnost a škrobenost profesorů a činovníků, maličké byty, lpění na formálních zkouškách, které jsou strašně těžké, ale zároveň vlastně samoúčelné a k ničemu převratnému nevedou, drobné kverulanství a opozičnictví, absence patosu. Zároveň ale vysoké kulturní povědomí, zapálenost pro nejrůznější společensko - politická témata a samozřejmě vždy důležité a vynikající jídlo a pití. No prostě nahlédnout do Francie je vždycky zajímavé a tenhle film toho, možná úplně neúmyslně, nabízí v tomto ohledu hodně. Celkově jsem byl já osobně s filmem hodně spokojený, užil jsem si to, ale z objektivního hlediska je to maximálně průměrný snímek. (03.11.2010)

Atmosféru filmu vystihuje Sophie, když při státnicích na Sorboně cituje A. de Musseta: "Všichni muži jsou lháři, nestálí, falešní, žvaniví, pokrytečtí, pyšní a zbabělí, nafoukaní a smyslní. Všechny ženy jsou nevěrné, marnivé, lstivé, zvědavé a zkažené. Existuje však jediná věc, svatá a vznešená. Spojení těchto nedokonalých strašných bytostí". (08.10.2009)