Svatej z Krejcárku

Hravé a ukřičené filmové fanfarónství Františka Peterky s kontrastní kotvou v podobě Václava Kotvy a jeho střídmého herectví. Nemám moc rád tyhle defektní příběhy s defektními charaktery plácajícími se v, no ano, hovnech, vlastní neutěšené a špinavé existence plné hospodské filozofie. Na druhou strnu místo ublíženectví převládala obyčejná chuť po životě a štěstí a probleskující bolest byla skutečná, a to ať už ve vztahu vejtahy Martina a jeho distingované ženy Kateřiny či  dobráckého Lájoška a  zhýralé Magdy.   Symbolické nadstavby a formální podivnosti pak příjemným zpestřením, ale působily na mě vcelku nesouvisle a samostatně než v nějakém harmonickém celku. Sekerou mělo pak vše skončit. (06.11.2022)

"Pánové, dnes v noci je všechno osudový."                                                                                                                         Václav Kotva snad v jediné své titulní roly. Tento nehrdinný hrdina vedle hromotluka Peterky a potvorky Vysloužilové mě dostal. Díky nezaměnitelné atmosféře pražské periférie, kde bydlela pěkná sebranka se pro mě stává nezapomenutelným. Vlastně po každém zhlédnutí ho mám radši. Kdyby nic dalšího, tak tenhle film se Tučkovi opravdu povedl. (06.10.2017)

,,Stejně se všichni sejdem až v hrobě! My mužský si na sebe nikdy nenajdeme čas." V kontextu rozmanité a bohaté čs. kinematografie (byť mnohdy trezorové) na přelomu 60. a 70. let se ani příliš nedivím, že tenhle film v době vzniku diváky nezaujal a krátce po premiéře okamžitě zapadl i bez zařazení do trezoru. O to více ho jde docenit s odstupem mnoha let pro velice osobité zobrazení člověka z lidu uprostřed socialismu, kdy tenhle svět trpěl periférními jedinci nacházejícími zálibu v chlastu, buranské zábavě či cizoložství stejně jako kdykoliv jindy (i dnes). Jen ne v každé době byla samozřejmě možnost točit filmy s podobnými tématy. Svatej z Krejcárku je hodně svéráznou tragikomedií, která nešetří černým a absurdním humorem či přímo bizardními výjevy (hodně se mi líbila třeba scéna, kdy bujarou zábavu tří pánů v jakési zapadlé díře přerušení otevírající se dveře a v nich stojí hrobník v přímo kouzelníckém obleku se sváteční kytkou v ruce). S výjimkou Františka Peterku (do podobných rolí se prostě hodil...) zde divák neuvidí žádné známé herce; výjimečně hlavní postavu bývalého ševce Lájoška Cínu, který se podlehnutím vtípkům nechtíc dostáva do podivné party, ztvárnil představitel obvyklých filmových miniroliček Václav Kotva. Děj střídající pravidelně komické i dramatické momenty pomalu jasně spěje k tragickému vyvrcholenímu. Konec mě trochu překvapil, i když jsem nějakou tu tragedii očekával, neboť jen rázná šokující událost mohla podobně ujeté eskapády po Žižkově a několikanásobné flirtování kolem sličné Magdičky zastavit. Film má v sobě slabší místa, ale naštěstí vrcholí originálním "nebeským" finále, a patří rozhodně k tomu nejzajímavějšímu z tvorby Petra Tučka. 75% (viděno v rámci Challenge Tour: "52 let filmů za 52 týdnů" – 2019) (21.04.2019)

Petr Tuček je režisér Packal, vlastně nic dobrého pro filmový kumšt neudělal. Tento film je ale poněkud vyjímečný, vykreslení postav velmi originální, Václav Kotva jako velký player , co v ostatních domácích filmech hrál pouze vedlejší role. Vadila mě první polovina, kde Peterka přehrává svoji roli bohéma a opilce a s příběhem to souvisí velmi málo. V druhé polovině se rozvijí skutečné drama dobráka Lájoše a kurvy Magdy. Škoda přeškoda, že tuto předlohu neuchopil do rukou někdo zdatnější, než Tuček. Závěrečná alegorie v horách je ale velmi povedená. (22.07.2011)

"Já na ně dřu, a voni vo mně rozhodujou. A eště mě urazili!" *** Hluboce odvážný a režimu několikanásobně nebezpečný film, rebelující jak svobodomyslným furiantstvím a fanfarónstvím Martinovým (však jmenovec boha Marta je ze své podstaty bojovný), tak v jiné rovině i hřejivě lidskou spolehlivostí, poctivostí, mírnou udatností, snášenlivostí a vřelou příchylností Lájoškovou - a v těch nejsilnějších momentech i chápavým opěrným přátelstvím mezi oběma (či vlastně všemi) mužskými protagonisty a taktéž propojením, až splynutím obého v Magdině zároveň divoké a vzpurné i mateřsky milostné povaze (ostatně ani ona se nejmenuje po Marii Magdalské náhodou). *** A vůbec, nepodmíněná velkorysost a pochopení pro různorodou utvářenost nevázaných, nezkrotných, snivých povah tu ukazuje cestu, ono vysokomyslné nazření, že s dostatkem ochoty a vůle všecko a všecky lze zahrnout do vzájemné starostlivosti a může doopravdy být spolem krásněji - může... pokud je toho vůbec v lidských silách napořád dosáhnout ve všem tom mužsko-ženském tření a napětí, když je tak lehké a svůdné propadnout pohrdání a ubližování těm druhým divochům, již se zdají být příliš rozčilující a na něž lze házet vinu za těžkost a neschůdnost života. *** Vtáčata, siroty a blázni jinak, jinak, tíživěji i živěji, realističtěji a melancholičtěji, pokorněji i rozmáchleji. Životem a hladovou touhou po žití nabité dílo ve všech nuancích, pro něž skoro nejde vydržet zůstat naživu. A režim tu dostává jen tak bokem ťafku za ťafkou jako něco, co se při všem tom divokém zápolení vůbec nebere v potaz jako reálná možnost. *** Divím se upřímně, že tenhle film není známější a slavnější, postavy rozežité Kotvou a Peterkou jsou naprosto nezapomenutelné a film se pohybuje na velmi tenkém protirežimním ledě s takovou radostnou a živelnou suverenitou, že člověk úplně slyší, jak se zvedá protivítr a burácí. (13.09.2020)