Napříč vesmírem

Julie Taymor zase ukázala, že práce s obrazem je její silná stránka, a že slovo invence jí není ani náhodou cizí, a spolu se svým manželem Elliotem Goldenthalem dala za uši další klasice - hudbě Beatles. Naflákala je do mixéru spolu s bojem za lidská práva, proti válce ve Vietnamu, vnitřně neméně zraňujícím bojem za lásku a vytvořila hodně neortodoxní koktejl, kterému by sice prospělo lehké zkrácení, zatímco divákovi pár lehčích prásků z kvalitního brčka, ale který má v nemálo scénách sílu schopnou zatlouct vás do země. Jako celek to nepůsobí úplně nejlépe a některé postavy jsou ve filmu tak nějak navíc. Kdyby nebyla Teresa Victoria Carpio tak nádherná pusinka s podmanivým hlasem a Martin Luther tak dobrý kytarista, mohli byste paní režisérku i podezírat ze snahy o multikulti výraz za každou cenu. Vzhledem ke kvalitám nejen těchto postav vás to ale nebude moc trápit, protože nebýt jich, přišli byste o podle mě výborné hudební zážitky. I Wanna Hold Your Hand zpívané - byť s nemalou vnitřní silou a nábojem - jako tklivý ploužák! (btw totéž provedl o pár let později jakýsi chlapec v seriálu Glee a nezabralo to na mě) lesbickou roztleskávačkou uprostřed americkofotbalového tréninku je sice jednou z těch několika WTF? scén, které se v AtU vyskytují, ale díky pěveckému umu výše jmenované slečny se nekoná zhnusení známé z okamžiků, kdy se na vás z rádia vyvalí předělávka nějaké vaší oblíbené písně v podání nějaké v současnosti děsně trendy "hvězdy", která "těm vašim kucím" nesahá ani po kotníky. Casting je vůbec skvělý. Jednak přístavní angličtina Jima Sturgesse a jeho tu rozpačitý, tam zase zdrcený a onde pro změnu pekelně naštvaný pohled málem poslaly do kolen i mě, druhak Evan Rachel Woodová a Joe Anderson fakt vypadají jako sourozenci, treťjak Dana Fuchs zpívá naprosto špičkově, a pak tu jsou special guests jako Joe Cocker, který mě poslal do kolen naprosto na férovku. Jelikož se v rozsahu mých mizivých znalostí tvorba Brouků dělí na období "obleky, páčo podle hrnce a pištící holky" a "potáhnout, poslat dál a imagine no possessions", je mi celkem jedno jak revoluční song si to starouš Bono užívá plnými doušky a jsem jenom mimo z psychedelické jízdy, která se asi na čtvrt hoďky rozjela kdesi veprostřed filmu. Když chvíli předtím absolvujete mráz po zádech rozbíhající gospelové "Let It Be", nevíte co si s tím počít. Akorát teda dostanete chuť na toho jointa:) A tohle je právě problém AtU. Julie Taymor toho chtěla říct tolik, že se to nevešlo ani do těch 130 minut a výsledkem je muzikál plný výborných, originálních čísel, který ale dějově moc nedrží v kupě. Já ale říkám - na to kašlete;) Rozhodně nebudete litovat, jenom se musíte smířit s tím, že tohle není moc obvyklý film, a že to nejsou Beatles. 80% nejen za Salmu Hayek v pěti kopiích;) s poznámkou, že Vlasy jsou stále nejlepší....a že miluju svoji přítelkyni, která mi doplnila sbírku origoš DVD filmových počinů Julie Taymor. Pro ně pro obě platí, že other girls were never quite like this, a oběma patří moje srdce, i když samozřejmě každé z nich jinak;) (17.08.2008) (méně) (více)