Vyšetřování skončilo, zapomeňte!

Tady jsem trochu na rozpacích. Film byl svým obsahem tehdy určitě velmi zajímavý, ve srovnání s některými dnešními vězeňskými dramaty už, bohužel, hodně mdlý, vyčpělý a místy nezáživný. Každopádně na tom, co nám tu zde bylo naservírované, měl velkou zásluhu právě fantastický výkon mladého Franca Nera (mimochodem již ve třetí spolupráci s režisérem Damianim, který se v té době podobně jako Rossi nebo částečně i Petri zaměřoval na filmy s proslulým politickým akcentem, viz jeho "Den Sovy","Confessions of a Police Captain" nebo později "Proč je zabit soudce" opět a naposledy s Francem Nerem v hl. roli) v roli za drobný delikt odsouzeného zbabělého intelektuálního architekta Vanziho, který v sobě nenajde mravní sílu svědčit o zákeřném zavraždění nepohodlného spoluvězně a nehumánních praktikách ve vězení. To všechno, včetně nelidského soudnictví, zkorumpovanosti státních úředníků, síly mafie, degradace jakýkoliv mravních hodnot, manipulací s lidmi, kupování lidí atd, se děje stále a mnoho se toho tedy v tomto ohledu nezměnilo. Zajímavou kriminální zápletku, která jakž takž udržuje diváka v napětí, pár vyhrocených scén spolu s velmi temperamentní italštinou a výkon Franca Nera vidím to za dobré 3*. Jedna z dalších taliánských krimošek, která tu byla kdysi za dob hlubokého socíku odvysílána. Hudba Ennia Morriconeho mě tentokrát moc nedostala, dá se říct, že jsem ji zde skoro ani nevnímal. (21.07.2010)

Ze začátku to vypadalo jako ,,celkem normální, ale poctivý film z vězeňského prostředí.´´ Ve druhé polovině jsem se do něho, ale ponořil jako už dlouho do žádného jiného. Je totiž velmi plastický. V ničem si nezanechává od diváka odstup. Šokuje v každé minutě. Jestli to takhle tehdy chodilo v italských věznících tak potěš pánbůh. Od (Pozor Spoiler!) vraždy Pesentiho by mě nenapadlo, že se může stát ještě něco horšího. Ale stalo se. Ze závěrečné pointy člověku až mrazí. Musím dát pět. Už dlouho mě žádný jiný film tak nevtáhl. Lví podíl na tom má i starý dabing studia Barandov. Jeden z nejlepších dabingů, které jsem kdy slyšel. (20.08.2018)

Velmi poutavé. Franco Nero hraje vypsychovaného slušného člověka ve vězení velmi dobře a je prostě vidět, že korupce a hierarchie je všech všech vězeních (alespoň filmových) stejná. Zde navíc postavy o svém jednání vždy tak nenápadně filosofují (hlavně vrchní bachař) aby ospravedlnily svoje činy. Hodně se mi líbil neučesaný konec. (03.11.2013)

Je užitočné pozrieť si zaujímavý film po desiatkach rokov. Ale výborné je, keď nemám potrebu znížiť mu pôvodné hodnotenie. A to je prípad tohto filmu. Stredná generácia obdivuje Vykúpenie z väznice Shawshank a Frajera Lukeho a možno má pocit, že im nič nepredchádzalo. My starší a so mnou iba 259 ďalších užívateľov ČSFD vie, že tomu tak nie je. A jedným z naozaj vydarených filmov je väzenská dráma s vynikajúcim Frankom Nerom v hlavnej úlohe a hrátkami mocných, keď im tečie do topánok v úlohách ďalších. Nakoniec nie je nám to také vzdialené, ako by sa na prvý pohľad zdalo, pretože sa menia iba krajiny a časové obdobia, metódy sú ako cez kopirák. Po skončení filmu som si uvedomil, že ma tak zaujala bezvýchodnosť situácie neadaptibilného architekta, že som prepočul hudbu môjho obľúbeného Ennia Morriconeho. (11.01.2017)

Sžíravou kritiku poměrů v italských věznicích a politice Damianimu trochu kazí pár nesrovnalostí v logice jednání zejména těch zlých. Všemocná koza Nozdra nechává bez povšimnutí jedinou příbuznou muže, který by ji mohl podojit. Řekl bych, že vydírání a únosy rozhodně patří do její denní krmné dávky. Nu což, po dlouhých peripetiích se nakonec rozhodne zarazit svůj roh do srdce onoho nešťastníka přímo. Načasování toho útoku však pro mne zůstalo záhadou, těsně před tím se totiž dozvěděla, že existují písemné důkazy jejího nekalého okusování rostlinstva na veřejných prostranstvích, přesto jí to bylo zcela u vemene a k likvidaci přistoupila. Hmm, minimálně trochu riskantní krok. Ponechám-li však stranou tyto a pár jiných podivností stran logiky, zůstane toho pořád dost, za co se dá tahle deprimující exkurze do světa korupce a moci pochválit. Zdařilý popis cesty od naivity k prozření či názorná ukázka toho, jak tenká je hranice mezi zbabělostí a pudem sebezáchovy. A nakonec jasně položená otázka, skutečně existuje něco, čemu obvykle říkáme svědomí? Damiani říká ne a já mu to věřím. Depresivní čtyřka. (09.12.2016)